Ne, nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí i životy těch, kteří zabíjejí.
Ne, nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí i životy těch, kteří zabíjejí.
„Písmo svaté k nám neustále hovoří o účinné pomoci bližnímu a konfrontuje nás se spoluodpovědností, která má obsáhnout všechny lidi. Tento požadavek se nezastavuje na prahu vlastní rodiny ani národa nebo státu. Zahrnuje celé lidstvo, takže žádný člověk nemůže být neúčastným nebo lhostejným k osudu jiného člena lidské rodiny. Nikdo nemůže tvrdit, že není odpovědný za osud svého bratra (srov. Gn 4,9; Lk 10,20-37; Mt 25,31-46), Právě pozorná a laskavá péče o bližního v nouzi, dnes usnadněná i novými komunikačními prostředky, které lidi vzájemně přiblížily, je zvláště důležitá pro hledání jiných možností řešení mezinárodních konfliktů, než je válka. Dá se snadno tvrdit, že strašlivé násilí a prostředky ničení, k nimž mají přístup i střední a malé mocnosti, a stále těsnější vzájemné vztahy mezi národy celé země ztěžují nebo prakticky znemožňují omezení účinků konfliktu.
52. Papež Benedikt XV. a jeho nástupci jasně rozpoznali toto nebezpečí. My sami jsme u příležitosti nedávné dramatické války v Perském zálivu opakovali výzvu: "Nikdy více válku!!! Ne, nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí i životy těch, kteří zabíjejí. Válku, která zanechává trvalou stopu hněvu a nenávisti a ztěžuje spravedlivé řešení problémů, které ji vyvolaly! Stejně jako v jednotlivých státech konečně nadešel čas, kdy na místo osobní msty a odplaty nastoupila vláda zákona, je nyní naléhavě nutné, aby se podobný pokrok uskutečnil i v mezinárodním společenství národů. Nesmíme nikdy zapomínat, že válka má vždy reálné a závažné příčiny: utrpěné bezpráví, maření oprávněných snah, bídu a vykořisťování zoufalých mas lidí, kteří nevidí reálnou možnost zlepšení své situace pokojnou cestou.
Proto zní jiné jméno míru rozvoj.Stejně jako existuje společná odpovědnost za to, zabránit válce, existuje i společná odpovědnost za to, podporovat rozvoj. Stejně jako je na národní úrovni možné a nutné budovat sociální hospodářství, které orientuje fungování trhu na obecné blaho, je nutno přijmout vhodná opatření i na mezinárodní úrovni. Je tedy zapotřebí velkého úsilí o vzájemné porozumění, o vzájemné poznání a o zvýšení citlivosti svědomí. To je ta vytoužená kultura, díky níž roste důvěra v lidskou výkonnost chudého, a tím i v jeho schopnost zlepšit svou situaci prací, respektive přispět k hospodářské prosperitě. K tomu je však chudému - ať jednotlivci nebo národu - třeba nabídnout skutečně přijatelné podmínky. Vytvořit takové podmínky je úkolem celosvětové spolupráce pro rozvoj. Znamená to rovněž zříci se pozic zaručujících zisk a moc, jimiž hospodářství průmyslových států disponuje k vlastnímu prospěchu.
Může to s sebou nést zásadní změny zavedeného životního stylu, aby se zabránilo plýtvání přírodními a lidskými zdroji a aby bylo všem národům a lidem země umožněno v dostatečné míře se na nich podíIet. K tomu se ovšem musí pojit i využívání nových materiálních a duchovních statků jako plodů práce a kultury dnešních okrajových národů, aby se tak dospělo ke globálnímu obohacení rodiny národů.
( Z encykliky Jana Pavla II. „K stému výročí encykliky Rerum novarum“ z 1. května 1991, str. 66-68)
Připravil Dr. O. Tuleškov
