Poezie svátečních dnů
Poezie svátečních dnů
K českým Vánocům patří bezesporu kromě nazdobených stromečků, rodinné pospolitosti, tradičních betlémů, krásných lidových koled a známých pohádek v neposlední řadě i verše. Naši významní básníci přirozeně měli potřebu zachytit kouzlo Vánoc prostřednictvím poezie. A nutno dodat, že se jim to většinou dařilo náramně. Dokonce tak dobře, že si v ničem nezadají ve srovnání například s interpretací českých koled nezaměnitelným a nenapodobitelným hlasem Karla Gotta či zachycení svátečních dnů malířským štětcem mistra Josefa Lady. Ano, verše českých básníků k Vánocům neodmyslitelně patří. A možná právě o to více zejména v časech, kdy duchovní náboj svátečních dnů nemilosrdně přebíjí všudypřítomná konzumní mánie. Obludná mánie vnucující nám už od prvních podzimních dnů uřvanou reklamou, že bez toho či onoho údajně tolik žádaného a nezbytného dárku naše Vánoce nebudou docela zaručeně stát vůbec za nic.
Jeden z klasiků české poezie a největších našich básníků 20. století, Jaroslav Seifert, dokázal psát o Vánocích tak, jako málokdo. Nepřipomenout jeho verše by se rovnalo výraznému ochuzení hezkých zážitků ze svátečních dní.
Jaroslav Seifert
Prosinec
Jak je to dávno: bílé střechy,
pod prsty zlato na ořechy,
maminka sladké mandle krájí
a děti ani nedutají.
Tajemství patrně je tlačí,
stromek je svázán na pavlači.
Pak náhle jako o sklo mince
zazní zvonek. Tišší, tišší
je smutek vždycky při vzpomínce.
Čas letí prudce! Třeskni číši.
Básník, textař a scénárista Karel Šiktanc vystřídal řadu profesí, ve svém dlouhém životě zažil vzestupy i pády. Osobní i umělecké. Za svou tvorbu se právem dočkal několika významných ocenění. Jeho rozsáhlé básnické dílo vydávalo od roku 2001 souborně Nakladatelství Karolinum, postupně v celkem devíti svazcích, přičemž poslední z nich vyšel před dvěma lety. Karel Šiktanc nás navždy opustil 26. prosince 2021.
Karel Šiktanc
Českým Vánocům
Zas vánoce jdou zemí mou…
Do hnízd a na roubení věží,
kde ptáci dávno nedřímou,
z šedivých oblak lehce sněží.
Na místo hvězdy betlemské
planou jen hvězdy nad domovem
ohníčky známými
a lidé z lásky pozemské
se vyznávají prostým sluncem
tam dole pod nimi.
V noci voňavé po jehličí
a vroucností všech srdcí svaté,
vzpomínky v dětských srdcích klíčí.
Vy, táto s mámou, šťastni vzpomínáte…
Když první slzou z první svíčky
skape vosk v teplých světnicích,
rozkvetou sněhy do bledulí
a děti horké na lících
se skloní s písní nad jesličky…
Buď pokoj lidem s dobrou vůlí.
Skutečně mnoho českých básníků se vyznalo ve vlastních verších ze svého upřímného citu k jedinečným vánočním svátkům, k požehnané době adventu, ke kouzlu Štědrého dne, k půvabné zimní české krajině, k malebným vesnickým kostelíkům, tajným dětským přáním. Připomeňme si proto ještě verše několika významných tvůrců – Františka Branislava, Antonína Sovy, Ladislava Stehlíka, Viléma Závady a Jiřího Žáčka.
František Branislav
Vánoční
Zvonily zvony. Touhu probouzely:
za rodnou krajinou se rozběhnout.
Bez lásky nejsme. Nejsme bez touhy.
Zahlédnout stromy cestou u strouhy!
Za rodnou krajinou se rozběhnout,
domova teplo vdechnout bychom chtěli.
Vrátit se domů zasněženou strání,
kde šípky planou rudé plamínky,
kam mrazy sezvou ptáky hladové.
Přibliž nám prchavé dny, domove!
Na chvíli rozehrej nám housle vzpomínky,
dej vločkám sněhu roztát v teplé dlani!
Osetá pole lehnou v tiché sněhy,
tvář dětskou vyhledáváš nad studnou.
Nad rodnou krajinou zvoň, zvone, zvoň!
Vrátit se domů jednou alespoň!
Ať srdce láskou nikdy nezchudnou,
ať mají tolik síly, tolik něhy.
Antonín Sova
Rozsvěcené jedli
Čí v jedli zelené se chví to srdce as,
z těch stříbrných světel ticha,
jež plují temnou zelení jak lodi a jichž jas
tak pohasínavě vzdychá?
V tom každém světle dobrý anděl převáží
se z tajnotajných dálí…
Všichni se tlačí, horlivě si překáží,
plamínky jeho chválí…
Ježíši, jedli tu mé lásky obtížil hlad,
v triumfu zatajeném…
Má duše poslouchá, chce dnes jen rozdávat,
tvým přesvatým jménem.
Ladislav Stehlík
České Vánoce
Vy kostelíky tichých vsí,
svítící z noci zasněžené!
Na nebe, jež se mírem klene,
zrak jasnou hvězdu přisní si
a nad pole a nad osení
andělských křídel sladké chvění.
Na všechny děti na světě
maminky se dnes rozpomenou.
Vzpomínkou světlem přioděnou,
vroucněji domov pozve tě,
a my se k němu ubíráme,
jas v očích, v duši teplo známé…
Zří děti v záři jesliček
Marii Pannu s Jezulátkem,
pastýři zdřímli ve snu krátkém,
na kůru zpívá slavíček,
půlnoční zvony slavně znějí
a kroky tichnou na závěji.
Ty narozený na seně
všem lidem v chudé stáji,
dej těm, kdož srdce čisté mají,
ať usínají blaženě.
Neštěstí odvrať od země mé
a dej, ať v míru spočineme!
Vilém Závada
Vánoční
Bílá noc – stromečková.
Vzduch voní po ledu.
Okna se začnou rozsvěcovat.
Už slyšet koledu.
Slavnostně září pokoje
a v nich tak milé teplo je
od starých stromů, plných ran,
jež v kamnech zapraskají tam.
Vánoční stromek rozsvítí se
a všichni zazpívají píseň,
že narodil se Kristus Pán,
ale jen děti, chudí a prostí:
nám, nám narodil se…
Neboť bohatce spasí
naděje ve zlé časy
a víra v konec světa.
Jiří Žáček
Adventní krajina s červeným fiátkem
Přijel k nám Ježíšek…! Nepřijel…? Spěte s klidem.
Křesťané v zázraky už dávno nevěří.
Přijel k nám Ježíšek a místo do vsi k lidem
se vydal za zvěří.
Vánoce ve válečných časech
Jiří Zádrapa, jeden z 1 200 českých studentů, perzekuovaných po uzavření vysokých škol po 17. listopadu 1939, napsal koncem prosince téhož roku, již jako vězeň koncentračního tábora Sachsenhausen, daleko od domova, obzvláště působivé verše. Nezabránily mu v tom ani děsivé poměry koncentráku, kde hlad a nemoci nemilosrdně číhaly i na dosud zdravé a silné jedince, aby z nich zakrátko udělaly jen stíny dosud důstojných lidí. Právě zde, uprostřed moře nacistické tyranie, stovky kilometrů od svých blízkých, dokázali mnozí z vězňů tvořit hodnotná umělecká díla, a to navzdory vší surové moci nacistů, navzdory jejich nekonečné nelidskosti, navzdory jejich bezbřehému cynismu.
I v Sachsenhausenu měli vánoční stromek. Stával na stejném místě, kde se nacházela po celý rok šibenice. Před Vánocemi ji vytáhli z velkých děr a do nich vložili stromek. Velké štěstí mělo pětadvacet českých studentů, kteří byli před Vánocemi 1939 propuštěni domů. Nacisté chtěli zřejmě tímto gestem ukázat světu, že v nich snad přece jen zbylo něco málo lidskosti.
Jak se to jen říká, už jsme zapomněli,
pokoj lidem dobré vůle, zvony v bílé noci,
vánoční stromek jasem rozhořelý
to se vám snad zdálo, vy srdce bez pomoci.
Dnes, hodino zlá, smutku domove, jsme tví,
ve tmavém koutě mrazem obklíčeni, beze zbraně,
v hlubině tmy, kde někdo tiše vypráví
jak vítr, jak vítr vzlyká přerývaně.
Tam za sedmi řekami a za horami
spí země pod nebesy…
ach, jen smrt zůstala tu s námi
a ve spánku nás děsí.
Zní zvony do veliké noci, zvony, které neslyšíme
a snad budou plout k nám ještě kolikrát,
zatnout zuby, ach, my dobře víme,
proč je třeba umírat.
A proč žít.
Básník, povídkář a homiletický spisovatel Josef Pospíšil v temných letech německé okupace psal své postřehy formou deníkových záznamů o dění v naší zemi mučené a terorizované zločinnými hitlerovci. Psal prózou a veršem. Obojí ovládal velmi dobře. Velmi barvitě, se smyslem pro detail, důležité dobové momentky i prostý všednodenní kolorit protektorátních časů tak dokázal mimořádně působivě, a navíc i zajímavou formou, zachytit aktuální události nejtemnějších časů naší novodobé historie. Tyto vzpomínky pak po válce dostaly i knižní podobu příznačně nazvanou Na domácí frontě. Josef Pospíšil psal i v době vánočních svátků a zachytil tak například i konec předposledního roku války.
Nebude vítězů ni poražených
21.12.1944
„V této válce nebude ani vítězů, ani poražených.
Budou jen ti, kdo válku přežijí.“ Dr. Goebbels.
Nebude vítězů ani poražených?!
Prý budou jen ti, kdo přežijí,
tu obří válku, dravou bestii,
jež hlady pojde v sýpkách vyplaněných.
Mám strach, než lvice vykrvácí, vojna,
že nouze, drahota a nemoce
zde slavit budou smutné vánoce,
a smrti žeň že všude bude hojná.
Kdo otevře nám vrata obilnice,
Když válka tato, vskutku světová,
Žeň požírá i v dálné Americe?
Kéž Bůh nás Čechy, nehodné své syny,
v čas hrůzy ve zdraví tu zachová
a netrestá nás za spáchané viny!
Lipovec
26.12.1944
Kdys s dvěma druhy, když jsem v sextě byl,
jsme do Lipovce vpadli na posvícení
a tančili tam slavně do kuropění.
Pán „Chybky“ královsky nás pohostil.
Dnes ťala mne však krutá novina,
že Gestapo sto lidí oné vesnice,
jež u lesa se krčí blízko Lichnice,
odvleklo auty do Terezína.
K té vsi prý smělý parašutistů spěl sbor,
by získal chléb a teplý útulek,
když mráz a hlad ho vyštvaly z Železných hor.
Teď na Lipovci krutý gestapáků drak
svůj ďábelský a vlčí chladí vztek,
ač na čele sám nese brzké zkázy znak.
Ano, i tyto tísnivé pocity, vepsané zde do veršů, měli mnozí lidé u nás v době posledních válečných vánočních svátků roku 1944. Přídělové hospodářství, řada osob v gestapáckých věznicích, mnoho rodin již předtím ztratilo své blízké, všudypřítomný strach v kombinaci s nouzí, to vše čeští lidé tehdy zvláště mučivě prožívali.
Němečtí okupanti stále ještě i koncem roku 1944 disponovali značnou silou svého fanaticky naladěného represivního aparátu, a přesto byl již zřetelně cítit závan svobody, blížící se konec této strašlivé války a návrat k normálnímu mírovému životu. K tomu ovšem ještě vedlo několik dlouhých válečných měsíců plných řady dramat, avšak již při tolik očekávaných událostech věcí příštích, kdy konečná a definitivní porážka okupantů se přece jen již velice výrazně přiblížila. Vánoce 1944, jak již všichni správně cítili, měly být skutečně těmi posledními válečnými Vánocemi.
Bc. Miroslav Pořízek
