Od Hronu k Vltavě IV
Od Hronu k Vltavě IV
Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.
Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa
Za rozbřesku 18. dubna dala se jezdecko-mechanizovaná vojska do pohybu a zamířila údolím Jihlavy na západ. Proti všemu očekávání projela 15. jezdecká divize generála Bělousova téměř bez výstřelu až do Ivančic a tam podle rozkazu přešla do obrany na úseku Ivančice-Neslovice. Její průzkumné a zajišťovací hlídky ji na vzdálenost mnoha kilometrů předjely, nikde nenarazily na vážnější odpor, přesto se však podle rozkazu vrátily za stanovenou linii obrany. Čím byla tato situace způsobena? Romantické údolí řeky Jihlavy představovalo v dané době rozmezí mezi oběma německými skupinami armád Jih a Střed. Dotykový prostor nebyl dostatečně zajištěn a tím mezi oběma armádními skupinami vznikla vážná nezacelená mezera. Právě tou pronikli nyní kozáci do Ivančic a nebýt rozkazu k přechodu do obrany, mohli snadno pokračovat v jízdě až někam do středních Čech. Jenže rozkaz byl neúprosný a Bělousov jej plně respektoval. Nakonec v obraně u Ivančic setrval až do konce války. Historie osvobození Ivančic a jejich obrana je malým příspěvkem do diskusí různých postbitevnich rozumbradů o tom, kam která z armád měla postupovat anebo ustupovat, z jakých "záhadných" pohnutek tak neučinily, jakých "chyb" se dopustili jejich velitelé a co všechno stálo v pozadí... Skutečnost byla naprosto prozaická: maršál Malinovskij potřeboval zajištěný bok a tak na určené linii 15. jezdecká divize "tvrdla", ať se to komu zamlouvalo či nikoliv.
Po stažení předsunutých jednotek za linii obrany u Ivančic vzniklo před nimi rozsáhlé "území nikoho", kam střídavě dojížděly malé německé i sovětské skupiny vojáků na průzkum, nebo na zásobovací akce. V osvobozených Ivančicích ihned vznikl Revoluční národní výbor, který chtěl vytvořit řádnou československou vojenskou jednotku. Za tím účelem vyhlásil mobilizaci tři odvodních ročníků, celkem asi 250 mužů. Jejich kasernování, stravování, jakož i výstroje narážely na velké potíže. Hlavně však chyběly zbraně. Trofejních bylo málo a Rudá armáda jich v dané chvíli neměla nazbyt. Za těchto okolností bylo od formování vojenské jednotky upuštěno a ponecháno na jednotlivcích, jestli se dobrovolně přidají k partyzánům.
Nedaleko od města žila v lesích pod velením kpt. Antonína Řepky partyzánská jednotka nesoucí jméno Josefa Hybeše. Jakmile se o ní dozvěděl generál Bělousov, poslal do partyzánského tábora majora Fesenka, aby zjistil jejich početnost a akceschopnost. Zprávy byly příznivé a proto povolal kpt. Řepku s částí partyzánů do Ivančic. Tam v součinnosti s důstojníky RA vytvořil štáb partyzánských a místních revolučních skupin. Domácí bojovníci prokázali v následujících týdnech diviznímu velení spoustu dobrých strážních, průzkumných i ženijních služeb, dokonce podle svých zkušeností a výzbroje vstupovali po boku rudoarmějců do bojů s nepřítelem. Tato aktivita vede některé historiky k úvahám, zda tady na Ivančicku nezačalo dnem 18. dubna české národní povstání.
Ve stejnou dobu jako k Ivančicím vyrazili kavaleristé spolu s tankisty k obchvatu Brna. Jízda ostrým tempem postoupila obloukem přes Mělčany, Silůvky, Prštice a Radostice až do Popůvek na silnici 1. třídy z Brna do Jihlavy. Souběžně se přes Bratčice, obcházejíce Ořechov, prodíraly tanky 63. mechanizované a 41. tankové brigády, které k večeru u Veselky rovněž vstoupily na silnici k Jihlavě, čímž ji vyřadily jako možnou ústupovou cestu nacistů z Brna. Připomeňme, že partyzáni železniční spojení na Jihlavu přerušili kombinovanou destrukcí tratě už 10. a 11. dubna. Čelo tankového průniku se však u Veselky nezastavilo, skupina čtyř tanků T 34 pokračovala v jízdě po přímé silnici k brněnskému ústřednímu hřbitovu. Velitelský tank podporučíka P. I. Filimonova, hrdiny Sovětského svazu i. m., zničil nepřítel v Bosonohách. Další dva stroje podlehly v boji u krematoria a poslední z původní čtveřice sjel kolem hřbitova na Vídeňskou ulici a unikal k Modřícím, kde tušil záchranu u svých. Tam ale nedojel, byl zničen na přejezdu tratě z Brna do Střelic. Rusové u Ústředního hřbitova! Němečtí vojenští činitelé si teď plně uvědomili, že koncepce obrany města je před zhroucením.
Průnikem k Brnu provedla Plijevová jezdeckomechanizovaná vojska svůj typický útočný nájezd, na jaký velení frontu čekalo od překročení řeky Moravy a osvobození Lanžhota. Nyní se stal skutkem a přinutil německé štáby urychleně jednat. K večeru 18. dubna zaútočili Sověti také na Ořechov, obsadili sice návrší u kostela, ale dalšího úspěchu nedosáhli. První reakcí na dosažený Plijevův útok až na okraj Brna bylo hledání nejslabšího místa, kde by se dal útočný klín německou protiztečí nejsnadněji přetnout. Tím by wehrmacht donutil sovětské vojáky k ústupu od Střelíc anebo by je sevřel do obklíčení. Jednotky hákového kříže začaly svůj záměr realizovat tím, že od Moravského Krumlova do Dolních Kounic povolaly skupinu obrněných transportérů, která ve městě přebrodila Jihlavu a zaútočila kolem Moravských Bránic k samotě Karlov - kóta 550 Babí hora. Z opačné strany od Ořechova postupovala ke Karlovu německá pěchota. Rudá armáda obě zteče odrazila a Němce vrátila do původního postaveni.
Po tomto neúspěchu provedlo německé velení nový protiúder, tentokrát ve větším rozsahu. Večer 18. dubna začala u Opavy předávat svá postavení 16. tanková divize. Svou techniku i vojáky navagonovala a přes noc dojela po železnici až na nádraží do Ivanovic u Brna. Protože dál nebyla trať sjízdná, pokračovaly její části k Brnu po vlastních osách. Velitel divize generál Dietrich von Müller si během cesty zamanul navštívit v Hosticích na zámku rodinu svého přítele hraběte Dubského, což se mu stalo osudným. Zámek byl partyzány z oddílu Olga obsazen a generál i s doprovodem zajat. Partyzáni von Müllera drželi v zajetí tak dlouho, než nastaly příhodné podmínky pro jeho předání Rudé armádě. Byla to ojedinělá partyzánská akce v širokém mezinárodním měřítku. Von Müllera v čele divize nahradil dr. Aschoff. Ještě týž den, 19. dubna 1945, vstoupily přisunuté německé posily u Ořechova do boje, který pokračoval i následující den. Bylo to drsné střetnutí, v němž obě strany použily raketové zbraně. Střed městečka Ořechova lehl popelem, torza domů lemovala zničená pancéřová technika a všude kolem leželi padlí. Wehrmacht ani tentokrát nebyl úspěšný a na hlavu dr. Aschoffa se za prohru snesla drtivá kritika. Po odražení u Ořechova nastoupily části 16. divize cestu zpět do Slezska a maršál Schörner jmenoval novým velitelem plk. Treuhaupta.
Na vyčerpávající boje jihovýchodně od Brna musel rovněž reagovat velitel sovětského frontu maršál Malinovskij. Především z prostoru Kloubouky u Brna-Borkovany odvelel 4. gardový jezdecký sbor a 64. mechanizovanou brigádu gen. Katkova. Nařídil jim oběma urychlený přesun na západ od Svratky do okruhu obcí Rajhrad, Syrovice, Ořechov. Od této chvíle velel Plijev pouze západnímu obchvatnému křídlu. Východně od Svratky v útočném pásmu 55. armády vytvořil K. J. Malinovskij nové útočné uskupeni. V neděli 22. dubna 1945, byl to první velikonoční svátek, panoval na frontě poměrný klid. Jeho příčinou byly pokračující přesuny sovětských vojsk. Z bojiště u Vídně pokračoval přesun 18. gardového střelného sboru generálmajora I. F. Afonina do prostoru návrší Výhon nad Židlochovicemi - Tesaný. Jeho útočné pásmo bylo vlevo vymezeno řekou Svratkou a sídelními celky Židlochovice - Loučka (dnes Rajhradice), Dolní a Horní Heršpice, Brno - Komín a Rozdrojovice. Napravo sborové rozhraní představovaly obce Tesaný, Újezd u Brna, Šlapanice a Bílovice nad Svitavou, takže až na některé západní okrajové části náleželo Brno do pásma Afoninova sboru. Tím však přesuny nekončily.
6. gardovou tankovou armádu generálplukovníka Andreje Grigorjeviče Kravčenka jsme opustili 16. dubna, kdy byla zasazena spolu se 7. gardovou armádou na hlavním směru Mikulov - Znojmo - Plzeň. Nebojovala tam dlouho, už v noci z 22. na 23. duben se soustřeďovala v okruhu obcí Kurdějov - Šitbořice - Brumovice a připravovala na rozhodující boj o Brno. S postupným koncentrováním hlavních sil 2. ukrajinského frontu pod Brnem přebíral brněnský útočný směr poslání hlavního útočného směru na úkor bojového úseku před Mikulovem.
Zatímco na Brněnsku pokračovala dnem 22. dubna koncentrace sil k osvobozeni Brna a okolí, pokračovala na jižní hranici s Rakouskem 7. gardová armáda v aktivním boji, aby vázala co nejvíce nepřátelských sil. Hlavní tíhu bojů nesl 27. střelecký sbor, který přecházel z rakouského území k Mikulovu. Velitelem sboru byl gardový generálmajor Jevgenij Stěpanovič Alechin (1895). Toho dne měl své velitelské stanoviště v Hlohovci v domě č. 219, v němž žila rodina Roberta Suchomela. Zakrátko odtud odjel na sborový spojovací uzel, aby ohlásil velitelům v předních pozicích, že jede za nimi, jak to bývalo u sovětských velitelů v rozhodujících chvílích obvyklé.
Když vycházel z domu, v němž pracovali spojaři, prováděla německá letadla nad vesnicí nevýraznou bojovou činnost, k jaké docházelo na frontě zcela běžně. Některé z nich svrhlo bombu právě před dům, z něhož vycházel generál Alechin. Na následky těžkého poranění skonal. Jeho ostatky byly nejprve převezeny na velitelské stanoviště sboru a pak odtud letecky do Lvova na čestný hřbitov RA. Veleni sboru převzal generálmajor Anatolij Ivanovic Losev. V době, kdy se příslušníci 27. střeleckého sboru probíjeli k Mikulovu, netušili, že právě překročili hromadný hrob zavražděných židů, kteří před svou smrtí pracovali a žili v místní cihelně. Před 11. hodinou se před rudoarmějci otevřel apokalyptický obraz. Mikulovský zámek, neodmyslitelná dominanta kraje, vzplál najednou obrovským požárem. Byl založen ve všech poschodích najednou, dokonce i ve sklepních místnostech vytesaných ve skále a není pochyb o tom, že jej úmyslně způsobila ustupující okupační správa. Oheň zničil na 40 vagónů památek a uměleckých předmětů soustředěných nacisty z celé Evropy, mimo jiné celou garderobiéru vídenské opery, sbírku porcelánu z Paříže, prehistorické sbírky Moravského zemského muzea a další cennosti. Když je neuspěli odvézt, tak je nenávratně zmařili. Plně to odpovídá myšlení a jednání nacistického nadčlověka a kulturträgra.
Rozhodující střetnutí
Všeobecný útok na Brno stanovil maršál Malinovskij na 25. duben 1945. Vojska západně od Svratky (Plijevovo křídlo) měla zahájit boj v 8.00 hodin východoevropského (moskevského) času. Na opačném břehu měla střelecká vojska generála Managarova zahájit zteč v 11.00 hodin po 25 minutové soustředěné dělostřelecké přípravě. Po prolomeni nepřátelské obrany nadcházela doba pro mechanizovaná vojska. Počátek jejich nasazeni stanovil maršál Malinovskij na 12.00 hodin. V noci na 23. duben přijel v obrněném transportéru a kombinéze řadového mechanika maršál Malinovskij za svými vojsky na jižní Moravu. Své velitelské stanoviště měl v Modré na Slovensku a jeho cesta k Brnu byla jediným maršálovým pobytem v českých zemích po zbývající dobu války v Evropě. Ještě před zahájením útoku chtěl s veliteli armád posoudit připravenost jejich vojáků na rozhodující střetnutí s nepřítelem. Nejprokázanější je jeho jednání s generálporučikem I. A. Plijevem na jeho velitelském stanovišti v Žabčicích, v domě č. 29 u Josefa Říčky. Po splnění inspekčního účelu své cesty vystoupil maršál na kopec Čertoraj nad Křepicemi, aby odtud, z pozorovatelny gen. Afonina, sledoval zahájení a rozvinutí útoku. Jakmile kolem dvanácté hodiny vyjely na bojiště mechanizované brigády, popřál přítomným velitelům úspěch v dalších bojích a vrátil se zpět do Modré.
V rámci přípravy na generální útok dal Issa Alexandrovič Plijev (jméno Issa naznačuje že byl národností Osetinec) nejprve od nepřítele vyčistit různé strže, hájky a návrší a po dohodě s gen. Katkovem soustředil všechny 4 brigády 7. mechanizovaného sboru kolem Střelic. Bylo to výhodné místo, které tankisté drželi už od 18. dubna a také sbor po značných ztrátách potřeboval maximální koncentraci svých sil a jejich efektivní využití. Aby jim byl co nejblíže, přemístil gen. Katkov své velitelské stanoviště do křoví u Střelic. Všechny čtyři brigády 7. mechanizovaného sboru opustily v 11.00 hodin svá výchozí postavení a vstoupily do boje mezi Troubskem a Ostopovicemi. Jejich další postup směřoval k Lískovci a odtud k řece Svratce. Jezdecké části 6. sboru pronikly 23. dubna až na horní okraje Žebětína, k osvobození celého městečka došlo ovšem později. Odpoledne 2. dubna přišel rozhodující čas pro jízdu 4. sboru u Ořechova. Odpoledne prudkou ztečí smetla zbytky německé obrany, čímž dokončila jeho osvobození a připojila se k vojskům operujícím už na okrajích Brna. Rozvinutí bojů na západním křidle fronty sledoval genpor. F. V. Kamkov ze svého velitelského stanoviště v Syrovicích na návrší u kostela, kam za ním v rozhodujícím čase přijel i velitel celé jezdeckomechanizované skupiny genpor. I. A. Plijev.
Na úseku 6. orelské střelecké divize nedošlo 23. dubna k žádným výraznějším změnám. Snad také pro depresivní atmosféru, která měla svůj původ v tragické události u Rajhradu. Kolem poledne přijíždělo od Židlochovic k předním pozicím auto gardového generálmajora a hrdiny SSSR Maxima Jevsejeviče Kozyra, zástupce velitele 50. střeleckého sboru. V důsledku spletité situace a nepřesných informaci přiblížilo se jeho vozidlo k nepřátelským pozicím natolik, že bylo zasaženo protivníkovou palbou a generál byl na místě usmrcen. Jeho ostatky byly 2. května 1945 pohřbeny v Brně na Náměstí Rudé armády (nyní Moravské náměstí) a odtud počátkem roku 1946 převezeny do Prahy na čestné pohřebiště rudoarmejců na Olšanech. Osud jeho doprovodu známe jen zčásti. Spolujedoucí zdravotnice Nina Andrejevna Kuťkovová z Taganrogu byla zajata a při výslechu v Rajhradě umučena. Je pohřbena na místním hřbitově.
Od frontového náletu sovětských letadel dne 12. dubna, utichly brněnské ulice a život přešel do úkrytů a sklepů, někteří lidé dali přednost rychlému útěku mimo město. Přesto nelze přehlédnout poslední aktivity okupantů. Především se snažili co nejvíc německého obyvatelstva odsunout někam na západ. Ještě 20. dubna kolem 18.00 hodiny projížděl městem rozhlasový vůz vyzývající Němce, aby se dostavili na určená seřadiště k posledním evakuačním transportům. I tato kvóta německého obyvatelstva vyhnaného z Brna vlastními předáky, je jistě pečlivě zakalkulována německými revanšistickými organizacemi do tzv. "divokého odsunu" v poválečné době. Německá obrana Brna se neustále obávala protiokupačních nálad a možností jejich přeměny v nějaké ozbrojené akce. Snad na naléhání velitele generálporučíka Poela, pokud to není výmluva gestapa z vlastní odpovědnosti, začalo gestapo vyhledávat v ulicích podezřelé osoby. Při tom zadrželo několik lidí, kteří vybírali na nádraží z rozbitých vagónů potraviny. Byli obviněni z rabování a uvězněni.
Dne 19. dubna 1945 zřídil velitel bezpečnostní policie Max Rausch na právnické fakultě stanný soud a pět ze zadržených bylo jím odsouzeno k smrti. Aby bylo dosažena většího zastrašujícího účinku, odsoudil 21. dubna stanný soud k smrti 14 mužů a 1 ženu. Jejich popravu provedli příslušníci gestapa ten den odpoledne na střelnici v Bmě - Medlánkách a tam také mrtvoly zahrabali v hromadném hrobě. Poprava měla být plakátována, avšak žádná tiskárna už nebyla schopna plakáty vytisknout. Popravení byli na podzim 1945 exhumováni a pohřbeni na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně.
