České národní listy

Němci opět sní svůj starý císařský sen o vytvoření středoevropského svazku velkoříše mezi Francií na západě a Ruskem na východě

předpokladem slovanské vzájemnosti v politickém, nikoli pouze v kulturním smyslu, je přesvědčení, že národ (jako společenství vyznačující se citem a vědomím sounáležitosti a solidarity dané společnou řečí, společnou kulturou, společnými dějinnými zkušenostmi) a zároveň i národní stát s jeho svrchovaností jsou a mají být samozřejmě východiskem každého uvažování o mezinárodní spolupráci. Slovanská vzájemnost v politickém smyslu je tedy i jen myslitelná pouze tam a tehdy, když nedochází ke zpochybňování nebo dokonce popírání politického významu národa jako přirozeného a legitimního subjektu politiky. A naopak ztrácí smysl tam, kde je nebo by bylo místo národů dosazováno jako subjekt politiky nadnárodní evropanství.

Jeden český publicista tento posun od přirozených a samozřejmých východisek mezinárodní spolupráce vyjádřil hned v názvu svých úvah slovy: „Nesamozřejmé národy, samozřejmá Evropa“. Tam také prohlašuje, že „v epoše globalizace se už národy Evropy samozřejmými stát nemohou. Cílem evropských národů musí proto být  samozřejmost Evropy“.

Trvání na právu národa, aby směl a mohl v souladu s platným mezinárodním právem sám ve svém státě rozhodovat o věcech obecného zájmu, není žádným „podlehnutím nacionalistickým démonům“ a už vůbec není na místě „začít proti ním budovat evropský federální stát“. Toto právo každého národa nesmí se nikdy stát nesamozřejmostí nebo se stát závislým na početnosti národa.

Výzvy, s nimiž se musela slovanská vzájemnost vypořádávat v dobách svých začátků, staly se většinou výzvami minulosti. Politická mapa Evropy se od těch časů podstatně změnila. Mnohonárodní monarchie s jejich národnostními problémy se rozpadly – samozřejmě nikoli proto, že by došlo k osvícení jejich monarchů, ale proto, že se, byť pomalu, prosazoval demokratický konstitucionalismus a s ním také právo poddaných na účast při rozhodování o věcech obecného zájmu, a že se nakonec prosadilo i právo národa, aby o svých zájmech rozhodoval nějakým způsobem sám.

V rámci demokratizace veřejného života dosáhly také slovanské národy, alespoň jejich většina, toho, že se staly samostatnými členy mezinárodního společenství samostatných, svrchovaných států.

Ale ani tím, totiž ustavením samostatných vlastních států, nevyčerpala slovanská vzájemnost své poslání, své emancipační poslání, a stojí před dalšími výzvami.

Před jakými? Především těmi, jež dnes vyplývají z politiky takzvané „evropské integrace“, jak je uskutečňována dnešní Evropskou unií v čele s Německem, zvláště jejím „tvrdým jádrem“.

Vzhledem k tomu, že toto  „tvrdé jádro“ Evropské unie onu integraci oproti původním projektům stále více „prohlubuje“, což znamená, že stále těsněji členské státy svazuje a spoutává a zbavuje je dalších a dalších pravomocí. Přitom zároveň stále více omezuje i jejich právo veta (které mimochodem bylo jedním z podstatných právních ustanovení bývalé Společnosti národů) a mění míru, stupeň, konečnou, výslednou podobu „integračního“ procesu. Z toho plyne, že do popředí pozornosti slovanské vzájemnosti by se měla dostat otázka svrchovanosti nebo stupeň svrchovanosti členského státu v rámci Evropské unie.

Ani Evropská unie není a také nikdy nebude žádnou dobročinnou organizací nebo obecně prospěšným spolkem, jemuž bychom mohli, ale také nemuseli pomáhat. Je to svým způsobem nová vrchnost, která se domáhá opětného získání moci ztracené ustavením národních států a jejich svrchovaností.

Obhajoba a prosazování svrchovanosti národních států a zároveň odmítání tezí, že národní svrchovaný stát je dnes přežitkem, měly by se stát nejdůležitějšími body dnešního poslání slovanské vzájemnosti.

Spolupráce národů by neměla být chápána ve smyslu jejich začlenění, integrace do nějakých nadnárodních politických útvarů, jak si to představuje Evropská unie.

Tento podstatný rozdíl mezi svobodnou spoluprací a integrací brala na rozdíl od Evropské unie důsledně v úvahu bývalá Společnost národů, když byla jako mezinárodní organizace ustavena na myšlence suverenity, svrchovanosti svých členských států a jejich národů a z toho plynoucí možnost uplatňovat v této mezinárodní organizaci jejich právo veta.

Slovanské národy a jejich státy mají nebo by mohly mít v této obhajobě svrchovanosti svých států významný nový prvek své vzájemnosti, pojítko silnější, než kdyby stály před takovými odlišnými a neslučitelnými programovými alternativami, jako byly v minulosti panrusismus, austroslavismus, panslavismus, neoslavismus.

Přitom soudržnost a vzájemnost slovanských národů a jejich států je i nadále nezbytná už proto, že slovanské národy obývají tu část Evropy, kam už tradičně a otevřeně i dnes směřují „integrační“ plány jádra Evropské unie, kde „Němci opět sní svůj starý císařský sen o vytvoření středoevropského svazku“, „velkoříše mezi Francií na západě a Ruskem na východě“, jak o tom píše například Wolfgang Michal v roce 1995 v eseji „Německo a příští válka“.

Z díla "Slovanská vzájemnost a státní svrchovanost" - Ing. Dalibor Plichta