Jdi na obsah Jdi na menu
 


Potravinová soběstačnost - podmínka obnovy naší suverenity 1-3

11. 12. 2020

Potravinová soběstačnost - podmínka obnovy naší suverenity 1-3

7. 12. 20207. 12. 2020 - Buran

kob-forum.eu

 

Část první

V poslední době oživla diskuse o naší potravinové soběstačnosti nebo také potravinové bezpečnosti (dostatkem potravin a jejich finanční dostupností pro všechny obyvatele, zajišťující stabilitu státu v případě krizového scénáře).

Potravinová soběstačnost je základem suverenity státu. Nedostatek výroby vlastních potravin znamená závislost na dovozu, nejistou kvalitu a cenu. Kvalita může být nízká a cena vysoká, podle situace na trhu, který se silní hráči snaží vždy podle svých záměrů řídit. Potravinový trh je totiž nejen ekonomické, ale i politické bojiště. Neutkávají se na něm jen domácí konkurující firmy. Ten hlavní soupeř je nadnárodní, globální. Jeho cíle jsou výrazně odlišné od zájmů domácího českého spotřebitele. Rozebereme si to dále.

Jaký je současný stav zemědělství a potravinářství?

Začněme tím, jak to s ČR vypadá po třiceti letech působení „neviditelné ruky trhu“. Uvedená statistika pochází z veřejně dostupných zdrojů (většinou Agrární komora), čísla jsou zaokrouhlená.

V roce 2019 byl schodek v bilanci zahraničního obchodu za agrární sektor cca 40 mld Kč. Odhadovaná celková průměrná potravinová soběstačnost byla v ČR zhruba 50-60%. Samozřejmě, data pro různé potravinářské komodity se liší. Zatímco v produkci obilovin jsme soběstační, dokonce vykazujeme přebytek obchodní bilance (vývoz za 3 – 4 mld Kč ročně), nejhorší situace v rostlinné výrobě je u komodit vyžadujících velké množství ruční práce (zelenina, ovoce, brambory,…), kde v podmínkách otevřeného trhu, dotovaná zahraniční konkurence vytlačila naše pěstitele. Zde je hrubý odhad současné produkce max. okolo 30% roku 1989 a dovozy tvoří cca 2/3 domácí spotřeby (platí pro komodity, které se dají úspěšně pěstovat v našem mírném klimatickém pásmu).

Kromě zeleniny, ovoce a brambor jsou další významnou složkou dovozu již zpracované potravinářské výrobky (balené potraviny, konkurence pro naše potravináře).

Ovoce a zelenina – současná sklizeň ve srovnání s rokem 2000 (data za rok 1989 jsem nenašel):

Komodita

podíl v roce 2019
ve srovnání s rokem 2000

jablka

38%

hrušky

15%

broskve

10%

meruňky

31%

třešně

18%

rajčata

27%

okurky

26%

česnek

10%

zelí

32%

Relativní produkce zemědělských komodit za rok 2019 ve srovnání s rokem 2000

Komodita

Relativní rozloha
obdělávané půdy za r. 2019
ve srovnání s rokem 1989

brambory

19%

ovoce

31%

zelenina

43%

cukrová řepa

46%

Pokles rozlohy obdělávané půdy podle pěstovaných komodit, r. 2019 ve srovnání s r. 1989

Tristní situace je i v živočišné výrobě. Ke hlubokému propadu došlo v produkci masa (chov hospodářských zvířat). Specifické je pouze hovězí maso, kde jsme soběstační, ale důvodem je značný pokles spotřeby hovězího masa v uplynulých letech – přibližně na 1/3 spotřeby v roce 1990. Důvodem je jednoznačně cena. Zajímavostí je také to, že naše kvalitní čerstvé hovězí maso (přirozený odchov na pastvinách, v podstatě bio kvalita) se vyváží (Itálie, arabské země, …) a k nám se dováží levnější hovězí nižší kvality ze zahraničí.

Komodita

Soběstačnost
(podíl domácí produkce
na konečné spotřebě)

vepřové maso

ne více než 40%

hovězí maso

100%

drůbeží maso

60%

mléko

90%

vejce

60%

Podíl spotřeby živočišných komodit pokrytý domácí produkcí (2019)

Stavy hospodářských zvířat byly značně sníženy. Stav hovězího dobytka celkem je na cca 40% stavu v roce 1989 (z toho dojnice cca 30% původního stavu), stav vepřového je na cca 30% stavu roku 1989. Pro srovnání: Německo, které má srovnatelné klimatické podmínky, má 2,3x vyšší stavy hovězího a cca 5x vyšší stavy vepřového na ha zemědělské půdy než ČR. Náhoda? Nikoliv.

Nízké stavy hospodářských zvířat znamenají malou produkci statkových organických hnojiv (hnůj atd.). Nedostatek organických hnojiv má negativní dopad na úrodnost půdy a její propustnost a schopnost zadržovat srážkovou vodu. Nedostatek organického hnojení je nutné nahrazovat průmyslovými hnojivy.

Zajímavou zprávu jsem našel na webu Správy státních hmotných rezerv: „V tuto chvíli máme potraviny na 1,3 dne fungování státu. To je dohromady 13 milionů porcí. Jde především o mražené maso, konzervy, máslo, sušené mléko, obilí, sýr, cukr nebo sůl. V této oblasti je Česká republika na rozdíl od ropy totiž soběstačná. Máme tady spoustu supermarketů, zemědělských družstev a výrobců potravin. Takže naše zásoby by pokryly ten první nápor, než by se zase rozjela výroba.“

https://www.sshr.cz/pro-verejnost/dotazy-hopks/

Posuďte sami. Kdyby mě to neděsilo, tak bych se i zasmál.

Potravinová soběstačnost – podmínka obnovy naší suverenity (2)

- 8. 12. 20207. 12. 2020 - Buran

 

Část druhá – Příčiny a důsledky

Jaké jsou příčiny vzniku tohoto tristního stavu české potravinové soběstačnosti?

Podívejme se na ně z pohledu Koncepce společenské bezpečnosti. Využijeme znalosti řízení sociálních supersystémů, v tomto případě nesuverénního státu „Česká republika.“ Cílem procesu je úplné ovládnutí řízení zemědělské a potravinové politiky státu.

Jakými prostředky?

Na nejvyšší, 1.prioritě řízení – změna společenské koncepce SOCIALIZMU na KAPITALIZMUS.

Na 4., ekonomické prioritě – marginalizace až likvidace přímého vlivu státu na agrární segment ekonomiky.

Na 5. prioritě řízení – degradace kvality potravin (výživy obyvatelstva), která v dlouhodobé perspektivě přímo ovlivňuje zdravotní stav populace.

Pojďme si to rozebrat krok po kroku.

ČSSR byla v oblasti produkce potravin plně soběstačná (spíše v přebytku, s orientací na vývoz, pomoc rozvíjejícím se socialistickým zemím). Ve srovnání s okolními evropskými zeměmi byla naše družstva a statky, hospodařící na velké výměře zemědělské půdy a s moderní infastrukturou pro chov hospodářských zvířat, vysoce efektivní a konkurenceschopná.

Převrat v r. 1989 znamenal změnu společenské koncepce a integraci do systému globálního kapitalizmu. Před vstupem do EU bylo nutné tuto „překážku vstupu“ (z pohledu staré Evropy) rychle odstranit. Agrární sektor byl politickému cíli vstupu do EU při vyjednávání obětován.

Nástup kapitalizmu znamenal rozpad státem řízeného zemědělsko-potravinářského komplexu (řetězec firem od zemědělské prvovýroby po obchody). Došlo k rozdrobení velkých firem na stovky drobnějších, zápasících mezi sebou na volném trhu. Konkrétně šlo o restituce a privatizaci potravinářských firem, privatizace ZNZ a Osev, transformaci JZD a státních statků; rozpad na menší podniky a drobné soukromé farmy. Jak se ukázalo, jen velmi malá část venkova měla zájem o vystoupení z družstev a zahájení soukromého drobného farmaření. Došlo k zániku některých podniků poskytujících služby zemědělcům, jako např. strojních a traktorových stanic, ACHP (agrochemické podniky), klimatizovaných skladů zeleniny a ovoce, apod.

Vše bylo završeno vstupem do EU, který přinesl další restrikce:

Nové členské země EU mají znevýhodňující konkurenční podmínky – vyšší dotace pro staré členské země.

Produkční kvóty omezují některé citlivé komodity (např. cukr – zánik většiny českých cukrovarů a podstatné omezení pěstovaní cukrovky).

Poskytování dotací na útlum produkce (sekání trávy a pastva) – obecně nevyhovující systém dotací a subvencí (zemědělská politika EU).

Nadřazení legislativy EU je národní legislativě – pokud chceme něco změnit doma a reguluje to EU, musíme to nejprve prosadit v EU, což se nedaří.

Legislativa EU reguluje především zdravotní nezávadnost potravin, avšak jejich kvalitou se obvykle nezabývá (kvalita, jakost není totéž, co zdravotní nezávadnost; zdravotně nezávadná může být i nekvalitní potravina).

Kvalita domácích potravin se hodnotí podle jiných kritérií kvalita dovážených potravin (kontrolu zajišťuje SZPI, SVS a ČOI). Na dovážené potraviny se nevztahuje česká legislativa, která  reguluje kvalitu potravin vyráběných v ČR (komoditní vyhlášky MZe vydané k zákonu o potravinách). Rozdílný přístup vychází z požadavků EU, které jsou prezentovány jako opatření na ochranu volného EU trhu. Kvalita dovážených potravin se hodnotí podle národní legislativy země původu, pokud nějakou legislativu na kvalitu mají (většinou ne). Pokud nemají, záleží pouze na zákazníkovi, zda mu nabízená kvalita vyhovuje (nechceš, neber). To je i jeden z důvodů, proč jsou české potraviny dražší. Naši výrobci jsou nuceni dodržovat národní požadavky na kvalitu produkce, zahraniční nikoliv (např. složení, použité suroviny, předepsaný obsah specifických látek, atd). Pro naše potravináře je to konkurenční omezení, těžko mohou konkurovat nízkou cenou (ošizením výrobku), musí konkurovat kvalitou.

Zemědělské podniky byly schopny přežít přechod do „tržního prostředí“ jen díky dramatickému zvýšení efektivity (odchod většiny pracovní síly ze zemědělství), prohloubením úzké specializace (omezení osevních postupů – orientace jen na několik tržních plodin, případně na chov jednoho druhu hospodářských zvířat) a zavedením těžké mechanizace. Ztrátové obory, vystavené nefér konkurenci, se silně zredukovaly, některé úplně zanikly. Zpracovatelské podniky a potravináři se zaměřili na nákup a zpracování levnějších zahraničních surovin.

Vše, co je popsáno výše, jen konkretizuje postupné VNĚJŠÍ NADNÁRODNÍ ŘÍZENÍ české exekutivní politiky ve vztahu k sektoru zemědělství a potravinářství. Je asi jasné, že k tomu musí mít k dispozici příslušné kádry v celé vnitrostátní hierarchii řízení. Pro pořádek jim můžeme říkat „pátá kolona.

To vše ale samo o sobě ale k převzetí řízení nestačí. Je třeba zvládnout nejen řízení nabídky, jak je popsáno výše, ale i řízení poptávky. Tedy patřičně indoktrinovat českého jedlíka.

Obyvatelstvo je masírováno médii, že soběstačnost je zbytečná, všeho je dostatek, zahraniční je levné a lepší než naše.

Na náš trh se dostala záplava levných, subvencovaných západních produktů s podporou rozvinutého marketingu (reklamy). Objektivně tu za socialismu byla menší škála výrobků s horším designem obalů, ale s vysokou vnitřní hodnotou produkce (biologickou, nutriční), což dnes díky marektingové propagandě neumíme dostatečně ocenit.

Neustále probíhá cílená „převýchova“ z české tradiční stravy na fast food. Říká se „starého psa novým kouskům nenaučíš“ a něco pravdy na tom bude. Je to útok na 5. prioritě hlavně na mladou generaci (alarmující, když si uvědomíme, že na mladé se vede soustředěný útok téměř na všech prioritách). Mementem, jak to může dopadnout, je průměrná velikost XXL konzumenta závislého na fast foodu a sladkých limonádách v USA.

Příjmová situace nutí mnoho Čechů nakupovat levné potraviny, a ne, že je to „národní sport, jak nám masmédia tvrdí. České potraviny jsou nabízeny obvykle za vyšší ceny (např. cena českého másla v porovnání s cenou másla z dovozu, většinou z Polska).

Zemědělství a potravinářství:

Nastal velký odliv pracovních sil ze zemědělství (můj odhad je, že do průmyslu a jinam odešlo až 80% lidí původně pracujících v prvovýrobě; v potravinářství nebyl propad tak dramatický, ale také byl velký). Tím se značně snížil rozvojový potenciál oboru.

Častá mediální dehonestace zemědělců a potravinářů – nízký kredit těchto profesí a jedny z nejnižších průměrných mezd v porovnání různých oborů.

Vysokoškolské i středoškolské zemědělské vzdělání prakticky skomírá na okraji zájmu (nemám na mysli různá studia ekologie a chovu psů a koček, myslím skutečné zemědělské odborníky).

Degradační řízení pokračuje i v dalších oblastech zemědělství a potravinářství.

Půda (ekologické podmínky):

zábor kvalitní zemědělské půdy – výstavba fabrik a logistických center a průmyslových zón, přitom máme všude mnoha opuštěných areálů starých fabrik „brown-fields“

působení „ekologů“ – dotace na zalesňování, budování bio koridorů, „chov chřástala“ apod.

ČR má rozlohu ca 7,9 mil ha, z toho orná půda tvoří pouze 31% plochy. To je velmi málo ve srovnání se srovnatelnými státy. V roce 1990 zabírala OP ca 3,3 mil ha, dnes (2019) již jen 2,5 !!!  Velké množství OP bylo převedeno na TTP (trvalé travní porosty na které jsou poskytovány dotace za jejich sekání případně pasení). Převod z OP na TTP je velmi snadný (žádost majitele), ale zpět už to tak jednoduché není (nutná různá stanoviska státních orgánů). Motivace je finanční – dotace + nižší daně v případě TTP (snadný a jistý výdělek) než u OP.

degradace půd = snižování úrodnosti (redukované osevní postupy bez jetelovin a pícnin, nedostatek statkových organických hnojiv, bezorebné výrobní technologie + těžká mechanizace

omezovaná retenční schopnost srážkové vody v půdě – snižování úrodnosti, vysychání krajiny.

Zpracování (potravinářství) a distribuce potravin:

Diktát zahraničních řetězců – tzv. významná tržní síla ovládá cca 80% maloobchodu (po COVIDU a přijímaných opatřeních to bude ještě víc). Cenotvorba a výběr dodavatelů je prakticky výlučně v jejich rukou a má přímý dopad na naše zemědělce a zpracovatele.

Vlastnictví zpracovatelských firem – různé většinou nadnárodní oligarchické skupiny hledí hlavně na zisk ne na kvalitu a zdravou výživu zákazníků.

Obchod se surovinami je globální. Ke zpracování se proto z cenových důvodů často dováží suroviny z druhého konce planety.

Zákazník by měl mít právo vědět odkud potravina pochází. Výrobci ale nemají zájem být omezování legislativou, která jim ukládá povinnost uvádět na obalech země původu.

Podmínkou pro prodej v řetězcích jsou často různé nadbytečné certifikace (standardy jako global G.A.P, BRC – Anglie, IFS – Německo), které pod záminkou „zajištění zdravotní nezávadnosti“, ve skutečnosti diktují konkrétní požadavky a podmínky při výrobě a zpracování potravin. Formou zvyšování nákladů (požadavky na stavební uspořádání budov, strojní vybavení, administrativní činnost, nemalé platby za provádění pravidelných auditů, které jsou zároveň příjmem vlastníků uvedených certifikátů a obvykle nadnárodních auditních firem atd.) účinně potlačují konkurenci malých lokálních firem vůči velkým producentům (ve většině případů vlastněným zahraničním kapitálem). Zdravotní nezávadnost produkce je přitom již jednou jasně regulována legislativními požadavky, které jsou platné pro všechny, a kontrolována státem prostřednictvím SZPI, SVS a ČOI. Aby bylo jasno: tyto standardy neřeší kvalitu/jakost produkce (např. obsah kvalitních surovin, obsah specifických pro daný druh výrobku charakteristických látek – např. obsah kakaa v čokoládě, nebo látek žádoucích z hlediska výživy – např. obsah mléčného tuku, apod).

Přísná regulace prodeje z farmy a na farmářských trzích také nahrává nadnárodním firmám.

Regulace výroby potravin pro vlastní spotřebu (domácí porážky, chov hospodářských zvířat).

Export českých potravinářských výrobků (až na čestné výjimky specialit) na západ prakticky neexistuje. Jasný důkaz ochranářské politiky a dvojího metru. Pokud něco exportujeme, tak pouze od výrobců vlastněných západními vlastníky, kteří levnou produkci (na základě levné pracovní síly v ČR) finalizují s vysokým ziskem pod vlastní značkou na svých vlastních trzích. České suroviny nakupují pouze pokud je to pro ně výhodné.

Z vyjmenovaného je jasné, že se nejedná se o žádnou náhodu. Je to výsledek cíleného nadnárodního řízení.

Potravinová soběstačnost – podmínka obnovy naší suverenity (3)

9. 12. 20208. 12. 2020 - Buran

 

Část třetí – potřeba změny

Tak. Tristní stav je popsán. Jak ho změníme? Jak zvýšíme naši potravinovou soběstačnost?

 

Odpověď opět z pohledu Koncepce společenské bezpečnosti a pochopení provázanosti jednotlivých priorit zobecněných prostředků řízení:

Na 1. prioritu (konceptuální) zatím nedosáhneme. „Oprava“ 17.listopadu 1989 je ještě teprve před námi. Odstranění příčin, které způsobily dnešní stav, změna „nastavení pravidel“ je proveditelná nejníže na úrovni výkonné moci – státu (vláda, ministerstvo, státní kontrolní organizace, …). Je však zřejmé, že správa naší země často neprobíhá v zájmu našeho obyvatelstva.

 

O potravinové soběstačnosti se začíná mluvit čím dál častěji. Mluví se i v parlamentu, ve vládě, na ministerstvu, v Agrární komoře, atd. Na řešení již byly uvolněny i konkrétní finance. Letos v březnu se vláda rozhodla uvolnit 3,3 mld na posílení soběstačnosti (v souvislosti s COVIDEM). Zda to přinese konkrétní výsledky, nebo je to jenom obranná reakce na otevření tématu, se teprve ukáže. Obecně se obávám, že se bude zatím jednat jen od dílčí korekce stavu, podstatu problému zásadně neřešící.

 

Sami jsme mohli pozorovat vyšumění případu „dvojí kvalita potravin“, nebo neúspěšný pokus o zavedení povinných % pro prodej českých potravin v řetězcích.

Že se cesta dá vždycky najít, pokud se chce, je nám známo. Např. v Maďarsku se chce. Mají zákon, který umožňuje prodej privátních značek potravinářských výrobků jen pod podmínkou, že budou vyrobeny domácími producenty. Účinně tak regulují nekalou, dotovanou zahraniční konkurenci.

 

Šlo to i u nás po válce, půjde to i po té současné, „hybridní“. Máme na co navazovat.

Obecně dnes lze využít synergii, kterou nabízí podobný vektor cílů s globální snahou o obnovu národních států, snížením ekologické zátěže planety prostřednictvím omezení transportu a vyšším využíváním lokálních zdrojů, důležitost agrárního sektoru při adaptaci na probíhající klimatické změny.

Nejsilnější využití těchto synergií nastane v případě budování naší suverénní státnosti (nejlépe obnovení ČSR– větší trh a zdroje). Proces bude naopak blokován v případě našeho setrvání v nesuverénním postavení v EU, případně našeho začlenění do nějakého nově utvořeného konglomerátu států, kde budeme v podřízeném marginálním postavení.

Jsme odbytištěm EU přebytků (hlavně německých, polských, holandských, …). Jejich národním zájmem je udržení si současného postavení na našem trhu. Zejména Němci si pozice pojistili, vlastní většinu maloobchodních řetězců (pro Němce je velmi důležitý i náš průmysl a dostatek levné pracovní síly pro něj).

 

Jaká opatření by se dala udělat?

Zmíním jen některé nápady, které nejsou vždy součástí uvažování v mantinelech „korektních“ úvah:

 

posilování a budování nových národního maloobchodních řetězců (státních, družstevních,…) – omezení diktátu cizích zájmů

 

stejná pravidla pro všechny potraviny české i dovozové (zavedení stejných požadavků na kvalitu pro dovážené potraviny, jaké platí pro ty české)

zajistit povinnost akceptace výrobků do prodeje při plnění národní legislativy (eliminovat řízení pomocí cizích potravinářských standardů)

 

máme zde velký nevyužitý potenciál v podobě zatravněných polí, kde se omezila produkce na minimum (převážně odchov masného hovězího dobytka). Tato pole jsou v extenzivním využívání již desítky let (bez průmyslového hnojení a pesticidů) a lze je využít k intenzivnější formě produkce. Podmínkou je však kvalifikovaná pracovní síla (obnovení skutečného zemědělského školství) a obnova zaniklé infrastruktury (stáje, kravíny, sklady, …).

 

výroba kvalitních domácích potravin v ekologickém nebo integrovaném zemědělství (minimalizované využívání pesticidů) vytvoří zároveň potenciál pro snížení budoucí možné po COVID-ové nezaměstnanosti

 

podpora prodeje zdravých potravin

podpora prodeje z farem a na farmářských trzích, drobných prodejen

přímá podpora státu pro samozásobení (domácí chovatelé a zahrádkáři)

 

Na závěr:

Velmi důležité je to, co můžeme ovlivnit sami – naše vlastní rozhodnutí.

Nenechme se řídit masmédii (vesměs sloužícími cizím zájmům), použijme vlastní rozum.

 

Již nyní můžeme zapracovat na nižších prioritách – ekonomické a zdravotně výživové. Každý sám za sebe. Zkusme si odpovědět na otázky:

Které potraviny přispívají k našemu zdraví (čerstvá, kvalitní místní produkce prvovýrobků vs. produkce konzervovaná, ochucená a obarvená, vyrobená z několika nejlevnějších druhů surovin pocházejících z úzce specializovaných konvenčních farem, Bůh ví odkud)?

 

 

Kde budeme nakupovat (přímo od domácích lokálních producentů z farem, na farmářských trzích, od malých místních zpracovatelů nebo v nadnárodních řetězcích)?

 

Koho chceme podporovat (naše lidi a stát nebo cizince)?

 

Jaká produkce přispívá ke zlepšení ekologie planety (lokální nebo z druhého konce světa)?

 

Chceme nakupovat hory barevných, téměř prázdných plastových obalů nebo raději budeme přemýšlet o skutečné zdravotní a výživové hodnotě jejich obsahu?

 

Chceme vědět odkud nakupovaná potravina pochází? Pokud ano, ignorujme výrobky, které tyto informace na obale neuvádějí, atd.

 

Pokud bude naše rozhodování správné a v dostatečném (masovém) měřítku, bude mít velký vliv na realitu a budoucnost. Podílejme se na obnově potravinové soběstačnosti sami!