O morálním kolapsu Západu
O morálním kolapsu Západu
Andrea Zhoková, L’AntiDiplomatico
Západ je zvláštní, nedávný a falešný koncept.
„Západem“ ve skutečnosti myslíme kulturní uspořádání, které vzniklo globálním sjednocením politické Evropy a toho, co od roku 1931 přijalo název „Commonwealth“ (součást Britského impéria).
Tato konfigurace dosahuje své jednoty pod hlavičkou finančního kapitalismu, počínaje jeho hegemonním nástupem v posledních desetiletích 20. století.
Západ nemá nic společného s kulturní Evropou, jejíž kořeny jsou řecko-latinské a křesťanské.
Západ je realizací politiky ekonomicko-vojenské síly, která se zrodila ve věku impérií, vyvrcholila dvěma světovými válkami a obnovila světovou vládu v polovině 70. let 20. století.
Bohužel i v Evropě se myšlenka, že „my jsme Západ“, stala součástí zdravého rozumu.
Historická Evropa například vždy měla základní strukturální vazby s Východem, blízkým i vzdáleným (Eurasie), zatímco Západ je vůči Východu ze své podstaty nepřátelský. Kulturní Evropa je tedy v zjevné kontinuitě s Ruskem, zatímco pro Západ je Rusko zcela odlišné.
Tato premisa ilustruje vážný, dlouhodobý problém, který je příčinou mých obav.
Tato obava souvisí se skutečností, že Západ, formovaný kolem mentálního i praktického rámce finančního kapitalismu, vykořenil duši evropských národů.
Evropská kultura a spiritualita, ten mimořádný rozkvět, který sahá od Sofokla k Beethovenovi, od Danta k Marxovi, od Tacita k Monteverdimu, od Michelangela k Bachovi, atd. atd., je první obětí západní kultury – utilitární, instrumentální, propastně malicherné kultury, která chápe krásu umění, území, tradic pouze tehdy, je-li to „aktivum“, které lze proměnit na „peníze“.
Naučili jsme se to akceptovat a přiřadit každé hodnotě cenu a každou cenu vnímat jako stupínek k ziskové marži.
Naše společnost, naše vzdělávání, naše komunity byly nuceny akceptovat tyto duše ničící ekvivalence. A dělo se tak proto, že to umožnilo zachování mocenského statusu Západu, jeho převahy a materiální hegemonie nad zbytkem světa.
Ačkoli se mnoho lidí s určitým úspěchem pokoušelo postavit se této degradaci, přesto se ujala institucí, akademií a škol. Ti, kdo chtějí tomuto trendu vzdorovat, tak musí činit tajně, formou individuálního odporu, platit osobní náklady, zatímco všechno ostatní – financování, programy, výhody – jde opačným směrem.
Ale dnes jsme dosáhli konce, bodu zlomu.
To znetvoření duše, které Západ vytvořil, utvářelo a dalo vzniknout jedné z morálně nejostudnějších vládnoucích tříd v zaznamenané historii. Před vznikem západní mentality, asi před stoletím a půl, jistě existovali tyrani krvežíznivější než dnešní západní vůdci, ale žádná forma života nebyla tak cynická.
Západ nezabíjí a nevyhlazuje z nenávisti, ani z přesvědčení, ani proto, aby šel příkladem, ba dokonce ani z opravdového pocitu nadřazenosti.
Ne, Západ zabíjí, protože je pro něj stále více obtížnější vnímat a akceptovat důležitost hodnotového rozdílu mezi životem a smrtí. Protože je ve své podstatě kulturou smrti v tom základním smyslu, že nedokáže rozpoznat zásadní rozdíl v hodnotě mezi živostí bankovního účtu a živostí dítěte, mezi živostí algoritmu a živostí štěněte.
Současný Západ, ten, jehož paradigmaticky dnes ztělesňuje americká a izraelská vládnoucí třída, ale stejně dobře reprezentovaný servilním odpadem, který mluví jménem Evropské unie, může vyvolat jen nejvyšší míru znechucení.
Už se nejedná o otázku „dvojího metru“.
Je to každodenní závazek k neomezenému lhaní, k upřímnému přijetí toho, že každé prohlášení, každé slovo, každá myšlenka se počítá pouze do té míry, do jaké může vyprodukovat peněžní sílu.
Můžete říct cokoli a pak pravý opak čehokoli.
Můžete popřít důkazy a pak popřít, že jste je popřeli.
Sliby a smlouvy lze porušit.
Můžete vést vyjednávání a mezitím se pokusit zabít osobu, se kterou jste vyjednávali, a pak s vážnou tváří protestovat, protože dotyčná osoba už nechce pokračovat ve vyjednávání.
Oficiální informace lze manipulovat 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a poté požadovat exemplární tresty, aby se čelilo manipulativní moci kadeřnice Piny na sociálních sítích.
V Miláně, stejně jako v Londýně, lze vybudovat tu nejvíce klasikou, gentrifikovanou, oligarchickou a exkluzivní společnost a zároveň sladce kázat o otevřenosti a inkluzivitě.
Můžete dva roky sledovat genocidu živě a vysvětlovat ji jako sebeobranu. Atd. atd.
