Poznámka k hospodaření hrabat Schönbornů na Podkarpatské Rusi
Poznámka k hospodaření hrabat Schönbornů na Podkarpatské Rusi
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
Rod Schönborn-Buchheim držel na Podkarpatské Rusi až do čs. pozemkové reformy 232 tisíc hektarů pozemkové půdy.
„Nebylo pak divu, že docházelo i k tak strašlivým hospodářským epizodám, jako v případě Schönbornova lesního revíru ve Svaljavě - nikoli tak daleko od Mežgorje. Tam se nacházel v oné době dobře stoletý bukový prales na obrovské rozloze až dvaceti tisíc katastrálních jiter. Pán gróf pronajal bohorovně celý prales "na stojato" uherské společnosti "Szolyva" na 40 let - tj. až do předpokládaného roku 1942 ! Jedno jitro lesního porostu přenechal společnosti za 180 korun. Společnost přišel jeden metr kubický těženého dřeva na nicotných 52 haléřů, a ten samý kubík dřeva pak prodávala za rovných 100 korun! (Nečas J., "Průmysl Podkarpatské Rusi", in: Podkarpatská Rus, Praha 1923, s. 82-83.)
Tehdy docházelo k tak paradoxním jevům, že v zemi, kde lesy zaujímaly téměř 70 procent veškeré půdy, nebyl dostatek paliva. Některé podniky tak v zimě vůbec nemohly pracovat, a ve městech bývala bída o topení! Při tomto drancovním hospodářství tak mnoho i kvalifikovaných dřevařských dělníků bylo nuceno emigrovat do zahraničí - zde jsou kořeny velikých migrací Rusínů do Ameriky na přelomu 19. a 20. století. Podle V. Jovbaka emigrovalo do r. 1918 až 400 000 Rusínů ! Jejich životní osudy byly namnoze tragické. (Jovbak V., 2005, s.96.) Vzorů pro Čapkova "Hordubala" bylo bezpočet.
Přestože za I. ČSR se tento stav výrazně zlepšil, plné zaměstnanosti se, zvláště za krize let 1929-1933, pochopitelně nemohl dosáhnout. Československý stát postupoval jednak zabráním lesů do státního užívání, jednak vytvářel podmínky pro vstup zahraničního kapitálu tak, aby vznikaly společností smíšené, kde by stát mohl kontrolovat využívání přírodního bohatství ve prospěch Podkarpatské Rusi. Výraznou úlohu při tom sehrávali čeští lesníci. Pomáhali chránit okraje lesů před tradičním chaotickým výpasem, a tím i před totálním ničením mladé výsadby, která se za Uhrů - s výjimkou Eganovy nedokončené reformy, kterou tento osvícený maďarský filantrop, přítel Rusínů, zaplatil životem - jinak vůbec neprováděla!
Eganova "Verchovinská reforma" zasluhuje zvláštní pozornosti, poněvadž představuje onu cestu, která při naplnění by bývala mohla přinejmenším zlepšit katastrofální úděl karpatských Rusínů, a výrazně zlepšit stav hospodářství země. Opět v zájmu historické pravdy je nutno upozornit na okolnost, že reformu inicioval významný představitel uniatské církve, biskup Julius Fircak. Biskup Fircak měl vyhraněné sociální cítění. Roku 1896, v době oslav uherského milénia - příchodu Uhrů do země - se mu podařilo připoutat k Zakarpatí pozornost ministerstva orby. Pozval tehdejšího ministra Ignáce Darányiho, rovněž osvíceného přívržence reforem, k odhalení pomníku milénia v Mukačevě. Při této příležitosti pozval jeho i další úředníky na Verchovinu a ukázal jim primitivní, vlastně středověké podmínky zdejších pastevců a rolníků.
Ministr Darányi reagoval kladně. Pověřil prováděním zemědělské reformy vynikajícího technika Eduarda Egana, prapůvodem Angličana. Egan organizoval zemědělská družstva, postavená na moderních zásadách hospodaření. Zakládaly se družstevní obchody, které bránily dosavadním lichvářským cenám - v historii Zakarpatí něco doposud nevídaného. V letech 1896 až 1898 se tak rozběhla první fáze pozemkové a hospodářské reformy v oblasti Verchoviny. Žel - tuto akci ukončil záhadný výstřel, který zavraždil Eduarda Egana roku 1898 pod Dravcemi. Jeho smrt se nikdy neobjasnila. Dnes nelze zjistit, zdali šlo o sebevraždu, anebo o vraždu. Maďarské úřady pátrání nikdy nedořešily. Jisté je jen jedno - fakt, komu prospěla smrt reformátora. Reformy na Verchovině skončily, dosavadní velkostatkáři a lichváři se mohli těšit z návratu ke starým pořádkům. Ani ministr Darányi - patrně zastrašen stavem věcí - se pak o pokračování tohoto procesu nepokusil. (Vološin A., op.cit., 1936, s. 54-56. - Jirkovský J., "Pozemková reforma na Podkarpatské Rusi", 1936, s. 146.)
Eganova reforma však ukázala, že při snaze o vyrovnání mezi Rusíny a Maďary v otázkách hospodářských, stejně jako kulturních, mohl nastat stav prospěšný pro oba národy. I počáteční reforma prokázala, že je možné odstranit a paralyzovat hospodářský systém, založený na feudálním kořistnictví a na šovinistické národnostní nadřazenosti. Že se tak nestalo, lze klást za vinu jedině austrouherské feudální byrokracii a jejímu zkamenělému systému grófských velkostatků a neuvěřitelné hospodářské lichvy.
Reforma ukázala ještě jeden moment v dějinách dosavadního uherského státu. Ukázala, že neexistovalo jen Uhersko grófů a magnátů, Uhersko panského šovinismu Appónyiho, Andrássyho, či Tiszovo, nýbrž, že existovalo též Uhersko osvícené, Uhersko Darányiů a Eganů. Egan pravdivě zobrazil život Rusínů:
"Rusínský rolník celý rok nevidí maso ani vejce, vypije leda několik kapek mléka, a to o Velikonocích, sní kousek žitného nebo pšeničného chleba. Jeho obvyklou potravinou jsou ovesné placky (oščipok) - pokud stačí brambory." (Jovbak v., 2001, s. 95.)
Osud této reformy však také ukázal na nepoučitelnost dosavadní uherské vládnoucí oligarchie. V rukou grófů nadále až do roku 1918 zůstával ohromný pozemkový fond. Tak například hrabě Schönborn-Buchheim vlastnil celých 232 000 hektarů půdy. Další ohromné latifundie držely rodiny hrabat Telekiho, Perenyiho, velké pozemky náležely i církvi, například biskupu Staraji, atd. Tyto državy grófské uherské oligarchie podstatně narušila až pozemková reforma československého státu. Ostatně objemný sborník "Technická práce v zemi Podkarpatoruské 1919-1933" (SIA, Užhorod 1933), ukazuje, jak nepopiratelně obrovský rozsah prací odvedla I. ČSR na zvelebení země, ve všech hospodářských oborech.“
Čs. stát provedl pozemkovou reformu a převážnou část půdy dosavadních držitelů rozdělil mezi Rusíny.
Viz kniha „Syn Karpat, Brno 2008 (vydavatel J. Hečka Brno), str. 45, 47-48
