Odkaz Pražského jara
Odkaz Pražského jara
Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad rozdílem mezi návrhem vojenské doktríny v roce 1968 a současností.
Začal srpen a s ním přichází každoroční mediální soutěž o to, kdo nejvíce zhanobí minulý režim a současné Rusko. Je to mimořádný čas v kalendáři strategických komunikátorů – vždyť pokud české dějiny v jejich podání nezačaly 21. srpna 1968, pak rozhodně uvedené datum tvoří jádro současné státní ideje. Není třeba žádných velkolepých geopolitických imaginací v duchu Františka Palackého, Ľudovíta Štúra či Tomáše G. Masaryka. Stačí jen přemalovat tank narůžovo a dodat jednoduchý narativ slepený z produkce historiků uvězněných v policejních archivech a ze vzpomínek pečlivě vybraných pamětníků, jejich dětí, vnuků, sousedů…
Nářek režimních politiků, novinářů a umělců nad tím, jak na věčné časy zlé Rusko – v roce 1968 schované za značky „Sovětský svaz“ a „Varšavská smlouva – zničilo nadějný pokus o přechod k demokracii, vynechává drobnost: popis toho, o co vlastně ženy a muži Pražského jara skutečně usilovali. Popravdě řečeno, ony cíle nejsou vždy zcela jasné. Jedna tehdejší vize se však zachovala v krystalické podobě. Má podobu memoranda Formulovat a konstituovat československé státní zájmy v oblasti vojenství (dále Memorandum 68). Tento dokument zaslal v červnu 1968 rektor Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda profesor Vojtěch Mencl tehdejšímu vedení komunistické stany i státu. Za toto memorandum si zmíněná akademie vysloužila v Poučení z krizového vývoje, základním normalizačním dokumentu, označení „jedno z politických a ideologických center pravice“.
Nová doktrína
Podstatu Memoranda 68 tvoří požadavek vyrovnání vlastních a koaličních zájmů jako základního východiska československé vojenské doktríny. V tomto dokumentu se mimo jiné kritizovala skutečnost, že v minulosti Československo dávalo najevo, že je připraveno „nést každé riziko v globální politice, aniž bychom se ucházeli o politickou spoluodpovědnost za přijímaná rozhodnutí a postupy“. Memorandum 68 v této souvislosti navrhovalo ambicióznější cíl: „Naše vojenská politika se nebude zříkat globálních rizik, ovšem může je uvažovat jen jako partner, a nikoliv jako oběť vývoje, na který nemá vliv.“ (s. 4 a 5).
A dnes?
Česko se stalo – jak ukazuje například jeho vztah k válkám na Ukrajině a v Pásmu Gazy – státem, který se dere do popředí vždy, když je možné představit se jako nejloajálnější poddaný Velkého bratra. Účast na válce USA v Afghánistánu nejnázorněji ukazuje, že se Česko do války zapojilo, aniž by se podílelo na rozhodnutí zaútočit či na rozhodnutí z Afghánistánu utéct – nemluvě o vyhodnocení důvodů neúspěchů. Kdyby ve Washingtonu, ale i v Praze měli odvahu autorů Memoranda 68, dospěli by pravděpodobně k závěru podobnému tomuto: „V roce 1956 a 1961 jsme svým postupem dávali najevo, že nerozumíme evropské situaci a že se řídíme nikoliv věcnou analýzou, nýbrž politicko-ideologickými klišé“ (s. 4).
Jaderná válka
Ve chvíli, kdy Donald Trump posouvá jaderné ponorky blíže k Rusku, je téma nukleární války velice živé. Podle Memoranda 68 „zabránit vedení raketojaderné války na teritoriu ČSSR je základní existencionální potřeba pro celou naši společnost“. Uvádí se v něm, že vývoj a zavádění útočných prostředků pro zasazení hromadných raketojaderných úderů je v trvalém předstihu před obrannými prostředky. V případě raketojaderné války na evropském válčišti „je vysoce pravděpodobná fyzická likvidace ČSSR bez ohledu na výši výdajů a prostředků na výstavbu ozbrojených sil, a to dokonce i bez ohledu na konečný výsledek války.“ (s. 8 a 12) Z textu Memoranda 68 je zřejmé, že jeho autoři pokládali za existenční hrozbu pro Československo jadernou válku kdekoliv v Evropě. Vizi nové zahraničněpolitické strategie podle Memoranda 68 odpovídá požadavek „vytvoření bezatomového pásma ve střední Evropě“ (s. 9).
Intervence 21. srpna 1968 návrhy nových cest k odstranění nebezpečí jaderné války pohřbila. Na území Československa byla rozmístěna Střední skupina sovětských vojsk, vyzbrojená – potenciálně nebo fakticky – operačně-taktickými jaderným zbraněmi. Pro dokreslení obrazu tehdejší situace je nutné připomenout, že Spojené státy měly tehdy v Evropě rozmístěno přibližně sedm tisíc taktických nukleárních náloží; podle odtajněných informacíplánoval Pentagon v roce 1956 jaderné útoky na 1100 cílů, z nichž několik set bylo v Československu.
A dnes?
Podle vládou schválené Bezpečnostní strategii České republiky 2023 „riziko přímého vojenského ohrožení svrchovanosti a územní celistvosti České republiky zůstává nízké“ (čl. 20). Zároveň ale „nelze vyloučit, že alianční spojenci včetně České republiky budou muset vést obrannou operaci vysoké intenzity proti technologicky vyspělému útočníkovi vybavenému jadernými zbraněmi“ a dalšími pokročilými zbraňovými systémy (čl. 41). Tento dokument ale dodává, že „použití jaderných zbraní proti území České republiky není pravděpodobné“ (čl. 42).
Jenže podle citované Bezpečnostní strategie je významným úkolem zabezpečení území Česka „pro potřeby aliančního kolektivního odstrašení a obrany“. Důležité jsou „otázky spojené s vojenskou mobilitou, podporou přesunů spojeneckých ozbrojených sil a zabezpečení jejich pobytu na území Česka“ (čl. 85). K tomu Dohoda mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany vyjmenovává 11 lokalit na území Česka, které jsou dány k dispozici armádě USA (Příloha A). To není jen v rozporu s Memorandem 68, ale i s prostou logikou: opravdu je vyloučeno použití jaderných zbraní proti Česku, když z něho vláda vyrobila pozemní a vzdušenou dálnici pro nový Drang nach Osten?
Jakmile se území Česka i Slovenska stalo vojensky využitelné jednou supervelmocí, stává se v případě velké války přirozeným cílem jiných supervelmocí. V listopadu 2024, tedy po přijetí citované Bezpečnostní strategie i Dohody, podepsal ruský prezident upravené Základy státní politiky Ruské federace v oblasti jaderného odstrašování. Podle nich „jaderné odstrašení je zaměřeno také proti státům, které poskytují jimi spravované území, vzdušné a/nebo mořské prostory či zdroje na přípravu či provedení agrese proti Ruské federaci“ (čl. 9); „Na agresi proti Ruské federaci a/nebo jeho spojencům ze strany libovolného státu s pomocí nebo podporou jaderného státu se nahlíží jako na společné napadení“ (čl. 11).
Vojenské výdaje
V Memorandu 68 se předmětem kritiky stala skutečnost, že „vojenská politika byla zjednodušená na hledání optima mezi vlastními zdroji a požadavky aliance“ (s. 4). Řečeno jinak, kritika směřoval proti bezduchému akceptování požadavků velení Varšavské smlouvy, tedy Moskvy, bez ohledu na vyhodnocení vlastních zájmů. A k těmto požadavkům se hledaly peníze, výrobní i opravárenské kapacity, vojáci a podobně.
A dnes?
Donald Trump po příchodu do Bílého domu vyhlásil, že by evropští spojenci měli zvýšit vojenské výdaje na 5 % hrubého domácího produktu. Zpočátku se většina spojenců bránila, ale rozhodl fakt, že jádro evropského deep state tvoří bývalí aktivisté s grantovou minulostí, kteří nejen chápou, kdo rozhoduje, ale jsou i náležitě disciplinovaní. A tak se v červnu na summitu NATO v Haagu všechny členské státy, tedy i Česko, svorně přihlásily k závazku do roku 2035 investovat 5 % hrubého domácího produktu „do základních obranných požadavků“ (čl. 2 přijaté Deklarace). Nemluvě o absurdních rozhodnutích Evropské unie půjčit si peníze na posílení obranného průmyslu (viz Bílá kniha o evropské obraně) a zároveň se při dohodách o clech s Donaldem Trumpem zavázat k investicím v USA a většímu dovozu tam vyrobených zbraní.
Protivníci
Autoři Memoranda 68 zdůrazňovali „nepotřebnost omezené války jakožto prostředku vlastní zahraniční politiky“ (s. 9). Pracovali s originální „minimální typologií“ států: spojenci faktičtí, spojenci potenciální, neutrálové, protivníci potenciální, protivníci faktičtí a váleční nepřátelé. Vyjádřili „zájem a potřebu o právní kodifikování situace míru s… potenciálními protivníky“, „rozšiřování počtů těchto partnerů Československa“ (s. 11).
A dnes?
Bezpečnostní strategie České republiky 2023 se pomocí opisování z dokumentů USA a NATO dopracovala k tvrzení, že prvořadým problémem Česka je „společné protisystémové úsilí Ruska a Číny“ (čl. 19). Přitom Rusko je „největší bezprostřední i dlouhodobou přímou hrozbou evropské bezpečnosti a mezinárodnímu řádu založenému na pravidlech“ a Čína představuje „zásadní systémovou výzvu v globální perspektivě i v jejím přímém působení vůči demokratickým zemím, včetně České republiky“ (čl. 26 a 28). Dlouhodobou hrozbu představují další, poněkud vzdálené země jako Severní Korea a Írán. Úvahy o tom, že by bylo vhodné tuto situaci zlepšit a co by pro to Česko mohlo udělat například s využitím diplomacie, chybí.
A co zítra?
Kdyby se v roce 1968 státní vedení řídilo principy Memoranda 68, směrovalo by Československo k neutralitě.Něco takového se ale v podmínkách bipolárního uspořádání Evropy ukázalo 21. srpna 1968 jako nereálné. Odsun sovětských vojsk po „sametové revoluci“ naznačil, že geopolitické charakteristice Československa lze vrátit tradiční podobu. Dokonce se na několik let otevřela možnost dát tomuto státu či státům z něho vzešlým neutrální status, jaký si přáli autoři Memoranda 68.
Vývoj po „sametové revoluci“ ale směřoval jinam – do nepokojné aliance, která se zmítá ve snaze vyhovět stále se měnící strategii Spojených států marně hledajícím cestu k zachování své globální hegemonie. Otázky bezpečnosti byly podřízeny náladám mocnosti, jejíž chování nedokáže nikdo z Prahy či Bratislavy kontrolovat. V české armádě chybí teoretici, jako byl Jaroslav Javůrek, jeden ze signatářů Memoranda 68, autor knihy Válka a politika v „nukleárním věku“ (Naše vojsko, 1968); teoretiky nahradili strategičtí komunikátoři, jejichž nezáviděníhodným úkolem je představit aktuální těkavou náladu ve Washingtonu jako historicky ukotvenou, promyšlenou a jedinou možnou politickou linii.
Až budou v příštích dnech představitelé Hradu a vlády přednášet projevy, ve kterých budou velebit Pražské jaro, bylo by dobré si připomenout: nikdo nepřispěl k popření ideálů Pražského jara tolik jako právě příslušníci dnešní české vládnoucí garnitury. Skutečný odkaz Pražského jara – to jsou ideje, které ztvárnilo například Memorandum 68. Naplnit jeho odkaz znamená: samostatně rozhodovat o vojensko-politických cílech, tedy i o výdajích na obranu, na základě pečlivě vyhodnocených národních zájmů; důstojnou, iniciativní diplomacií usilovat o vytvoření funkční evropské bezpečnostní architektury. Začít by se dalo skromně. Například, s ohledem na růst německé armády, obnovením návrhu vyhlásit střední Evropu za pásmo bez jaderných zbraní.
P. S.
Dobové politické souvislosti Memoranda 68 popsal před několika lety vojenský expert Peter Barták ve dvoudílném článku, který zveřejnil slovenský internetový časopis Slovo:
https://casopisargument.cz/65273
