Na programu sjezdu SL v Brně bude také vzpomínání na tzv. pochod smrti vyhnaných Němců z Brna.
Na programu sjezdu SL v Brně bude také vzpomínání na tzv. pochod smrti vyhnaných Němců z Brna.
Poznámka ČNL: A pochodovat se bude opět. Je jedno, zda do Brna nebo z Brna. Hlavní věc, že se bude moci opět hezky nahlas a mnohonásobně mluvit o pochodu smrti ubohých německých starců, žen a dětí a o utýraných německých vyhnaných, jichž pan ministr školství R. Plaga počítá hnedle na dva tisíce. Pan Wenzel Jaksch, představitel původně německý sociálních demokratů v Londýně, po válce aktivní vyhnanec v Německu, však psal, že šlo o tisíce obětí tohoto pochodu smrti, snad až 10 tisíc, a uváděl, jak vyhnaní Němci z Brna velice trpěli, mnozí až ke své smrti.
Je škoda, že ti, co mluví pochodu smrti Němců z Brna, se dříve neseznámili se skutečnými pochody smrti, které organizovali několik měsíců před koncem druhé světové války Němci.
Statisíce vězňů, účastníků pochodů či transportů smrti, šly za nepředstavitelně krutých podmínek. Přibližně 250 tisíc z nich nepřežilo. O tom pan Posselt ani jeho čeští kamárádi bohužel raději nemluví.
Na téma vysídlení Němců z Brna napsal profesor Vojtěch Žampach, pamětník těchto událostí, knihu. Její části budeme po dobu několika dní vyvěšovat, abychom napomohli pravdě zvítězit nad demagogií, nepravdami či výslovným účelovým lhaním. "Brněnští aktivisté" svým činem a tvrzeními již přispěli k pravé předsjezdové a sjezdové náladě landsmanů.
Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května
1945
a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1.6. - 7.7. 1945 1
Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.
Motto:
Není možné žádat od zhanobených národů Evropy a světa,
aby táhly přesnou dělící čáru mezi nacismem a německým lidem.
Thomas Mann
Téměř každý článek o revolučním vysídlení části brněnských občanů německé národnosti začíná myšlenkovou zkratkou: skončila válka a všichni, včetně Němců, vítali konec válečných strasti. Do toho 30. května vpadla rozběsněná lůza, kriminální živly a nejrůznější individua, která si potřebovala na poslední chvíli poopravit svůj kádrový profil, a tato zlotřilá spodina Němce vyhnala. Postiženým dodnes nebyla vyjádřena dostatečná satisfakce a poskytnuty žádoucí náhrady. - Taková a podobná tříproblémová klišé můžeme bez obtíží najít v nesčetných variantách v domácí i zahraniční literatuře a periodickém tisku. Některé ilustrace a doplňky jsou vskutku pozoruhodné.
Sudetenpost ze 7. 6.1985 soudí, že hlavni vina padá na tehdejšího československého prezidenta, němcežrouta (Deutschenhasser) Edvarda Beneše a jeho krvelačnou (blutdürstige) ženu Hanu. Metoda nikoliv nová: nejprve je třeba dosáhnout destrukce charakterů jednajících jednotlivců i kolektivit a pak lze proti nim vytáhnout s nejtěžšími rážemi politických omylů a nezodpovědností. Rozbiti republiky v roce 1938 také začínalo skandalizováním prezidenta dr. Edvarda Beneše, spisovatele Karla Čapka anebo aktérů Osvobozeného divadla. Kromě silných slov chybí však vesměs argumenty. Pravda zbavená historických reálii vskutku hledá a nalézá cestu obtížně, zato snadněji sklouzává na scestí.
Cesta ke 30. květnu 1945 má hluboké historické kořeny a její počátek nelze hledat po skončeni bojů o Brno či v konci druhé světové války v Evropě. Podíváme-li se do německé literatury poslední čtvrtiny 19. století, např. do edice sdružení Alldeutscher Verrein, najdeme v ni téměř vše, co v pozdějších letech charakterizovalo velkoněmeckou imperiální politiku, a nikoliv náhodou právě v Německu vyšla na přelomu 19. a 20. století rozsáhlá literatura o rasách a rasových teoriích. Když Bismarck vyslovil známé úsloví o Čechách jako srdci Evropy, nechtěl Čechům lichotit, nýbrž formuloval tím směr a cíl předpokládané příští expanze na delší časové údobí.
První konkrétní plody následovaly ihned po zřízení Československé republiky, jejíž zrození mluvčí německých nacionálů nikdy neuznali, a některé kruhy to až dodnes považuji za největší Masarykův omyl. Bezprostředně v době převratu v roce 1918 koloval v Brně leták, vycházející z požadavku na zřízení národně uzavřených německých území. Provázel to slovy: "Nechť si jsou Češi po svém spaseni ve své Čechii. Z německých Čech, ze Sudetska a z jižní Moravy musejí však tito drzí vetřelci ven!" Takže vyhnáni Čechů bylo veřejně nastoleno, a aby nebylo pochyb kým, podepsali jako historického činitele "Deutsches Herrenvolk!", čili německý panský národ.
Zanedlouho, už v roce 1920, vyšel v samostatné publikaci plán na vystěhování Čechů. Vydal ji jakýsi pan Arthur Weitbiick, což bude nejpravděpodobněji krycí jméno, pod názvem Die tschechoslowakische Frage (Československá otázka) a vyšla v nakladatelství T,Weichera v Lipsku. Rozvíjí v ní úvahy o vystěhování Čechů na území západně od Rýna. Čechy z Moravy chtěl přemístit do východního Pruska. Jak titěrné byly proti tomu dosavadní formy rakouské germanizace, kdy děti veřejných zaměstnanců s naprostou samozřejmostí navštěvovaly německé školy a čeští učni i tovaryši německých živnostníků museli následovat spolkový život svého pana mistra.
Zánikem Rakousko-Uherska převzaly Československo definitivně do sféry svých zájmů berlínské tajné služby. Zanedlouho po vzniku republiky byl pro zločin vyzvědačství ve prospěch cizí moci stíhán dr. Alois Baeran, poslanec čs. parlamentu za Německou národní stranu (DNP), zvolený za brněnskou volební župu, a s nim byl porotním soudem v Praze 19. l. 1923 odsouzen ke třem letům těžkého žaláře i brněnský Němec Karl Schwabe, od propuštění z vězení, řečeno pozdějším termínem, hlavni berlínský disident v Brně.
Intriky proti suverenitě ČSR měly mezi brněnskými Němci mimořádně příznivou půdu. O částečném rozsahu iredenty v Brně svědčí proces s exponenty tzv. Volkssportu u Krajského trestního soudu v Brně v srpnu - září 1932 pro organizaci výcviku podle formací SS a SA v Německu. Jiná skupina aktivních nacistů byla vzata do vazby v roce 1936 podle § 2 zák. na ochranu republiky. K soudnímu řízení však nedošlo, protože státní zastupitelství v Brně trestní stíhání zastavilo. Politickým motivem k tomuto rozhodnuli byla údajná snaha nenarušit probíhající jednáni mezi Henleinem a vládou.
Nejexponovanějšími zastánci velkoněmeckého plánu na sjednoceni Evropy pod německou hegemonií byl v Brně okruh ultranacionálů zformovaný kolem časopisu Der Aufbruch, v němž převládalo slovo K. Schwabeho. Toto volné sdruženi kritizovalo henleinovské hnutí pro jeho regionální a údajně nedůslednou podobu. Aufbruchkreis naproti tomu usiloval o začlenění celého Československa do smluvního systému s Německem a tak postupně s jeho okolními vasalskými státy o utvoření konstrukce velkoněmecké představy jednocené Evropy, později Hitlerem nazývané "novým evropským pořádkem". Z tohoto hlediska Schwabe a jeho stoupenci také kritizovali v období mnichovské krize Berlin za to, že nedokázal zlikvidovat Československo najednou a celé.
Po mnichovském diktátu vynaložil Schwabe veliké úsilí k tomu, aby přesvědčil vnitřní i mezinárodní rozhraničovací komisi v Berlíně o nezbytnosti zařadit do záboru také Brno. Za tím účelem měla být okupována železniční trať Břeclav-Brno a celý sídelní pás kolem ní a obdobně kolem silnic Mikulov-Brno a Znojmo-Brno. České vesnice podél železnice a v prostoru Moutnice-Rajhrad-Ivančice měly být vysídleny a kolonizovány německými rolníky z tzv. východních oblastí, např. z Banátu a Bessarábie. Podklady pro etnické změny v tomto území soustřeďovali studenti vídeňské univerzity. Vnitřní město Brno s průmyslem, peněžnictvím, obchodními, pojišťovacími a družstevními centrálami mělo připadnout do záboru. Zbývajícím českým předměstím doporučoval plán utvořeni zvláštní české správy. Mluví-li se tedy bezmála o 60 let později o ghetizaci etnik, nacionálnich čistkách apod., neměla by se historická poučení přehlížet. Při německém odsunu v roce 1945 měly bezprostřední historické zkušenosti nemalou váhu při formováni brněnských protiněmeckých postojů.
Nemalý ohlas mezi velkoněmecky orientovanou politickou špičkou nacházel likvidační program SS-Sturnbannführera Ernsta Schollicha z Nového Jičína, zformulovaný roku 1939 a rozšířený mezi jeho vlivnými brněnskými stoupenci. Podobně jako oni náležel mezi přímé exponenty říšského finančního kapitálu a uměl ocenit význam české kvalifikované pracovní síly. Proto za hlavní metodu germanizace českých zemí považoval plánovité přemístění českého dělnictva do průmyslových oblastí v Německu, ovšem bez nároků na menšinová práva a utváření jakýchkoliv určitěji ohraničených českých kolektivit. Českou inteligenci a ty, kteří byli přímo spjati s československým státem, ze svých úvah vylučoval jako nevhodné. Uvolněný prostor měly ovládnout říšské hospodářské svazy a velké průmyslové firmy za souběžného přílivu německého elementu a paralelně probíhající likvidace všech zbytků české správy včetně protektorátních. Schollich to pregnantně vyjádřil hned v prvním odstavci svého memoranda: "Protektorátní hranice padnou nejpozději koncem války. Češi si musí uvědomit, že jakákoliv jejich dílčí státnost bude plně odbourána."
Zanedlouho po obsazení dostalo Brněnsko konkrétní likvidační lekci. Okupanti pod záminkou rozšířeni výcvikového prostoru wehrmachtu přistoupili k vystěhování 32 vesnic na Vyškovsku. S pravou nordickou lstí volili region vojenského prostoru tak, aby jižně směřoval k říšské hranici u Vojkovic a severně k Runářovu, ležícímu už také mimo protektorát. Časem by postačovalo několik málo lokálních retuší a spojnice trhající Moravu napůl by byla hotova. V exkurzu do dějin drastických etnických přesunů by bylo možné dále připomenout holocaust Židů a Cikánů, masové deportace do koncentračních táborů a dostaneme přibližný okruh faktorů, které formovaly vědomí všech válkou postižených lidí, nad nimiž jako Endlosung, termín, který se pro jeho zrůdnost ani nepřekládá, visel jasně vyjádřený ortel etnické likvidace.
Němci měli nevyčerpatelnou studnici destrukčních etnických teorií. V době úsilí o začlenění Brna do pomnichovského záboru přišli se vskutku originální argumentací: Češi na Moravě vlastně nemají žádný větši význam, je jich tam pramálo a nemají žádné osobité rysy. Ze slovanských kmenů jsou mnohem významnější Moravští Slováci a Hanáci, jejichž politická orientace na dorozumění s říší je velice solidně vedena. Autoři této orientace měli bezpochyby na mysli činnost aktivistické Národopisné Moravy Jana Úprky a Strany zeleného hákového kříže na Prostějovsku a Kroměřížsku, vedené F. M. Mlčochem.
Nelze opomenout ani to, že domácí Němci, bez ohledu na pohlaví, povolání a náboženství podlehli v rozhodující míře ideologii nacismu a napřeli své síly stejným směrem. Právě oni představovali významnou, ne-li vůbec hlavní oporu okupačního systému v Čechách a na Moravě, bez níž by nepřítel nemohl tak obratně a dalekosáhle uplatňovat svou teroristickou diktaturu při souběžném využívání českého průmyslu a zemědělství pro válečné cíle Německa. Vůdce protistátního puče v Brně K. Schwabe se stal nejprve policejním prezidentem a v roce 1940 moravským zemským viceprezidentem. Funkce prezidenta přestala být obsazována s ohledem na brzký zánik Moravy jako správního celku. Přímí účastníci Schwabeho převratu, Oscar Judex a Wilhem Czerny, převzali na celou dobu okupace brněnskou radnici, první ve funkci vrchního starosty a druhý jako starosta. Dozorci ve věznici gestapa umístěné v Kounicových studentských kolejích byli vesměs domácí Němci, včetně vrchního dozorce Franze Duby, proslulého svými ukrutnými metodami mučení. Zpravodajský aparát brněnského gestapa spočíval na domácích soukmenovcich a všechny odrůdy správců (treuhánderů) nad zabaveným majetkem a představitelů nucených správ byli rovněž zdejšího původu. Funkce mistrů a dílovedoucích, pokud k tomu nezískali prodejné kolaborantské duše, obsazovali ve válečně důležitém průmyslu domácí Němci, o ředitelských místech nemluvě.
Když v roce 1938-1939 bojovali nacisté za okamžitou okupaci Brna, poodhalili ve svých memorandech do Berlína mnohé ze svých názorů. Za plnoprávné obyvatelstvo Brna považovali jen Němce, protože podle jejich mínění představovali privilegovanou horní vrstvu, tzv. Oberschicht, v jejíž rukou je většina průmyslu, obchodu a bankovnictví i okolních zemědělských statků. České Brno, Unterschicht, měli pouze za společenství domovníků a služek bez valnějšího veřejného významu. Původci těchto představ rozhodně tím nechtěli vyjádřit, že se boj za národní emancipaci oněch utlačovaných ”domovníků a služek" jednou neobejde bez narušení ekonomické moci privilegovaných a proč ta zbídačená a ponížená bezprávná vrstva bude jednou usilovat o své místo na slunci.
