Pamatuji si na strádání i strach, který jsme měli ze sudetských Němců
Pamatuji si na strádání i strach, který jsme měli ze sudetských Němců.
Na to se zapomenout nedá
V době událostí kolem Mnichova mi bylo 9 let a naše rodina žila v Krásném Dvoře u Podbořan. V roce 1938 se situace velmi rychle radikalizovala, přibývalo množství lokálních útoků vůči českým lidem. Sudetští Němci stále více podléhali vlivu Henleina a ten přes své úderníky a zfanatizované soukmenovce chtěl vše ještě více vybičovat. Lidem bylo jasné, že jde o jediné, rozbít Československou republiku. Henleinovci se s tím potom už ani netajili.
Rodiče věděli, že zůstat tu znamená velké nebezpečí s možností zatčení a odvlečení do „reichu“, a tím ohrozit jak své životy, tak i naše – jejich dětí. Přibývalo výkřiků, že Sudety připadnou „Vaterlandu“, rostla agresivita.
A tak jsme se najednou octli v hrozné situaci. Bez domova, střechy nad hlavou, bez finančních prostředků. V místě svého bydliště jsme zanechali veškerý nábytek a i většinu osobních věcí, které každý člověk k životu potřebuje. Stejně tak drobné hospodářské vybavení a dobytek. Čekala nás cesta k rodičům mého otce do Chotěšova u Stoda (dnes okres Plzeň jih), kde jsme se mohli zdržet jen po několik dní, a to proto, že i tuto obec se rozhodli němečtí „kolonizátoři“ uchvátit. A zde jsem právě na vlastní oči viděl, jak při obsazování této obce došlo k zatýkání našich lidí Němci před hostincem „Národní dům“. My totiž dočasně bydleli právě naproti a tak jsem vše viděl, včetně odvozu zatčených nákladními auty.
Jak jinak, museli jsme se vydat na další cestu, a to již pěšky do Plzně. Na této pouti dlouhé přes 20 km nás doprovázel jeden z příbuzných. Mezi Líněmi a Silkovém – obcemi blízko Plzně, (záměrně takto vytvořené hranice, které těsně obklopovaly Plzeň) – stáli po zuby ozbrojení Němci. Mojí matce vytrhli propustku, aby z ní vyrvali fotografii. Otec nastoupil – žel krátce, jak jinak – do vojska v tehdejších kasárnách „pětatřicátníků“, my jsme se zdržovali na hlavním nádraží. Po propuštění otce z armády následovala další jízda do Mlžic u Pačejova. Tam jsme na nějaký čas měli přístřeší v sále místního hostince. Až později svitla naděje, a to v Radomyšli u Strakonic, kde otec získal místo traťového dělníka u drážní distance v Blatné. Byt- to byla jedna velká místnost, barák sloužil ještě za Rakouska-Uherska pro účely vojenské nemocnice. Ale my byli bez jakéhokoliv nábytku a zařízení. Pravda, od místních lidí jsme byli přijati v dobrém, ale od našich úřadů jsme bohužel žádnou pomoc neobdrželi. V roce 1938 jsem byl poměrně mlád, přesto si pamatuji na strádání i strach, který jsme měli ze sudetských Němců. Na to se zapomenout nedá.
Karel Holý, Plzeň
