Probuzení obrození je znovu aktuální, část 1
Probuzení obrození je znovu aktuální, část 1
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Bez úvahy o probuzení a obrození národa nelze hovořit o našich novodobých dějinách.
Tyto dějiny začínají vyproštěním pozůstatků češství z trosek pobělohorské zkázy, probuzením národního vědomí z temna po ztrátě samostatnosti a svébytnosti, osvobozením od strachu a bázně a od hrozeb a zničujících koniášovských výzev jako: „Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy, spalte pohanské nevěry.“
Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat nejdříve náš stát. R.1621 fakticky, r.1627 právně. Panovník vydal „Obnovené zřízení zemské“: Česká koruna patří napříště jeho rodu dědičně, němčina se stává rovnoprávnou s dosud oficiálním jazykem českým. (Dodejme, že za daných poměrů jej odevšad vytlačuje). Národ je uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře (cuius regio, euis religio). Zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy ( odešly do ciziny jako pro víru pronáledovaní exulanti), připraven o jejich majetky (byly konfiskovány a rozdány cizím válečným dobrodruhům ve službách panovníka - nově vzniklé, “pobělohorské“ šlechtě ), nuceným exulantstvím nekatolických intelektuálů přišel i o vzdělanost (obohatila jiné země). Byl připraven o všechno, čemu věřil, co ctil, co miloval. Zbyl mu jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství. Nastalo přikázané „silentium“ – mlčení národa na pokraji zániku.
A přece se stal zázrak. Na přelomu 18. a 19. stol. se zvedl zápas za český jazyk a za českou kulturu, za identitu národa proti germanizaci. Procitly síly,“silky a silečky“ (slovy F. Palackého), které podnítily utváření novodobého národa nejdříve po stránce jazykově kulturní a potom i po stránce státně politické.
Starší čtenáři znají „F.L. Věka“, dílo Mistra Aloise Jiráska, které opakovaně vycházelo od r. 1888.
( O kompletní vydání všech Jiráskových spisů se po 2. světové válce zasloužil prof. Zd. Nejedlý, hlavní činitel celostátní edice, zaštítěné jménem prezidenta Gottwalda. Je to vzácný a potřebný příklad snahy spojovat naši národní identitu s identitou sociální. Dnes se nedbá ani o jednu z nich a Jirásek byl nadto křivě osočen, že „vnesl do vnímání české historie mýty.“(Jako příklad uvedeny „Staré pověsti české“, „Temno“ a „Psohlavci.“)
Jiráskův „F.L.Věk“ je 5tidílná románová kronika – historicky věrný obraz probouzení národa a jeho kulturní obrody. Se všemi známými osobnostmi, které se tehdy o to zasloužily. Literární historik Arne Novák napsal, že jde o „autentickou kroniku českého osvícenství i vlastenectví literárního, jazykového a divadelního. Kolem ústřední postavy jsou tu seskupeny celé zástupy pražských i venkovských buditelů ze všech vrstev národa“.
Starší televizní diváci znají „F.L.Věka“ jako 13tidílný černobílý filmový seriál režiséra Fr.Filipa
z roku 1970. Filmové dílo je ve shodě s literární předlohou prodchnuto láskou k vlasti a úctou
k národnímu dědictví i k památce těch, co křísili rodný jazyk a lásku k rodné zemi.
R. 2020 proběhlo televizní opakování seriálu, bez žádoucí pozornosti a ohlasu.
Zásadní význam pro začátek našeho obrození mělo celoevropské osvícenství, myšlenkový směr, který v zájmu všeobecného pokroku útočil na přežitý feudalismus a neudržitelný absolutismus.
V našich zemích se zpočátku uplatnily zejména osvícenské reformy vladařské, tereziánské a josefinské. Jmenujme aspoň školskou reformu z r.1774 a toleranční patent a zrušení nevolnictví z roku 1781.Tyto reformy vytvořily důležité podmínky pro další vývoj. Uvolnily venkovský lid z tvrdého područí a nesvéprávnosti, umožnily mu opustit půdu, volit a měnit zaměstnání, stěhovat se do města, vzdělávat se, usilovat o kulturní vzestup a rozvoj. V zemích, kde národy měly své státy, se pod hesly osvícenství vedly zápasy státně politické a sociální, o chrakter ústavy, o rozdělení moci, o občanská práva . U potlačených, bezprávných národů, které vlastních států neměly, muselo dojít nejdříve k probuzení národního vědomí a jazykovému, literárnímu a kulturnímu obrození. Tak tomu bylo i u nás. Odpor proti všeobecnému útlaku v našich zemích, ponížení a znevážení mateřštiny, centralizaci a germanizaci. Noví vzdělanci, kteří přišli pracovat a studovat do měst jako rodáci z venkova, postupně vytvořili novou inteligenci, kritickou
k daným poměrům. Byla to vrstva chudá na majetek, ale bohatá láskou k domovu, k zemi svého původu. Jejich horlivostí, obětavostí, tvořivostí se měnilo ovzduší našich měst a městeček. Již nebylo bezvýhradně německé. Národ se probouzel. Dochovaly se z té doby výroky, které se staly erbovními zaklínadly, hesly buditelů:
„Minula noční hodina“. „Rozednívá se.“ „Za ranních červánků“. „Česká svíce ještě nedohořela. Ne, a už ji nesfouknou.“ „V práci a vědění je naše spasení.“
Literární historikové ukazují, že buditelská činnost prošla třemi fázemi::
1. Fáze obranná (1775-1805) – generace Dobrovského.
Josef Dobrovský (1753-1829), mimořádně nadaný osvícenský jazykovědec, položil základy pro studium českého jazyka - bohemistiku a pro studium slovanských jazyků - slavistiku. Byl všeobecně, i v zahraničí uznávanou autoritou a „patriarchou“ našeho obrození.
V centru pozornosti vlastenců byla tehdy obrana jazyka a jeho někdejší dokonalosti. F.M.Pelcl vydal r.1775 proslulou, latinsky psanou „Obranu jazyka českého“ od Bohuslava Balbína. Ten ji napsal o 100 let dříve, ale byl pro své názory pronásledován a nesměl ji vydat. „Obrana“ má 18 kapitol a líčí podrobně slavnou minulost i smutnou přítomnost českého jazyka a českého království. Příčiny úpadku vidí autor v důvěřivosti Čechů vůči cizincům, v jejich lhostejnosti k osudům království a v nepřátelství mocných. Varuje před osudem Polabských Slovanů a prosí sv. Václava o ochranu slovy známé písně, „Nedej zahynouti...“ Do češtiny byla Balbínova „Obrana“ přeložena až v 2.pol. 19.stol. V době Pelclově bylo jen málo lidí, kteří dovedli číst česky. Psalo se proto o českém jazyce a o slovanských jazycích vůbec německy nebo latinsky. Budoucnost češtiny se jevila jako velmi nejistá.
/Pozn. R.1945 - 46, bezprostředně po válce, vydal Albert Pražák mimořádně cennou knihu, „Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého od nejstarších dob do současnosti.“ Má 410 stran. /
2. Fáze ofenzivní (1805 – 1830) - generace Jungmannova.
Josef Jungmann (1773-1847) horoval pro rozšíření živého českého jazyka ve společnosti. Patřil k romantikům, kteří budili lásku k vlasti. Pořídil obrovský „Slovník česko-německý“, svěžím jazykem překládal díla světové klasiky do češtiny, tvořil chybějící česká slova i vědeckou terminologii. Dával příklad pro vlasteneckou agitaci. „Denice vzešla, jitřenka se rdí.“
Ale stále bylo vlastenců málo a málokdo ještě věřil v budoucnost národa. Z té doby se dochoval krásný výrok mladého Palackého: „Budeme-li se tak všichni chovat, pak ovšem musí zahynouti náš národ hladem duchovým. Já aspoň, kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“( Ta slova platila Dobrovskému a hraběti Šterberkovi s výzvou, aby psali česky. Stalo se to r.1825.)
/Pozn. Kterýsi disident odsoudil obrození slovy:“ Kdyby nebylo Jungmanna, mohli jsme být Němci a mít pokoj.“/
3. Fáze vrcholná (1830-1848 ) - generace Palackého.
František Palacký (1798-1876), historik osvícenské kritičnosti i romantického nadšení. Muž světového rozhledu, vynikající organizátor. Jeho „Dějinami“ a politickým působením vrcholí české
obrození. Označení fáze vrcholné se překrývá s označením doba předbřeznová, tj. doba před březnem 1848, kdy se u nás dalo novodobé revoluční hnutí po prvé do pohybu. Obrození národa literaturou umožnilo pomyslet i na obrození politické. Rok 1848 je revoluční v celé Evropě.(Paříž, Vídeň, Frankfurt...)
I v Praze vypuklo revoluční vzrušení a nadšení, šířily se letáky, pořádala veřejná shromáždění, schůze, petice, došlo i na vyjednávání s vládou. A tím začal novodobý politický život v českých zemích. Obrozený národ zatoužil po svébytnosti, po svobodě, politickém uplatnění, po vlivu na řízení veřejných záležitostí, po právu usilovat o obecné blaho.
Stálo to mnoho letitých a často strastiplných bojů, než se toho domohl. Než se podařilo zbavit se cizí nadvlády a získat samostatný stát. Stalo se to až roku 1918, po první válce světové. Odvěký sen stal se skutkem: vznikla demokratická Československá republika.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Charakteristika českého novověku od uznávaného historika, prof. Josefa Pekaře, shrnuje stručně a výstižně hlavní děje.. Ač katolík, napsal objektivně a podle pravdy:
„Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“ (zdůraznil, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači budou tvrdit). „A jakkoli se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fasády barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi...Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“ A pokračuje:
„Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny. Od skepse vlastenců, proucích se před staletím (ovšemže jazykem německým), lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy, a kdy společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného německého poddanství...kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti...“
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Historici ukázali, jak světlo obrození zahnalo mračna pobělohorského temna. Stalo se to již dávno. Ale nehrozí nám dnes nové „temno“?
Dovolte, abych připomněla jedno své dřívější setkání s památkami našeho obrození.
V zámku ve Žďáru nad Sázavou, pod Zelenou horou, bylo donedávna možno navštívit u nás zcela ojedinělé Muzeum knihy. Mohli jste tu sledovat bohaté soubory exponátů ze světových dějin písma a literatury. Bylo možno žasnout i nad provokující konfrontací dvou kulturních celků. V jedné místnosti bylo možno obdivovat slavnou francouzskou „Encyklopedii věd, umění a řemesel“ (1751-1772, s dodatky a rejstříky z r. 1780). Vitriny od podlahy až ke stropu vyplněné 35 objemnými folianty v dokonalé vazbě, dílo proslulých osvícenců od Diderota po Rousseaua. A naproti v malých vitrinách, které se zdály poloprázdné – počátky českého a slovenského národního obrození. Chudičké krejcarové knížečky. Každá by se vešla do dlaně. Byly to výtvory, jimiž se národ, umlčený po r.1620, znovu vracel do evropských dějin kultury. Našli jste tu např. sbírky veršíků Thámových a Hněvkovského a „Krameriovy c.k. vlastenecké noviny“ z přelomu 18. a 19. stol. Časoměrné „Básně“ J. Kollára z (1821), sešitové vydání Palackého „Dějin národu českého v Čechách a na Moravě“ (1836). Byl tu Čelakovského „Ohlas písní ruských“ (1829) a o 10 let mladší „Ohlas písní českých“ ( 1839). A byl tu i doklad o „zrození básníka“, Máchův „Máj“(1836), Erbenova““Kytice““ (1853) a „ Babička“ B.Němcové (1855). Bylo to setkání plné dojetí, obdivné lásky a úcty.
/Pozn. Je mi líto, že jsem o Muzeu knihy musela mluvit v minulém čase. Zelená hora, památka chráněná UNESCO, připadla církvi jako restituce a Muzeum knihy bylo r. 2014 zrušeno./
