Jdi na obsah Jdi na menu
 


Německá politika nesmířenosti, Ing. Dalibor Plichta

8. 9. 2019

Německá politika nesmířenosti

Ing. Dalibor Plichta

 

Podíváme-li se na německou politiku vůči nám úhrnně a bereme-li v úvahu fakta a ne pouze příleži­tostná hezky znějící, většinou jen slavnostní prohlá­šení, nemůže v nás vzbuzovat pocit důvěry. A to mlu­vím o politice oficiální a ponechávám stranou vysloveně nepřátelskou politiku krajanského sdružení bývalých českých Němců.  Nic na tom nemohou změnit slova o dobrých úmys­lech, nic na tom nemění ani čilost vzájemných hospo­dářských styků, nic na tom nemění ani sympatické vy­stupování mnohých Němců, setkáte-li se s nimi v soukromém rozhovoru.

 

Německá oficiální politika vůči nám je totiž celý čas záměrně neurčitá (pokud nedojde k nějakému "úletu" nebo uřeknutí), neprozrazuje své dlouhodobé plány a důsledně si nechává otevřená zadní dvířka pro vznášení nových požadavků, nastane-li pro to vhodná příležitost. Stále využívá pro své cíle činnosti tako­vých spolků, jako je krajanské sdružení bývalých čes­kých Němců. Navenek se s jejich stanovisky namnoze neztotožňuje (třebaže i k tomu v posledních letech ve stále větší míře dochází), ale také se od nich a jejich požadavků neodtahuje - zatím hlavně proto, že si je­jich otevřenou podporu s ohledem na mezinárodněprávní závazky v této chvíli nemůže dovolit.

 

Nutně to působí tak, jako kdyby tu byla mezi ofici­ální politikou spolkové vlády a neoficiální politikou "revizionistů pro svobodu" jakási tichá dohoda, podle níž by neoficiální politika "revizionistů" připravovala a otevírala manévrovací prostor politice oficiální, až nebo v případě že pro ni nastane příhodná chvíle. Vy­padá to, jako kdyby ve vztazích mezi Čechy a Němci z německé strany pořád všechno záviselo na okolnos­tech a na okamžitých německých možnostech, kam až bude moci německá politika zajít, jaké požadavky bude moci vyslovit, jak některý z klíčových pojmů ve svůj prospěch nově definovat.

 

Ukázalo se to při Kinkelově  po­kusu posunout výklad závazků plynoucích pro Němce z "Postupimské dohody" k nezávaznosti. Jinou ukáz­kou byla záludná formule "nulity s omezením", další ukázkou je německé žonglování s pojmy menšina a volksgruppe: Jednou, když se to hodí, není mezi nimi rozdíl, jindy, když se to hodí, jde o dvě věci pod­statně odlišné, neboť zatímco menšina je povinna lo­ajalitou ke státu, v němž žije, a musí respektovat jeho územní celistvost, s pojmem volksgruppe Němci spo­jují právo na odtržení. Ještě dalším příkladem je ně­mecká snaha vnutit nám termín "stávající hranice" tam, kde je zcela samozřejmě na místě termín "státní hranice". O houževnatosti, s jakou Němci prosazují užívání slova" vyhnání" tam, kde originální znění "Postupimské dohody", na jejímž základě k odsunu došlo, nikdy takovéhoto termínu neužilo, je zbytečné se šířit.

 

Za všemi takovýmito na první pohled malými nebo nepatrnými významovými posuny se vždycky skrývá německá snaha od dobývání nových pozic. Nejde tedy o nevinné odstraňování chyb na kráse, jde o otvírání nových možností, z jejichž využití pak vyplynou velice hmatatelné důsledky. A to jaksi samozřejmě a logicky, protože "když jste řekli A, tak teď musíte říci také B. - Když se omlouváte za odsun, musíte také říci proč. A když víte, proč se omlouváte, musíte také svou vinu napravit".

 

Takováto politika vychytralosti, svízelnost všech politických jednání s Německem, včetně vleklých rozhovorů o tak zvané "deklaraci", se ovšem velice špatně snáší s vyhlašováním dobrých soused­ských vztahů a přátelské spolupráce. Společným jmenovatelem všech rysů německé poli­tiky vůči nám (ale ovšem i vůči Polákům) je prostě vnitřní nesmířenost německé společnosti a její rozhodující politické reprezentace s výsledky druhé světové války, s porážkou nacistického Německa a jejími dů­sledky.

 

Pokud jde o nás, o Českou republiku, pak je to ne­smířenost s tím, že Česká republika přestala být stá­tem dvou národů, že "binationales Böhmen" a "böh­mische Nation" jsou minulostí a že tím skončila i ona podle nich "blahodárná symbióza" Čechů a Němců v Českých zemích.

 

Ona "symbióza", která ve skutečnosti byla po celou dobu urputným zápasem a jehož poslední dvě století z německé strany "nebyla ničím jiným než úsilím pro­měnit náš stát ve stát německý, v němž by Češi byli jen politicky bezmocnou etnickou většinou", jak na­psal V. Bělohradský v LN 14. 6. 1995.

 

Tato nesmířenost, nesmířenost s tím, že jsme nezů­stali německou kořistí, je nejhlubším zdrojem ně­mecké nesmiřitelnosti vůči nám. Přitom se u nás stále znovu objevují "smiřovatelé", kteří nás vyzývají, aby­chom se s touto německou nesmířeností smířili. Je to u nich poraženectví, oportunismus, nebo ještě něco horšího?

 

Německé nesmířenosti nasvědčuje nejen dravý, ně­meckou vládou podporovaný nástup německého kapi­tálu do našeho hospodářství a snaha získat zde co nej­silnější postavení, ovládnout hospodářskou oblast a na základě toho moci působit na naši politiku. Ještě prů­kaznější je, že se Němci plánovitě zmocnili převážné části našeho tisku jako politického a ideového ná­stroje, který jim umožní vytvářet naše veřejné mínění v duchu a ve prospěch svých zájmů.

 

Dostali jsme se tak znovu do postavení, kdy by­chom měli znovu začít jako v polovině minulého sto­letí, za Havlíčka, usilovat o vlastní tisk, v němž by­chom mohli psát a číst o otázkách, které jsou pro nás důležité, a v nichž by se o těchto otázkách mluvilo z hlediska našich zájmů. Samozřejmě nejde jen o tisk, jde o hromadné sdělovací prostředky vůbec.

 

Jestliže je v jádře nesmířená s výsledky druhé svě­tová války (pokud jde o nás) politika oficiální, pak to tím spíše platí o politice například krajanského sdru­žení bývalých českých Němců a organizací v něm sdružených nebo dalších organizací, které pokračují v tradiční protičeské německé politice. Ty soustavně vykonávají vliv na německé veřejné mínění a ve stále větší míře prosazují v německé ofici­ální politice svoje stanoviska nebo připravují půdu pro její případné posuny, až nebo pokud to meziná­rodní poměry nebo stav v sousední zemi umožnÍ.

 

Není možno přehlédnout, že oficiální kruhy Spol­kové republiky nechávají "revizionisty pro svobodu" halasně pracovat na cílech, které jsou neslučitelné s mezinárodněprávními závazky přijatými SRN, a do­konce na toto jejich působení přispívají penězi ze státního rozpočtu.

 

Obvykle slýcháme, že revisionismus nesmířených Němců není jevem, který by nás měl znepokojovat, že jde o něco, co není třeba vůbec brát v úvahu. Odbývá se to poukazováním na skutečnost, že SRN je dnes de­mokratický stát s demokracií pevně zakořeněnou a ve­vázanou do demokracií západní Evropy. Poukazuje se na to, že "revizionisté" a různí snílkové o německé he­gemonii v Evropě představují v Německu jen poměrně malou část obyvatelstva, že dnešního řadového Němce tyto věci nezajímají, ten že o landsmanšaftech a jejich funkcionářích ani neví a chce se jen mít dobře.

 

Je to možná pravda. Ale v každém případě pouze poloviční. K plné pravdě by bylo nutno dodat, že bo­hužel na těch řadových Němcích, kteří se hlavně chtějí mít dobře, ani v dnešním demokratickém Ně­mecku nezáleží tolik, jak bychom si přáli. Hybateli německé politiky vůči nám rozhodně nejsou. Navíc všichni, kdo chceme vědět a vidět, víme a vidíme, že radikálně konzervativní tendence v Německu jsou na postupu a že síly, které si představují Evropu jako svůj statek, cítí se tam z řady důvodů povzbuzeny.

 

Nehodláme nevidět, že SRN má přičiněním vítěz­ných mocností demokratickou ústavu a že podle této ústavy žije. Ale ústava není všechno. Nová německá identita, nová podoba němectví, je dosud ve stavu zrodu. Není možno ani ji předvídat, ani o ní tvrdit, že bude opravdu nová. A nejsou vším ani ti početní Němci, kteří jsou dnes hluboce demokratičtí, mírumilovní a bez myšlenek na odvetu nebo na zvrat stavu, do něhož se Německo svými výboji samo dostalo.

Z publikace Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Fénix, Praha 1996, str. 28-32

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář