České národní listy

Pravda vítězí, ale dá to velkou fušku

V tom smyslu se vyjádřil i Jan Masaryk. Takže, pokud chceme pravdě pomoc k jejímu vítězství, tak se musíme dlouhodobě a přesvědčivě snažit o její vítězství nad lží.

Jestliže se v současnosti rozhlédneme kolem sebe, jistojistě uvidíme celý les, nekonečný prales otázek i odpovědí, které budí velké pochybnosti o jejich pravdivosti.

V našich dějinách se s nimi setkáváme stále častěji. Aktuálně opět  můžeme potkat  tvrzení, že v době mnichovské krize v r. 1938 jsme se měli bránit a nikoliv vše "zbaběle vzdávat". Prezident Edvard Beneš v těchto souvislostech je již celá léta napadán různými všeznalci, že v krizové době selhal. Sám Hitler věnoval mimořádnou pozornost pan prezidentu E. Benešovi. nemohl mu přijít na jméno. Po něm tak činili i další přední činitelé nacistického Německa.

Po druhé světové válce, kdy Německo prohrálo, Hitler spáchal sebevraždu. Přední nacisté byli souzeni v Norimberku, kde propadli hrdlem.  Prezident Beneš se vrátil do Prahy a setrval ve svém úřadu až do jara 1948. Prozřetelnost, jíž se Hitler dovolával ve "sporech" s Benešem, mu přesvědčivě ukázala prstem dolu. Čas běžel jako splašený kůň dál. Nenávist vůči panu prezidentu Benešovi a Československu zdědila skupina, která se opětně vydávala za tzv. sudetské Němce. "Sudetoněmecký landsdmanšaft" vyhlásil své právo na původní vlast, tedy na naše pohraničí. I pro ně byl a je prezident Beneš považován za strůjce jejich neštěstí, mluví o vyhnání z vlasti, brojí soustavně proti dekretům prezidenta republiky, jímž hanlivě říkají  Benešovy dekrety.

Dr. Eva Hahnová, která několik let pracovala v jedné z institucích SL,  řekla:" Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)  Jinými slovy SL označila  za dědice henleinismu.

Když si vedle této nám nepřátelské síly, uvědomíme, že u nás stále zjevněji a silněji se projevují germanofilové a sudetomilové, v současnosti mají téměř jednoznačnou podporu hromadných sdělovacích prostředků, nemůžeme pochybovat, že jde o vzrůstající nebezpečí, jež hrozí naší státnosti i našemu národu. Někteří výtečníci si ořezali brk a začínají nám opakovaně a s větším úsilím přepisovat naše dějiny. Těmto snahám se musíme stavět na odpor. Proto dáme slovo, v  příštím článku, panu prof. PhDr. Gajanovi, DrSc., který  se zamyslí nad tím, zda jsme měli v září roku 1938 bojovat s Německem či nikoliv. Nepůjde tedy o tvrzení některých výtečníků, ale o objektivní pohled na předmětné události a činnost pana prezidenta Beneše v této době.

Dr. O. Tuleškov