Od Hronu k Vltavě III
Od Hronu k Vltavě III
Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.
Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa
Pro rozvinutí bojů na brněnském směru zásadním předpokladem zahájeni útočné činnosti na dotykových křídlech 7. gardové a 55. armády. Na úsvitu 25. března překročila střelecká vojska řeku Hron a získala na pravém břehu rozměrné předmostí. Dosažené výhody začaly ihned využívat rychlé svazky generála Plijeva. Bezprostředně zahájily přepravu přes řeku a v úseku Starý a Nový Tekov - Žemliare vstoupilá do připraveného průlomu. Do deváté hodiny večerní soustředil Plijev většinu svých sil na získaném předmostí. S prolomením nepřátelské obrany nebyl však I. A. Plijev spokojen, protože v něm zůstávaly sice roztříštěné, avšak stále ještě nezničené a bojeschopné části wehrmachtu. Taková situace jízdním oddílům nevyhovovala, protože je nutila k pozičnímu boji a neumožňovala rozvinutému průniku dát náležitou rychlost, která byla jejich určující předností.
Po průchodu dosud neosvobozeným územím jihozápadního Slovenska stanul Plijevův 6. gardový jezdecký sbor v noci na 7. dubna na břehu řeky Moravy u Lanžhota. Jeho souputník, 4. gardový jezdecký sbor postupující vpravo, dorazil ve stejné době k Moravě u Rohatce a Hodonína. Nápor jezdecko-mechanizovaných svazků však ztratil hodně na předpokládané rychlosti, takže je záhy dostihl 49. střelecký sbor 55. armády, což umožnilo novou koncentraci sil. Střelecké formace vystřídaly u Rohatce kavaleristy, kteří se přesunuli k Lanžhotu, takže oba jezdecké sbory nyní bojovaly společně. Ve dnech 9. - 11. dubna po krvavých bojích osvobodily městečko jako první jihomoravskou obec. Někdy bývá v literatuře uváděno, že Lanžhot byl první osvobozenou obcí v českých zemích. To neodpovídá skutečnosti, protože v Osoblažském výběžku bylo už několik vesnic osvobozeno dokonce už v březnu.
Střelecká vojska u Rohatce překonala v noci na 12. duben zatopený les a dopoledne očistila celou obec od nepřítele. Po 14. hodině zaútočila na Hodonín a do půlnoci jej celý získala do svých rukou. V rozkaze vrchního velitele Rudé armády bylo osvobození Hodonína vyhlášeno až příští den, takže oficiálním datem znovunabyté svobody se stal 15. duben. Na počest vítězů bylo v Moskvě vypáleno 12 čestných dělostřeleckých salv ze 124 děl. Boje u Lanžhota vyvolaly ve velitelském sboru 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny, jakož i ve vyšších štábech diskuse o tom, jestli bojové nasazení skupiny na řece Moravě u Lanžhota bylo dostatečně uvážené a jestli nebylo nad její síly. Generálporučík Plijev tyto názory odmítl. Výsledkem tohoto tříbení názorů byly změny ve velitelských funkcích. Stavka 11. dubna jmenovala novým velitelem 4. gardového jezdeckého sboru generálmajora F. V. Kamkova a 6. gardového jezdeckého sboru generálmajora I. F. Kuce. Mezitím vypršel 8. duben, který byl původně stanoven za datum osvobození Brna.
Rozbití německého obranného postavení na řece Moravě a vytvoření kompaktního sovětského předmostí od Lanžhota k Rohatci, uzavřely počáteční období v bojích na brněnském směru. Získání asi 23 kilometrů širokého nástupního prostoru bylo nepochybným úspěchem, třebaže ho nebylo dosaženo v původně stanoveném čase. Po soustředění celé 1. GJMS na předmostí stanovil Issa Plijev směrnici, v níž požadoval, aby 6. jezdecký sbor pokračoval v nájezdu na železniční stanici Hrušky a pak dál na Velké Bílovice a Velké Pavlovice a k večeru 13. dubna dosáhl západní a severozápadní okraje města Brna. Jezdeckým divizím 4. jezdeckého sboru přikázal cestu po ose obec Hrušky, Moravský Žižkov a Kobylí. Po přenesení boje na východní a severovýchodní předměstí Brna měly společně dovršit jeho obklíčení a osvobozeni. Načrtnutý plán zůstal neuskutečněný, ačkoliv zkušenosti z dosavadních bojů svědčily pro to, že překonání asi šedesátikilometrové vzdálenosti v průběhu jednoho dne bylo v silách a schopnostech skupiny.
Jižní Morava, rovinatý a pro německou obranu zdánlivě málo příhodný terén, nastavila jízdě do cesty mnoho nezvyklých překážek. Především to byla hustá mozaika měst a vesnic, která rozmělňovala předpokládaný mnohakilometrový obchvat do spousty jednotlivých, místně i časově rozdílných postupů, během nichž museli kozáci, jak se lidově jezdcům říkalo, sesedat často s koní a bojovat jako pěchota. S postupným pronikáním na severozápad dostávala se Rudá armáda do obranných zón dvou německých armádních skupin. Důležitá role byla při tom přisouzena řece Jihlavě, která mezi nimi tvořila rozhraní. Jižně od Jihlavy bojovala v obraně 8. německá armáda pod velením gen. H. Kreysinga, náležející do skupiny armád Jih (Süden) v čele s generálem Otto Wöhlerem. Větší částí bojovala na rakouském území a proto s ohledem na bojovou morálku převzal od 7. dubna velení nad skupinou Rakušanů dr. Lothar Rendulič a její označeni bylo od 1. května změněno na Ostmark, což bylo okupační označení pro rakouské území.
Střed Moravy od řeky Jihlavy na severovýchod blokovala 1. tanková armáda generála Waltera K. Nehringa ze skupiny armád Střed (Mitte), jejímž velitelem byl generálplukovník, od 5. dubna polní maršál Ferdinand Schörner, přezdívaný "Krvavý Ferdinand". Na Brněnsko orientovali němečtí velitelé především XXIV. tankový sbor. Velel mu generálplukovník Hans Kölner, jenž padl 20. dubna poblíž Sokolnic u Brna. Nahradil ho generál dělostřelectva Hartmann. Na tanková vojska gen. Nehringa navazovala na severní Moravě 17. armáda gen. Haaseho. Mimo tyto základní celky bojoval na frontě pod Brnem větší počet relativně samostatných částí. Pro ilustraci připomeneme jen dvě: dnem 7. dubna byla zrušena protipartizánská komanda II. praporu SS-policejního pluku na českomoravské vrchovině. Po jejich soustředění byl prapor zasazen do boje na linii Rajhrad-Ořechov u Brna, což podstatně ulehčilo partyzánům na Vrchovině, avšak zostřilo boje pod Brnem. Další zvláštní jednotkou bylo nasazeni praporu domobrany na vytypovaných tankových terénech. Dalších 4.790 volksšturmáků z Brna a okolí bylo připraveno v Brně.
Ačkoliv spojenci 20. ledna 1945 podepsali příměří s Maďarskem, ustoupily na jižní Moravu 24. a 27. maďarská divize a 1. horská střelecká brigáda. Jejich bojová hodnota sice nebyla vysoká, avšak přesto jejich části prokázaly Němcům dobré služby především jako tzv. záchytné jednotky. Maďaři přicházívali do předních pozic vždy ve chvílích, kdy se německé vojsko potřebovalo bez boje a dalších ztrát odsunout do jiných postavení. Významného úspěchu v boji s Maďary dosáhli partyzáni. V Olešničce u Štěpánova zlikvidovali generálplukovníka Zihaly Matolszy Éléka i s doprovodem. Obě zmíněné divize kapitulovaly 8. května před partyzány ve Svratce a okolí.
Zatímco se sovětská vojska soustřeďovala na předmostí u Lanžhota a Hodonína, přijel 12. dubna od Moravské Ostravy do Brna v salonním vlaku nejmocnější muž Protektorátu Čechy a Morava, státní ministr Karl H. Frank, aby se dal bezprostředně informovat o stavu bojů na jihu Moravy. V doprovodu vojenských a policejních velitelů odjel v obrněném transportéru přes Kyjov až k Hodonínu. Jaké závěry z této cesty vyvodil, není známo. V Brně 13. dubna jednal SS policejní stanný soud, který odsoudil k trestu smrti příslušníka gestapa Karl Mayera pro jeho kontakty s partyzány na Velkomeziříčsku. K. H. Frank v železničním voze rozsudek ihned potvrdil. Komandér bezpečnostní policie před Mayerovou popravou vyhrožoval, že zlikviduje jakékoliv projevy malomyslnosti a kapitulantství v policejních sborech.
Jezdecko-mechanizované svazky Rudé armády, nyní už v součinnosti s divizemi 55. armády, se k Brnu probíjely pozvolna a obtížně. To přimělo maršála Malinovského k rozhodnutí, aby od 40. armády na pravém křídle 2. UF přesunul 50. střelecký sbor generálmajora N. T. Tavarkiladze do prostoru východně od Břeclavi. Ten měl mimo všeobecné posílení útočících sovětských vojsk za úkol připravit a zabezpečit prostor pro přísun 7. mechanizovaného sboru generálmajora Fjodora Grigorjeviče Katkova ze záloh vrchního velitele do podřízeni velitele 2. UF. Tímto opatřením přibylo na brněnský směr dalších 165 tanků a samohybných děl a 16.000 vojáků. Po soustředěni 7. mechanizovaného sboru v prostoru Hrušky-Moravská Nová Ves-Týnec-Kostice měli tankisté podle rozkazu maršála Malinovského vstoupit do boje 15. dubna v 9.00 hodin. Večer 17. dubna měl sbor blokovat linii Slavkov-Brno- Ivančice.
Útok se však podle této direktivy nerozvíjel. 64. mechanizovaná brigáda sboru se do 18. dubna probojovala do prostoru Klobouky u Brna - Borkovany, kde se spojila se 4. gardovým jezdeckým sborem. Tím vzniklo pravé obchvatné křídlo, které mělo útočit na Brno čelně poté, co se vojska západně od Svratky probojují západně a severozápadně k okrajům Brna. Západní obchvatné křídlo se formovalo podstatně obtížněji. 16. mechanizovaná brigáda 7. mechanizovaného sboru vstoupila 16. dubna do závěrečných bojů o Hustopeče u Brna a do 18.00 hodin dosáhla Velké Němčíce. Zbývající dvě brigády - 65. mechanizovaná a 41. tanková o hodinu později zahájily boj o přechod řeky Svratky mezi Velkými Němčicemi a Nosislaví, nedosáhly však žádaného úspěchu.
K převratné změně se mezitím schylovalo v nivě řeky Svratky u malé vesnice Uherčice, o níž v té době snad nikdo neuvažoval, že by v bojích na brněnském směru mohla sehrát podstatnější roli. Večer 16. dubna sovětská jízda bez potíží překročila Svratku v záhumení obce. Generál Katkov po zprávě o zdolání Svratky nařídil svým brigádám u Nosislavi přerušit boj, předat svá postaveni střeleckým jednotkám a nastoupit cestu na přepravení přes řeku za Uherčicemi. Postupně se tak stranou pozornosti nepřítele soustředily v nížině mezi Vranovicemi a Přísnoticemi celý 6. gardový jezdecký sbor, tři brigády gen. Katkova (16. a 65. mechanizované a 41. tanková) a 6. orelská střelecká divize od 50. sboru. Za těchto okolností podřídil maršál Malinovský 7. mechanizovaný sbor i 6. orelskou divizi generálporučíku Plijevovi. Vzniklé uskupení nepředstavovalo nic zásadně nového, v takovém uspořádání už v minulosti bojovaly pospolu mnohokrát. Dva jezdecké sbory a jeden mechanizovaný představovaly optimální sestavu Plijevovy skupiny. Oba velitelé se dobře znali a vzájemně respektovali své bojové zásady. Velitel frontu předpokládal, že těmito opatřeními urychlí tempo západního obchvatu Brna. Východně od Svratky si Plijev stále ponechával svůj 4. jezdecký sbor doplněný 64. mechanizovanou brigádou gen. Katkova. Jak už bylo řečeno, jejich čas měl přijít tehdy, až levé křídlo přenese svůj boj do prostoru Brněnské přehrady, Kuřimi a Tišnova. Přehradní jezero způsobilo rudoarmějcům nejednu potíž, protože je na mapách neměli zakreslené. Sovětské mapy byly totiž vyhotoveny podle československých předloh z let 1920-1925 a tehdy o přehradě nebylo ponětí. Oběma křídlům podbrněnské fronty velel Plijev sám, své velitelské stanoviště měl v té době v Žabčicích. Rozkaz pro nový útok zněl: na úsvitu 18. dubna rozvinout západní obchvat a v součinnosti se svazky vyčkávajícími východně od Svratky získat město do večera do svých rukou.
Přesuny sovětských vojsk neušly pozornosti německého štábu skupiny armád Střed a jako protiopatření vydal F. Schörner 16. dubna směrnici, aby hlavní německé sily dislokované v Brně byly v noci ze 17. na 18. duben přesunuty na výšiny nad Židlochovicemi (Výhon - kóta 355), odkud bylo možné vést účinnou palbu do širého okolí. Rudá armáda tento zámysl včas rozpoznala a s předstihem před nepřítelem Výhon obsadila svou 243. střeleckou divizí a tím jej vyloučila z vážnějších bojů. Pro plastičtější pohled zrekapitulujme celkové postavení 50. střeleckého sboru: jeho 243. divize tedy ovládla Výhon nad Židlochovicemi; 42. gardová divize zaujala obranu na řekách Dyje a Jihlava, aby chránila levý bok útočících vojsk a 6. orelská divize uprostřed sestavy měla útočit ve směru Rajhrad-Modřice-Horní Heršpice-Brno a podél Svratky, ovšem proti jejímu proudu, bojovat o jihozápadní a západní okraje Brna.
