České národní listy

Pohled na justiční podvod zvaný Tribunál v Haagu 2 (ICTY)

 Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Když  letectvo NATO začalo ničit a zabíjet ve SRJ, byla to doba, kdy Tribunál v Haagu (ICTY) měl ukázat své opodstatnění a energicky odsoudit tento do nebe volající zločin agrese, vydat mezinárodní zatykače na lidi, odpovědné za něho, a poukázat na trapné výmysly a lži západních státníků a médií o událostech na Kosovu. A tady ICTY a lidé za něho odpovědní ukázali svou skutečnou, nepoctivou tvář. Z ICTY udělali pravý KANGAROO COURT („KLOKANÍ SOUD“), jak ho někteří na Západě nazývají. Mysleli při tom na soud, který je výsměchem soudu, ve kterém jsou základy zákona a spravedlnosti pošlapávány. ICTY je instituce, která jako dávná ČEKA v prvních letech SSSR (podle Solženicyna) slučuje v jedněch rukách vyšetřování, zatykání, výslech, trestní řízení, soud i provedení rozsudku, zatím bez trestu smrti. ICTY není Norimberk v roce 1946, ale Moskva v roce 1938, se svými stalinskými monstr-procesy,  pořádanými z politických důvodů.

          Zatím co tisíce bomb a raket padaly na SRJ během NATO agrese v 1999, zatím co zakázané tříštivé bomby (cluster bombs) zabíjely a mrzačily a ochuzený uran chystal ekologickou katastrofu a úmrtí na zhoubné nádory a leukémii, hlavní prokurátorka ICTY paní Louise Arbour 22. května 1999 obžalovala s nebývalou drzostí prezidenta SRJ Slobodana Miloševiće, prezidenta Srbska Milana Milutinoviće, náčelníka generálního štábu armády SRJ generálplukovníka D. Ojdaniće, generála V. Stojiljkoviće, a ještě další osobnosti, za válečné zločiny. Znělo to jako vtip z nejčernějšího humoru. Paní prokurátorka chtěla pomoci z úzkých svým západním chlebodárcům, protože Jugoslávie obžalovala NATO za zločineckou agresi a vraždy civilního obyvatelstva, a za obrovské škody touto agresí způsobené, u legálního Mezinárodního soudního dvoru, soudu spravedlnosti v Haagu (založeném v  r. 1921). V posledních 2-3 letech se USA, NATO, z části i Evropská unie, pod nebývalým tlakem a sliby snažily přimět SRJ, pak i stát Srbsko a Černá Hora, aby odvolaly svoji žalobu proti NATO zločinům (agresi). Jejich úmysl je zřejmý – chtěly by odsoudit Srbsko jako viníka za tragické události konce XX.století, aby veškerá škoda padla na Srbsko. Málem by chtěly, aby jim Srbsko zaplatilo i výdaje za zločinecké bombardování.

I při nezvyklé drzosti mocných, přece jen vyvolání války, agrese (a co byl NATO útok na SRJ 24. března 1999 než jasná agrese) patří mezi základní, nejtěžší mezinárodní zločiny, už od doby Kellogg (americký státník)-Briandova (francouzský státník) paktu (1928). Zdalipak si mezinárodní zločinci a jejich vrtichvosti, kteří organizovali a uskutečnili NATO agresi proti Jugoslávii v 1999,  vzpomněli na rozsudek nad nacistickými zločinci v Norimberku: „Vyvolat agresivní válku je podle toho nejen mezinárodní zločin, ale NEJVĚTŠÍ mezinárodní zločin, který se liší od jiných válečných zločinů jen tím, že v sobě obsahuje akumulované zlo všech těch zločinů.“

          Za svoje trapné, nečestné chování však paní Louise Arbour byla svými chlebodárci  bohatě odměněna. Když ukončila svou činnost v ICTY, stala se v rodné Kanadě soudkyní Vrchního soudu. A v roce 2004 dostala ještě prestižnější a zřejmě i ještě lépe placenou funkci: stala se Vysokou komisařkou OSN pro lidská práva (UNHCHR). Ještě však před tím o ni napsali článek dva světově známí právníci, Christopher Black z Kanady a Edward S.Herman, profesor univerzity z Pennsylvanie (USA) „Louise Arbour, ještě neobžalovaný válečný zločinec“ (Balkans Infos, čís.42, 2000).

Profesor právnické fakulty Jihozápadní univerzity Kalifornie Jonathan J. Miller napsal 11. května 1999 v Los Angeles Times: „Poprvé ve svých dějinách se Spojené Státy ocitly jako účastník ozbrojeného konfliktu, ve kterém by mohl mezinárodní soud zcela oprávněně požadovat, aby soudil americké státní činitele i vojáky…Je to dobré pro mezinárodní právo, ale špatné pro prezidenta Clintona….protože bombardování, jako forma nátlaku, je ilegální.“

Chorvatská armáda, po zuby ozbrojená Německem, přes vyhlášené embargo, přepadla 1. května západní srbskou část Slavonie (v té době součást Republiky srbská Krajina, RSK). Pod zničující palbou dělostřelectva a letectva, bylo vyhnáno ze svých domovů kolem 15 000 tamních srbských obyvatel do zbídačené Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině, do SRJ. Vypáleno bylo údajně přes 1 000 srbských domů (aby se uprchlíci neměli kam vrátit), počet zabitých není přesně znám, udává se téměř 300 mrtvých a nezvěstných. Za této hrozné situace, kdy hořely a byly ničeny srbské vesnice a bylo vražděno srbské obyvatelstvo, nařídil tehdejší president RSK Milan Martić, jako pokus o zastavení řádění chorvatské soldatesky, vypálit několik raket s tříštivými náložemi na Záhřeb. Bylo při tom 5 mrtvých a několik desítek zraněných. Vyvolalo to zděšení v Záhřebu a nenávistnou reakci ochránce Chorvatska, Německa. OSN prakticky nijak nereagovala na porušení úmluvy o chráněné UNPA (United Nations Protected Area) zóně, Západní Slavonii (v té době probíhala jednání mezi místními Srby a záhřebskými úřady), ani na smrt několika vojáků UNPROFOR (United Nations Protection Force), vyvolanou činností chorvatských jednotek. ICTY nijak zvlášť neodsoudil ničení a vraždění v Západní Slavonii, UNPROFOR nijak nechránil jemu svěřenou oblast. Zato ale ICTY obratem obžaloval Martiće za válečný zločin, protože nechal odpálit těch několik raket v rámci pokusu o odvrácení další agrese na RSK. A „klokaní soud“ ICTY odsoudil Milana Martiće na 10 let vězení. Vládnoucí činitelé Chorvatska a ti, kteří nařídili a provedly ničení a zabíjení, vyhnání 15 000 Srbů ze Západní Slavonie, ti potrestáni nebyli.

Tribunál v Haagu je politická instituce, která svými podvody a nečestnými postupy soudí téměř celému srbskému národu, včetně jeho vůdců, a která se stala hlavním nástrojem, kterým se snaží zajistit amnestii pro ty, kteří doma i ze zahraničí zničili prosperující, multietnickou Jugoslávii a pro ty, kteří připravili a spáchali zločin NATO agrese proti té, již zmenšené Jugoslávii (SRJ) v roce 1999. Cíl ICTY je shodit vinu ze skutečných viníků na oběť, zajistit amnestii pro ty, kteří skutečně spáchali zločiny (Clinton, Albrightová, Blair, Fischer, Scharping, Solana, generál W.Clark, atd. a jejich místní nohsledi), i když nikdo nebyl zcela bez viny v tragedii Jugoslávie. Pokud by ICTY postupoval jako legální, nestranná organizace, která odsoudí skutečné viníky, kteří jsou jistě na obou stranách konfliktu, bylo by to správné. Ale dosavadní postup ICTY svědčí o pravém opaku. Válkou, sankcemi, ekologickou katastrofou následkem NATO agrese, stálou přítomností statisíců uprchlíků těžce poškozené Srbsko je soustavně vydíráno Západem, aby posílalo do Haagu kde koho, jinak že nedostane půjčky, že bude trvat proti němu stále zhoubná propaganda, že bude řešena otázka Kosova nepříznivě pro Srbsko, že nebudou přijati do evropských struktur, že mu nebudou poskytnuty výhody při obchodování, atd. Nejhorší na tom je, že jsou si lidé stále více vědomi, že ICTY neposkytuje spravedlivý soud. A věčně zachmuřená „inkvisitorka“ (hlavní prokurátorka ICTY), paní Carla del Ponte stále hrozí a chová se k Srbsku jako k nějaké západní kolonii.

Jedná se tu o odpovědnost hmotnou, politickou, dějinnou, morální a povšechně lidskou. NATO a jeho páni drze pošlapali řadu konvencí, protokolů, principů z Haagu, z Helsinek, ze Ženevy, z Norimberka, o zákonech a zvyklostech vedení války, o ochraně civilního obyvatelstva během války atd. Nutno zde připomenout, že OSN v roce 1956 opomenula zřídit soud pro válečné zločiny. USA mezi prvními znemožnily  uskutečnění tohoto projektu v r. 1988, o který se snažilo 120 členů OSN. V posledních desítiletích proběhlo více „vnitřních“ konfliktů, které byly neskonale krvavější nežli události v někdejší Jugoslávii: válka ve Vietnamu, Afghánistánu, Nigerii (válka s Biafrou), Sudánu, Angole. A přece nikdo z mocných pro ně nevnutil organizaci OSN a mezinárodnímu společenství AD HOC tribunál. Sama paní Albrightová zamítla vojenskou angažovanost OSN v Rwandě, kdy ještě existovala možné zabránit masakru 800 000, nebo i více, zcela nevinných lidí.

Před ustavením ICTY v květnu 1993 bylo rozhodnuto (rezoluce RB 808 ze dne 22.února 1993), že plánované ICTY bude stíhat ty, kteří budou odpovědni za porušování mezinárodního humanitárního práva, uskutečněné na teritoriu bývalé Jugoslávie od roku 1991. Tribunál byl ustaven AD HOC, tedy pouze pro tuto příležitost. Při té příležitosti několik států, členů RB (Brasilie, Čína, Japonsko, Mexiko) nicméně při tom uvedlo, že neexistuje právní podklad pro ustavení Mezinárodního tribunálu AD HOC. Je veliký rozdíl mezi tribunály pro soud s válečnými zločinci v Norimberku a Tokiu a ICTY. Tribunály v Norimberku a Tokiu vznikly až po konci války, ICTY začal působit během trvání občansko-etnicko-náboženské války, kdy si činnost a rozhodování soudu zcela přivlastnili ti, kteří tragedii v Jugoslávii vyvolali a kteří provoz tribunálu platili…A tak vznikl ICTY, který svojí jednostranností, nevhodnými až podvodnými postupy zostudil světovou justici.

Co by té zrůdné instituci ICTY řekl T.G.Masaryk, který tak úspěšně bojoval proti podvodům rakousko-uherské justice během tzv. „velezrádného“ a „Friedjungova procesu, v létech 1907 a 1908.

Přišlo e-poštou

„Protože tři akty obžaloby, které se mne týkají a byly vydány potom, co 19 členských zemí NATO spáchalo otevřenou agresi proti tomu, co zbylo z bývalé Jugoslávie, Srbsku a Černé Hoře, s použitím zakázané výzbroje, s obnovením tyranie pomocí špičkových technologií.

Obviňovací akt ´Chorvatsko´se artikuluje na etnickou čistku a na údajnou sladěnou kriminální činnost, která byla zahájena před 1. srpnem 1991 a trvala až do roku 1992. Musím říci, že je třeba nekonečné nestydatosti a odvahy k uvedení takových lží na papír. Jak víme, tato perioda byla poznamenána masovými zločiny proti Srbům a prvním velkým exodem nějakých 150 000 Srbů z Chorvatska. …

Jsem si vědom, pánové, že je marné hledat logiku v narafičeném procesu. Historie zná podobné případy – například proces Dreyfus nebo Dimitrov, spojený s požárem Reichstagu – ale tento proces je všechny přesahuje rozsahem tragických důsledků.

Nechci říkat nic, co by se dotklo osob, ale budu mluvit o tragických důsledcích pro celý svět. Byla zničena budova všeobecného práva. A to na úrovni, která znamená zhroucení civilizace.

Naštěstí byli v minulosti spisovatelé a čestní mužové, kteří do historie vryli pravdu, aby příští generace pociťovaly stud a neopakovaly stejné omyly. Jsem přesvědčen, že se to bude znovu opakovat.

V pravdivé historii nynější doby, vaše spravedlnost ad hoc tam bude figurovat jako ilustrace monstrózních jevů nastalých na přelomu dvou tisíciletí.

A vy si, pánové, nemůžete představit jaké je to privilegium, i v podmínkách, které jste mi vnutili, mít pravdu a spravedlnost za spojence,

Vy si to, o tom jsem přesvědčen, ani neumíte představit.

Děkuji vám, pane Robinsone. Neměl jsem, naneštěstí, příležitost uvést všechno, co jsem chtěl, ale myslím, že k tomu budu mít ještě příležitost.

Jedině, kdybyste mi v tom zabránili jinými prostředky … .“

(Ze závěru textu projevu Slobodana Miloševiče před „Mezinárodním trestním tribunálem“ v Haagu ve dnech 31. srpna a 1. září 2004)

Ostrava, 19.11. 2006