České národní listy

Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat nejdříve náš stát. R.1621 fakticky, r.1627 právně. Panovník vydal „Obnovené zřízení zemské“: Česká koruna patří napříště jeho rodu dědičně, němčina se stává rovnoprávnou s dosud oficiálním jazykem českým. (Dodejme, že za daných poměrů jej odevšad vytlačuje). Národ je uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře (cuius regio, euis religio). Zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy ( odešly do ciziny jako pro víru pronáledovaní exulanti), připraven o jejich majetky (byly konfiskovány a rozdány cizím válečným dobrodruhům ve službách panovníka - nově vzniklé, “pobělohorské“ šlechtě ), nuceným exulantstvím nekatolických intelektuálů přišel i o vzdělanost (obohatila jiné země). Byl připraven o všechno, čemu věřil, co ctil, co miloval. Zbyl mu jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství. Nastalo přikázané „silentium“ – mlčení národa na pokraji zániku.

A přece se stal zázrak. Na přelomu 18. a 19. stol. se zvedl zápas za český jazyk a za českou kulturu, za identitu národa proti germanizaci. Procitly síly,“silky a silečky“ (slovy F. Palackého), které podnítily utváření novodobého národa nejdříve po stránce jazykově kulturní a potom i po stránce státně politické.
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.