České národní listy

Od  Hronu k Vltavě

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa

Co předcházelo frontovým bojům?

Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.

V polovině roku 1944 byly přelety anglo-amerických bombardovacích svazů z Dolního Rakouska přes Moravu do Slezska běžnou podívanou. Nebylo snad dne, aby kolem desáté hodiny dopolední nevyhlásily sirény, rozhlas i světelné signály nebezpečí náletu, neboli stav ohroženi a zanedlouho poté přímý nálet. Češti lidé se stříbrolesklých letadel na obloze neobávali, jsou to přece spojenecké stroje a v duchu je provázeli přáním - "jen ať těm náckům ve Slezsku pořádně zatopí". S pochopením i zvláštním rozechvěním naslouchali ohlasům detonací kdesi u Vídně a Vídeňského Nového Města a za soumraků sledovali odlesky ponáletových požárů. Do myslí všech se současně vkrádaly neodbytně úvahy o tom, jaké to bude až přijde na řadu Brněnsko? Tato chvíle nastala 25. srpna 1944. Tehdy 504. americká bombardovací peruť pod velením kapitána Kirsche napadla pobočku brněnské Zbrojovky v Kuřimi a svrhla na závod 292 bomb. Útok byl úspěšný, 64% bomb dopadlo do okruhu 500 metrů od středu továrny a prakticky ji vyřadily úplně z provozu. Obdiv bojového úspěchu ovšem provázel smutek nad prvními oběťmi leteckých náletů na české území. Současně byl napaden důležitý závod Klockner-Werke v Líšni u Brna a svůj podíl sklidila i přilehlá brněnská předměstí.

Ještě hlavami domácích pozorovatelů neprošla všechna pro i proti bombardování České Moravy, když středoškolští studenti začali se zlou předtuchou otvírat poštovní obálky od pracovních úřadů. Přikazovalo se jim namísto do školy nastoupit od 1. září 1944 do válečně důležitého průmyslu. Jejich školy se přeměňovaly na kasárny, lazarety a všelijaké komandatury... Vznikla nová praxe i pojem: středoškolský totálajnzac. Podle příkazů nastupovali studenti do brněnské Zbrojovky, První brněnské strojírny, Královopolské strojírny, chlapci od Tišnova do Diana-Werke, což nebylo nic jiného než krycí název továrny na letadla Messerschmitt Bf 109, umístěné v tunelech na nedostavěné železniční trati Brno-Žďár n. S. Jednotné pracovní zařazení studentů bylo pomocný dělník (Hilfsarbeiter). Pracovní vybavení - pracovní obleky, boty, ochranné pomůcky, úrazové pojištění apod., - žádné. Určováni byli na nejhorší práce, které dobrovolně nikdo nechtěl vykonávat. A jejich předáky byli vesměs brněnští Němci. Není divu, že je i tito "kluci" po válce doprovodili ven z Brna.

Válečné události dostávaly stále rychlejší a důraznější spád. Od počátku října stále častěji kroužila spojenecká bitevní letadla typu Mustang s oranžově nabarveným "nosem", nad železničními objekty a zle proháněla železniční soupravy na tratích. Jejich boj odpovídal názorům spojeneckých štábů: není-li možné zničit zbrojní výrobu v podzemních továrnách, jeskyních a tunelech, je třeba zamezit přepravě jejich výrobků na frontu. Letci útočili především na kotle parních lokomotiv a proto jim začali lidé říkat "kotláři". Bohužel, nejčastějšími oběťmi těchto útoků byli strojvůdci, topiči a železničáři ve služebních vozech za lokomotivou. Největší bombardovací nálet na železniční spoje provedly angloamerické bombardovací svazy 20. listopadu 1944. Na Brno svrhly 277 tun bomb. Brněnské nádraží bylo sice zasaženo, avšak největší část svého smrtonosného nákladu letci svrhli na střed města. Nádražní hodiny se zasekly na čase 11.55 hod. Po náletu bylo sneseno 254 mrtvých a hospitalizováno 288 těžce zraněných. Zasaženo bylo 561 domů a na 94 místech došlo k požárům. Kromě Brna byla bombardována Břeclav, Hodonín, Přerov, Zlín a další místa.

 Ačkoliv Brno bylo na leteckou válku připravováno už dlouho předtím, podzimní události roku 1944 zvýšily tempo přebudovávání města na válečnou pevnost. V městských parcích vznikaly velkoobjemové vodní protipožární nádrže, na volných plochách se kopaly a betonovaly protiletecké úkryty. V podzemí 17 vybraných budov byly zřizovány záchranné zdravotní stanice protiletecké obrany (Luftschutz). Pro nedostatek stavebního materiálu zůstala většina z nich v provizoriu. Při náletu 20. listopadu 1944 už úplně pracovala záchranná stanice pod budovou filozofické fakulty na tehdejší Falkensteinerově ulici. Měla dobře vybavený operační sál, lůžkové oddělení a klimatizaci vedle obvyklých pomocných prostor a zařízení. Do krajnosti vybičované válečné úsilí Německa potřebovalo pojednou také více Němců. K tomu účelu byla založena Německá pospolitost (Deutsche Gemeinschaft), do které byli verbováni i ti Němci, kteří nebyli členy některé oficiální organizace anebo neměli dostatečně průkazný rasový a árijský původ a dokonce přicházeli vhod i Židé z nižších míšených kategorií! Administrativně ustanovovaní Němci zaplňovali mezery po padlých na frontách a při bombardování měst a továren. Vidina podílu na šafářských metodách okupantů vábila i kriminální živly a tzv. Brňáky, slizskou brněnskou spodinu, která měnila národnost podle momentálního prospěchu a která neuměla ani německy, ani česky a které byl blízký brněnský "hantec".

Stranou pozornosti nezůstali ani invalidé, muži neschopní vojenské služby a také ti, kteří už nevyhovovali věkově. Pro ně vydal A. Hitler 18. října 1944 výnos o zřízeni Německé lidobrany (Deutsches Volkssturm), do něhož spadali muži od 16 do 60 let. V Brně mobilizace do volkssturmu začala 1. prosince 1944 a provázela ji výzva, aby se také hlásili mladší 16 let a starší 60 let. Volksšturmáci byli převážně "vojáci na jedno použití", byli totiž jednostranně připravováni pouze jako střelci z protipancéřových pěstí. Při nasazení na frontě měl každý ve výzbroji jednu protipancéřovku, po jejímž použití byl tak či tak vyřazen. Pozornosti neušla ani protektorátní děvčata. Dne 28. listopadu 1944 bylo vydáno nařízeni o nasazeni dospívajících dívek do protiletecké obrany v rámci říšské pracovní služby. Často bývaly přikazovány do služby na budovaných záchranných stanicích "luftšucu". Dalším, tentokrát zvlášť drsným způsobem byli nahnáni muži, převážně mladí chlapci, na opevňovací práce v prostorech předpokládaných frontových bojů. Povolávací rozkazy "na zákopy" působily zdrcujícím způsobem. Znamenalo to nastoupit na těžkou práci v tuhé zimě, bez dostatečného oblečení a při hladových stravovacích dávkách. Pro zákopníky byly k ubytování zabírány školy, místní kulturní zařízení, tělocvičny a podobné objekty. Spali na podlaze, o vytápění a hygieně nebylo řeči. Při tom to byl život na povel kolaborantů z Kuratoria pro výchovu mládeže a hlavní dozor náležel pochopům krajského vedoucího Hitlerovy nacistické strany (NSDAP) v Brně Ing. Karl Folty.

První etapa zákopových prací byla nařízena oběžníkem říšského protektora ze dne 8. prosince 1944. Povolaní měli pracovat "v blízkosti protektorátních hranic". Ve skutečnosti odjeli do Rakouska. Všeobecné nařízení o pracovní mobilizaci mužů do 45 let na zákopové práce na Moravě vydal K. H. Frank 27. prosince. S jakou razancí bylo Frankovo nařízení prováděno dosvědčuje skutečnost, že 20. ledna 1945 bylo už v prostoru Moravské brány soustředěno na 40.000 povolaných osob. Úkolem zákopníků bylo vybudovat napříč Moravou tzv. moravskou závoru (Mährische Sperrzone). Vycházela z rakouského území a opírala se o tři opevněná města Brno, Olomouc a Ostravu. Ha jihu a na severu Moravy navazovala závora na pásma železobetonových pevnůstek z doby předmnichovské republiky. Mimoto na řece Moravě mělo být zřízeno zvláštní obranné postavení (Marchstellung ... Břeclav-Hodonín-Uherský Brod-Kroměříž-Holešov) a další se předpokládalo na východních svazích českomoravské vrchoviny. Toto pásmo však zůstalo už jen v plánech.

Přes veškerou svou snahu pracovat co nejpomaleji a ničit co nejvíce nářadí, přehradili zákopníci předpokládané tankové přístupy k Brnu hlubokými protitankovými příkopy, na silnicích zbudovali systém palisád a zátarasů, některé dokonce z rozměrných betonových bloků a nejrůznější palebná postavení. Zvláštní pozornost vzbuzovaly neobvyklé okrouhlé okopy vyryté za mohutnými kmeny věkovitých lip podél hlavních silnic. Teprve při bojovém nájezdu sovětských tanků se ukázalo, že to byla stanoviště pro stojící střelce z pancéřových pěstí. Některé uzávěry přehradily dokonce městské ulice (Komárov, Křenová a Husova ulice a další), z čehož lze dovodit, že vojenští plánovači předpokládali tuhý pouliční boj. Přestože opevňování Brna nebylo úplně dokončeno, způsobilo Rudé armádě četné komplikace projevující se především v účinném zpomalování pohybu útočících vojsk a v nadměrném lokálním manévrování.

Přípravy na frontové boje měnily podstatně podobu vesnického života. Současně s opevňováním přišly odvody koni pro wehrmacht a proto se mnozí hospodáři uchylovali i s potahy mimo vesnice do lesů a strží. V některých obcích byly vyhlašovány konfiskace jízdních kol. Pro vlastní ochranu si lidé zpevňovali sklepy a hloubili úkryty mimo domy v zahradách, lesích a lomech. Do toho všeho se mísily transporty německých evakuantů ze Slezska, Maďarska, Balkánu a jiných částí východní Evropy. Dne 26. listopadu 1944 projel od Břeclavi přes Židlochovice k Brnu a kdoví kam dál první transport asi 100 koňských povozů odněkud z Maďarska. Zřejmě byl na cestě již delší dobu, koně se pohybovali jen s námahou a unaveným lidem byla na očích patrná apatie k vlastnímu osudu. Od tohoto dne až do 10. prosince projížděly stejnou trasou více či méně početné kolony koňských povozů. Vesměs působily skličujícím dojmem.

Jiné transporty jely opačným směrem, ze Slezska a jejich cílem, možná jen přechodným, bylo Rakousko. Možná, že jejich počty jsou dnes zakalkulovány do souhrnu vyhnanců z Československa a landsmanšafty politicky zneužívány. Jakými všemi způsoby přicházely na střední Moravu houfy Němců vyhnaných vlastními poháněči je těžké odhadnout. Pro ilustraci: k 6. březnu 1945 bylo na území oberlandrátu Jihlava evidováno 44.000 utečenců z východu a 17. března přišlo dalších 17.000. Migrace byla značná, jedni přijížděli, jiní odcházeli. Kam? To netušili ani oni sami, Většina těchto svedených štvanců skončila pravděpodobně v Rakousku. O mnoha dalších transportech německých běženců nemáme potřebné informace, Snad poslední z těch nejvýznamnějších představovala evakuace německých kolonistů ze sídelního pásu od Vyškova, přes Rajhrad, Židlochovice až k Vranovicim. Původně měli být základen pro germanizaci tohoto prostoru a vytvoření německého koridoru Moravou od severu k jihu. Dopadlo to ovšem jinak. Od roku 1942 sem ve třech kolonizačních vlnách dosadili na zabavené české zemědělské usedlosti Němce z jihovýchodní Evropy, Tak jak je tehdy násilně do českých obcí dosazovali, tak s obdobnou prušáckou řízností je 15. dubna 1945 vyhnali. S koňmi i povozy původních majitelů hospodářství a s movitými předměty "po Židech", odjížděli z Vyškovská přes Sokolnice, Rajhrad, Syrovice a Mělčany kamsi na západ, zatímco čeští rolnici se vraceli do vykradených a mnohdy zpustošených domů.

Za hradbou narůstajících starostí, jak přežit závěr války, došlo v Brně k výrazné změně na nejvyšších místech policejního okupačního aparátu. S účinností od 15. prosince 1944 byl z funkce šéfa gestapa odvolán dr. Ernst Renau a jeho služebna byla přeměněna na úřad Komandéra bezpečnostní policie (Befehlshaber der Sicherheitspolizei). Do jeho čela byl jmenován vrchní vládní a kriminální rada, SS-Obersturmbannführer Max Rausch (1898), donedávna vedoucí vládního okruhu kriminální policie v Katovicích, odkud byl vyhnán postupem Rudé armády. Do Brna nepřicházel jako nováček, znal je velice dobře už z let 1939-1941, kdy zde zastával funkci velitele německé kriminální policie. Podstata provedené reorganizace spočívala ve sloučení gestapa s kriminální policií, prohloubení součinnosti mezi jednotlivými součástmi bezpečnostní policie a operativnější koordinace mezi různými zvláštními útvary vytvářenými pro vyhledávání a boj s nepřítelem na vnitřní frontě. Od vytvoření nové policejní centrály představovalo gestapo jeho IV. odděleni. Do jeho čela byl dosazen SS-Sturmbannführer Hans Kraus (1893), donedávna šéf gestapa v Krakově. Oddělení V. - kriminální policie vedl kriminální ředitel Konrád Nussbaum a pak vládní a kriminální rada Geisler.

Komandér Max Rausch byl krutou a bezohlednou osobou, právě takovou, jakou nacisté na přelomu roku 1944—1945 v Brně potřebovali. Velitel brněnské vojenské posádky generálporučík Poel po něm žádal neodkladnou evakuaci všech vězňů mimo město. Obával se totiž, že by ozbrojenou akcí mohlo dojít k jejich osvobození a přeměně v ohnisko protiokupačního povstání. Vyšetřující soudce tzv. Lidového soudního dvora, který měl svou úřadovnu v budově zabavené právnické fakulty i představitel Německého zemského soudu v Brně dali Rauschovi na srozuměnou, že nadále už nebudou od gestapa přejímat žádné soudní případy a připravují svou evakuaci. Venkovní pobočky požadovaly instrukce, jak mají nakládat s osobami ve svých věznicích. Otrlý Max Rausch je osobně poučil rázně: Každý zkušený policista si v takových situacích vždy ví rady. Vězeň se přece může pokusit o útěk! Této rady vedoucí venkovních služeben bohatě využili. Podle svého názoru, že nyní při jednání s vězni musí jít všechny průtahy a ohledy stranou, dal Rausch v Kounicových kolejích zřídit nové popraviště. Po střeleckém stavu a šibenicích bylo v pořadí třetí formou likvidace nacistických odpůrců. Mezi kolejním A-blokem a jídelnou dal navézt a rozprostřít vrstvu písku, na níž byli vytypovaní vězni vražděni střelou do týla. Kolik statečných partyzánů "na písečku", jak zjemněle ostatní vězni popraviště nazývali, zahynulo, nevíme. Poválečný odhad se ustálil na počtu asi 120 popravených.

Likvidace vězňů po malých skupinách na písku nepřinesla žádaný efekt. Provést hromadný sonderbehandlung - zastřelení několika set protivníků najednou na nádvoří kolejí se gestapáci neodvážili, ačkoliv o tom velice vážně uvažovali. Jednak se obávali reakce domácího odboje na takový čin, jednak si nevěděli rady s tím, jak uklidit mrtvoly a zahladit stopy takového barbarského činu. Ne že by to bylo proti jejich svědomí, ale obávali se poválečného mezinárodního ohlasu i toho, že by se důsledky mohly obrátit proti německé menšině. Z těchto důvodů dostala přednost praxe přesouvání hromadných vražd do koncentračních táborů. Na 24. leden 1945 připravili gestapáci odsun 833 vězňů do koncentračního tábora Flossenbürg, kam transport dorazil 26. ledna. Současně s nimi opouštěl Brno i vyšetřující rada dr. Weber i s rozpracovanými akty Lidového soudního dvora (Volksgerichtshof). Do transportu bylo zařazeno 708 Čechů a 125 příslušníků jiných národností. Na aktech 200 z nich byla už předem uvedena zlověstná zkratka SB - tedy smrt bez jakýchkoliv průtahů. První popravy v táboře začaly již 6. února 1945. Další byly prováděny také v Norimberku a v různých pobočkách tábora, kam byli vězni přemístěni. V likvidačním díle pokračovala tyfová epidemie a nakonec 20. dubna nastoupený pochod smrti. Flossenburg byl osvobozen o tři dny později. Kolik mužů toto martyrium přežilo, to ještě nikdo nevypátral. Bylo jich poskrovnu.

Zanedlouho zaplnili Kounicovy koleje vězni odeslaní sem venkovními pobočkami a protipartizánskými komandy pro zvláštní použití a historie s přeplněnou věznici se opakovala. V noci ze 6. na 7. dubna 1945 vyvolali vězeňští dozorci z cel bezmála 200 mužů na transport. Ráno k nim přidali asi 55 žen z věznice na Cejlu a společně je odeslali ve dvou nákladních železničních vagónech přes Jihlavu do Mauthausenu. Transportní listinu měl u sebe vedoucí transportu kriminální zaměstnanec gestapa Johann Baar z Přízřenic u Brna (1913). Samozřejmě si o převozu nic nepamatoval, avšak při poválečném vyšetřování připustil, že přepravovaných mohlo být i 240 osob. To by odpovídalo tehdejší normě 120 stojících lidí na jeden vagón. Po příchodu do tábora byl z transportu vyňat pouze jeden Rakušan. Ostatní bez výjimky byli 10. dubna 1945 zavražděni v plynové komoře. Poněvadž oběťmi byli vesměs partyzáni a jejich spolupracovníci, dostal transport spontánně ustanovený název - partyzánský. Tento zločin byl proveden v době, kdy Rudá armáda, jak bude uvedeno později, bojovala již na řece Moravě.

Další evakuaci vězňů z Kounicových kolejí po železnici z Brna přes Jihlavu znemožnili partyzáni tím, že 10. a 11. dubna zničili mosty u Beranova a Kralic. Poslední dva transporty vypravené 10. a 17. dubna musely proto jet po trase Brno-Česká Třebová-Praha a dál ve směru na Plzeň, čímž se stále víc dostávaly do bojového pásma 3. ukrajinského frontu Rudé armády, který postupoval od Vídně vstříc svazkům 3. americké armády gen. George Pattona. Nakonec uvázly v Mirošově u Rokycan v bývalé donucovací pracovně. Po útěku stráží se 765 brněnských vězňů dočkalo 5. května 1945 svobody.

O poslední vagon, určený pro zbývající vězně v Kounicových kolejích se na nádraží v Brně-Slatině (vlastní město už bylo po bombardování neprůjezdné), pohádali se gestapáci sami mezi sebou a nakonec si jej vynutili pro sebe a své rodiny. Stovka posledních heftlingů musela zpět do věznice a počkat až na 19. duben, kdy stráže uprchly a tím barbarská věznice v Kouničkách zanikla. Úplně nakonec zanechalo gestapo po sobě 14 popravených. To ale nebyl konec jeho katanského díla. Po osvobození Brna v něm pokračovalo jinde.

Protože silnice z Brna do Jihlavy byla už částečně v rukou Rudé armády, měli prchající nacističtí pohlaváři k dispozici poslední volnou komunikaci ve směru na Svitavy. Odtud velkým obloukem přes Havlíčkův (tehdy Německý) Brod ujížděli ke svým jihlavským kolegům. Komandéru bezpečnostní policie Maxu Rauschovi a vedoucímu služebny gestapa Hansu Krausovi poskytl útulek přímo v budově gestapa jeho tamější šéf Rudolf Blume. Velitel četnictva SS-Standartenführer, plk. G. Attenberger a jeho nástupce plk. četnictva Haischman, jakož i Oberlandrat Groer a další se ubytovali v kasárnách. Na právnické fakultě, kromě velikého nepořádku, zůstal po nich výhružný nápis: "Wir kommen wieder! Aber dann!" - "Přijdeme opět! Ale pakl" Škoda, že nezůstal zachován. Opravdu už nemá lidem co připomínat?