České národní listy

Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních čs. a českých dějinách 2

Doc.PhDr. Jan Rataj, CSc.

Svatováclavská tradice si udržela prioritní a privilegované místo u katolické církve, ČSL a politizujících katolických literátů. I katolický tábor se výrazně odlišoval v interpretaci jejího obsahu. Pro konzervativní tradicionalisty, pokládající ČSR za heretický stát židobolševíků, židoanglánů a svobodných zednářů, ale i pro nově vznikající fašisty byla svatováclavská tradice závazkem pro nastolení stavovského a nedemokratického státu, nejlépe monarchie. V druhé polovině 20. let na shromáždění Národní obce fašistické běžně vlály praporce knížete Václava. Svatováclavský motiv sloužil i k apologetice vůdcovského principu. Křesťanskodemokratický směr, který představoval zejména předseda ČSL, Jan Šrámek, vytrvale se snažící o vzbuzení důvěry TGM, naopak státotvorně propojoval svatováclavskou tradici s 28. říjnem a autoritou TGM.     

Svatováclavské milénium r. 1929 znovu aktualizovalo symbol sv. Václava. Při této příležitosti TGM precizoval své pojetí svatováclavského odkazu.

Přihlásil se k interpretaci zdůrazňující propojenost ideje svatováclavské a husitské, ocenil význam starobylosti a civilizovanosti české státnosti 10. století i západní orientaci knížete Václava, v níž spatřoval projev politické prozíravosti. Vyzdvihl rovněž i některé jeho vzorové osobní vlastnosti jako „mravnost posvěcenou pravou zbožností“. Zde věren svému tzv. pozitivnímu náboženství nespojuje výslovně Václava s církví. Dále pak ocenil Václavovu vzdělanost. Proti chronickému, maločeskému komplexu části české elity TGM argumentoval principem, že není podstatné být velkým národem, ale slušným národem a kvalifikovaným národem -  v naplnění těchto zásad spatřoval optimistickou perspektivu pro českou budoucnost.

Druhá republika, v níž se na podzim 1938 chopili moci tradiční odpůrci Hradu, vedeni Beranovými agrárníky, Háchovými Národními demokraty a větší částí českých fašistů, odmítla Masarykův i Benešův myšlenkový odkaz, demokratické tradice českých dějin, relativizovala jakýkoli československý výkon uplynulých dvaceti let, počínaje prvním odbojem a legionáři. Masarykova demokratická modernizace české politiky, geopolitická orientace na západní demokracie, hodnoty občanského českoslovenství byly odmítnuty jako cizorodé „kořeny zla“.

Oslavy dvacátého výročí Československé republiky byly po Mnichovu odvolány a 28. říjen 1938 vládním rozhodnutím proběhl jako obyčejný den.

30. listopadu 1938, po svém zvolení prezidentem Česko - Slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku sv. knížete Václava. O den později jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv. Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou orientaci nového režimu. Státnost druhé republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r. 1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu.

Druhá republika se zřekla hodnot otevřené multikulturní společnosti, pluralitní parlamentní demokracie, principu diskuse, liberalismu, humanity, socialismu, svobody tvorby, občanských svobod, elementární rovnosti, racionality. Náplň nové, nyní již závazné ideové doktríny, prosazované vrchnostenským nekontrolovatelným státem, tvořily: Nacionalismus xenofobního a rasistického typu, vůdcovský či elitárně hierarchistický antidemokratismus, kult poslušného a ukázněného bojovníka a průkopníka, očistného násilí a osvícené diktatury, víry a věrnosti.