České národní listy

Odešel frontový veterán II. světové války

Válečnými veterány se veřejnost - jak již je nevděčným zvykem společnosti - zabývá obvykle, až když nenávratně odejdou do nebe. Proč tomu tak je? Protože znakem těchto hrdinů je obvykle veliká skromnost.

Vystupují na veřejnosti obvykle jen na přímá vyzvání nebo naléhání nejrůznějších kompetentů nebo novinářů.

O zesnulém majoru Michalu Hečkovi,  zasloužilém vojáku Svobodovy armády, to platí dvojnásob.

Major Michal Hečka, rodilý Rusín, prožil velmi dramatický život, který  jemu i jeho rodině přinesl nejen různá strádání, ale i po osvobození od fašismu, též úspěchy a rodinné radosti. Nikdy však  se nechlubil svými vojenskými příběhy, a promluvil o nich vždy, až jej k tomu ponoukali přátelé, či novináři. To se stalo i v časopise odbojářů, kdy jeho tehdejší redaktor Kroupa jej vyzval, aby pro Národní Osvobození podal svůj příběh anabáze se zatčením Maďary, útěkem ze zajetí, a nakonec s frontovým bojem se svobodovci, a on prostě pravil - "Utekl jsem do Karpat".  Vše ostatní jsme z něj jako jeho druhové z legionářské obce, kteří jsme jej znali pětadvacet let, museli páčit. Nakonec jeho syn Jiří mne vyzval, abych o jeho životě sepsal knihu a zajel s ním do jeho rodných Karpat, a navštívil jeho rodinu i kraj, což vyústilo v knihu, kterou jsem nazval příznačně "Syn Karpat" . 

Michal Hečka byl vždy věřícím rusínským uniatem, a pro své předky a rodnou obec nechal opravit  krásnou zvonici na tamním hřbitově v Dešově u Mižgirja, v kraji Šuhaje Loupežníka, u města zvaném za naší první republiky Volové. Svou víru i původ nikdy nezradil, a proto u nás po převratu roku 1948 vystoupil z armády a stal se pracovníkem  nejdříve brněnské Včely a později boskovického Lidokovu. Odstěhoval se do Kunštátu na Moravě, kde se stal váženým občanem města, které mu nakonec udělilo v roce 2010 i čestné občanství.

Major Michal Hečka prošel vírem války od Chustu, přes Duklu až k bitvám u Strečna a Liptovského Mikuláše, tam kde se fronta proti Němcům pohybovala až jedenáckrát tam a zpět. Účastnil se jako střelec a nabíječ všech útoků v první linii a měl štěstí, přežil. Vzpomínal na řadu vojenských druhů, kteří to válečné štěstí neměli. Když líčil život v Zakarpatí za republiky, vzpomněl na všechno dobré, co republika vykonala pro Rusíny a jejich zemi. Hovořil z pozice pamětníka, který to všechno prožil a viděl. Po válce, která pro něho skončil postupem svobodovců v Boskovicích 9.5.1945, sloužil pro velkou důvěru v armádě jako kurýr polní pošty,  a poté v Hradní stráži presidenta Beneše. Velmi rád vzpomínal na osobní vztah dr. Beneše ke Slovákům, který poznal ve službě na letním sídle presidenta Beneše v Topolčiankách. Tu řadu vyznamenání, kterou obdržel jak od republiky, tak i od tehdejšího SSSR, nikdy nenosil. Byl to prostý přímý člověk, který spíše než o vojně mnohem raději mluvil o svých včeličkách, o věrném psu Britovi a o přírodě kolem Kunštátu, kam po práci rád chodíval na procházky. Ale vždy nám kladl na srdce, při jeho vzácných vzpomínkách: "Válka je strašná věc, a proto říkejte pravdu a  dělejte všecko pro mír." 9.5.2023 zemřel v boskovické nemocnici ve věku 98 let. Takového si jej uchováme v naší paměti.

Jiří Jaroš Nickelli  ČSOL Brno II