Rudá armáda útočí bez varování. Srpnová bouře lámala odpor a měnila mapu Asie

Alex Švamberk

Dnes 9. 8., 9:00

Na frontě dlouhé 5300 kilometrů začíná útočit Rudá armáda. Kavalerie a kolony tanků i automobilů se valí přes pouštní oblast vnitřního Mongolska a pokoušejí se překonat pohoří Velký Chingan. Další vojáci překračují řeky Amur a Ussuri, překonávají bažiny a hustě porostlé hory. Druhá část klešťového útoku proti Japonsku směřuje od Chabarovsku a z oblasti Přímoří do území loutkového státu Mančukuo. Sověti dodrží slib daný na Jaltské konferenci, když 9. srpna, tři měsíce po skončení bojů v Evropě, zahajují útok na Japonsko.

Článek

V roce 2025 uplyne 80 let od osvobození Československa a konce druhé světové války. Novinky k tomuto významnému výročí představují projekt Rok osvobození. Právě proto v tomto článku vidíte historické rozhraní vytvořené pouze pro tuto rubriku, které je doplněno moderními prvky.

V době, kdy Rusko už čtvrtý rok útočí na Ukrajinu a probíhá celá řada dalších konfliktů, je nutné si neustále připomínat, jak důležitá je svoboda a jaké utrpení s sebou válka přináší.

„Útok byl velice drtivý a překvapivý,“ popisuje události Jaroslav Láník z vojenského historického ústavu. Cílem operace Srpnová bouře bylo zlikvidovat poslední velkou japonskou sílu čítající přes milion vojáků, v jejímž jádře stála Kuantungská armáda.

„Sověti projeli jako nůž máslem. Ani se nezdržovali lokálními centry odporu, tankové jednotky pronikaly rychle do hloubky,“ dodává historik. Japonci většinu jednotek soustředili v hloubi Mandžuska. Pouze malou část nechali v opevněných prostorech u hranic se Sovětským svazem.

„Kuantungská armáda byla pouhým odleskem té původní z druhé poloviny třicátých let, protože nejlepší jednotky, hlavně tankové, byly vyčleněny k obraně mateřských ostrovů,“ upozornil Láník. Z elitní armády se od roku 1943 doplňovaly jednotky, které vykrvácely v jižním Pacifiku, na Marianách nebo na Filipínách.

Sověti do operace nasadili přes půldruhého milionu vojáků rozdělených do tří frontů. Na západě útočil z východní části Mongolska a od Otporu zabajkalský front, na východě od moře a z Přímoří 1. dálněvýchodní front. Jejich klešťový útok na území o rozloze jednoho milionu čtverečních kilometrů, tedy větším než Francie a Německo dohromady, byl ve své střední části podporován 2. dálněvýchodním frontem.

Masivní nasazení sil i techniky

Takto rozsáhlou operaci však Sověti nevedli poprvé: „Po stránce vojenského umění je potřeba si uvědomit, že Sověti za sebou měli plánování frontových operací v Evropě za součinnosti všech složek,“ vysvětluje historik.

Tři fronty dohromady tvořilo dvanáct pozemních, jedna tanková a tři vzdušné armády. Zapojeno bylo i amurské loďstvo a mongolští jezdci, kteří postupovali z Mongolska k Velké čínské zdi a dále na Peking. Nasazeno bylo na 27 tisíc děl, přes pět a půl tisíce tanků a samohybných děl, 3700 letadel a více než tisíc raketometů.

Sovětské jednotky u řeky Sungari v Charbinu

Jen soustředit takovou sílu bylo obtížné. „Tři měsíce byly věnovány velice důkladné přípravě,“ popisuje taktiku Láník. „Znamenalo to redislokaci jednotek. Zajímavé je, že se na operaci podílely některé jednotky, které osvobozovaly Československo. Především to byly tankové jednotky, které dostávaly nově vyrobené tanky, protože z továren to bylo na bojiště blíž než z Evropy,“ upřesňuje historik.

Značnou energii taky věnovali logistickému zabezpečení, budování skladů a letišť.

Jaroslav Láník

Na Sibiř se přesunula značná část jednotek 2. ukrajinského frontu i s velitelem maršálem Rodionem Malinovským a také 6. gardová tanková armáda, která se účastnila bojů o Brno.

Na přepravu vojáků a zásob bylo použito téměř 1700 vlaků a přes 200 tisíc vagonů. Problémem byla omezená kapacita transsibiřské magistrály. Přestože se podařilo několikanásobně zvýšit počet vlakových spojů, u Čity se soupravy hromadily. Situaci komplikoval fakt, že část vlaků směřovala do Mongolska. Nakonec musela být část zásob, techniky i vojáků přepravována po místních komunikacích, které bylo nutné rozšířit nebo zcela nově vybudovat. K zajištění přesunu a zásobování postupujících jednotek bylo nasazeno přes 100 000 nákladních automobilů, z nichž značnou část vyřadily poruchy ještě před zahájením útoku.

 „Značnou energii taky věnovali logistickému zabezpečení, budování skladů a letišť,“ řekl Láník. Proběhla výstavba 56 nových letišť, celkem jich tedy bylo k dispozici přes 400. Postavilo se 400 nových skladů, z toho stovka na pohonné hmoty a 66 na munici. Dále nově vznikaly i opravárenské závody a nemocnice.

Zaskočení Japonci

Japonci nedokázali postupující jednotky zastavit. Nepočítali s tak rychlým a silným útokem tak krátce po skončení bojů v Evropě. Přecenili sílu nepropustného terénu a nedokázali včas obsadit klíčové prostory. Přestože sovětský útok neprobíhal bez problémů, na většině míst se jim podařilo frontu prorazit.

„Úplně jednoduché to nebylo, i když síla Kuantungské armády nebyla tak velká jako kdysi. Museli překonávat velmi obtížný terén,“ odůvodňuje nesnáze Láník. Ve vnitřním Mongolsku bylo nutné nejdříve překonat 200 kilometrů dlouhý úsek poušti Gobi. Za ní se zvedalo masivní pohoří Velký Chingan, které musely překonat jednotky Malinovského zabajkalského frontu.

Na jiných místech bylo nutné překonat široké řeky Ussuri, Amur a Argun. Za nimi se zase rozkládaly rozsáhlé bažiny a močály, které byly po letních deštích obtížně prostupné. Vojáci museli místy postupovat zaplaveným terénem, často s vodou až po ramena. Postup od severu navíc komplikovalo pohoří Malý Chingan, sice ne tak vysoké, ale hustě zalesněné a těžko průchodné.

Problémy se hromadí

Problematické bylo i zásobování, na místo se nedařilo dodávat vodu ani palivo. „Tankové jednotky musely brzdit útočné operace, protože se neuvěřitelně protáhly zásobovací linie a logistické jednotky nestíhaly,“ upřesnil Láník postup zabajkalského frontu přes Velký Chingan, „jinak by ta operace probíhala ještě mnohem razantněji.“

I přes tyto problémy se jednotkám Zabajkalského frontu útočícího z východu Mongolska a od Otporu podařilo za prvních deset dnů proniknout do hloubky 350 kilometrů. Často však šlo pouze o malé odřady, kterým byla přidělena veškerá dostupná zásoba paliva, zatímco zbylá vozidla musela zůstat stát na trase a čekat na další dodávky pohonných hmot. Situaci navíc ztěžoval náročný terén, v němž byla skutečná spotřeba paliva vyšší, než se původně plánovalo.

Zmatek a reorganizace japonské obrany

Malinovského prvosledové jednotky dosáhly 14. srpna Mandžuské nížiny, Japonci jim usnadnili průchod tím, že nezvládli zablokovat průsmyky ve Velkém Chinganu. Zde mohli Sověti využít své obrněné sbory, proti nimž neměli Japonci obranu. Těm chyběly nejen dostatečně těžké tanky, ale také účinná protitanková děla větších ráží.

K rychlému postupu Rudé armády přispěla i právě probíhající reorganizace Kuantungské armády, kterou měli doplnit povolaní záložníci. Svou roli sehrálo také rozhodnutí japonského generála Juna Ushirokua stáhnout se k obraně Mukdenu, čímž padl původní obranný plán založený na zadržování sovětského útoku.

Kapitulace jako důsledek více faktorů

Japonsko, které se soustředilo na výboje v Pacifiku a v Číně, podcenilo hrozbu ze strany SSSR, podotkl Láník: „Zpočátku se spoléhalo na to, že smlouva o neútočení se Sovětským svazem bude nadále platit, protože byla v roce 1941 uzavřena na pět let s klauzulí, že pokud nebude rok předtím vypovězena, tak bude o pět let automaticky prodloužena. V roce 1944 vypovězena nebyla, tak Japonci počítali s tím, že nadále bude platit. O to překvapivější bylo sdělení Sovětů na začátku dubna 1945, že se (po porážce Německa) nebudou cítit smlouvou vázáni.“

Jednání mezi sovětskými a japonskými vojenskými zástupci

Význam operace nelze podle Láníka podceňovat, i když nebyla v centru pozornosti, kterou na sebe připoutaly atomové údery na Hirošimu a Nagasaki. Srpnová bouře významně přispěla ke kapitulaci Japonska. Zda byla rozhodující spíše atomová bombardování, nebo celkový kolaps japonských ozbrojených sil (bez letectva, s nefunkčním námořnictvem, nedostatkem surovin a potravin), záleží na úhlu pohledu.

 Události v Pacifiku z roku 1945

Zastánci amerických úspěchů v Pacifiku budou považovat za klíčové atomové útoky, zatímco ti, kdo vyzdvihují zásluhy Rudé armády, budou za rozhodující považovat Srpnovou bouři. Ve skutečnosti ale šlo o kombinaci všech těchto faktorů, která vedla ke kapitulaci Japonska.

Sovětské mocenské zájmy na Dálném východě

Sovětský svaz zapojením do operací proti Japonsku sledoval vlastní zájmy, což se ukázalo ve druhé polovině srpna, připomněl Láník: „Stalin při jednání v Jaltě potvrdil závazek Sovětského svazu, že zahájí operace na Dálném východě tři měsíce poté, co bude ukončena válka v Evropě. Tento slib také splnil.“

Nešlo mu jen o porážku Japonska, podle historika Stalin usiloval o rozšíření území pod svou kontrolou nebo pod kontrolou svých spojenců. Šlo mu o mocenské zájmy. Chápal, že se otevírá velká příležitost pro rozšíření sféry sovětského vlivu. Jedním z výsledků bylo i získání jižního Sachalinu, který se tím stal součástí Sovětského svazu.

Boje pokračují i po kapitulaci

Císař Hirohito přijal 14. srpna podmínky kapitulace. O den později byl odvysílán projev s jeho rozhodnutím. Boje však trvaly dál. Sověti využili toho, že někteří japonští velitelé odmítali rozkaz splnit, a pokračovali v tažení a obsazování dalších území. Bojovat se tak až na výjimky přestalo 18. srpna poté, co rozhodnutí potvrdila nejvyšší císařská rada.

 Sověti se do 19. srpna probojovali ke klíčovým městům Charbin, Ťi-lin a Mukden (Šen-jang). Ve stejný den došlo v Manile k setkání japonských představitelů s americkým generálem Douglasem MacArthurem, na kterém získali informace o plánech okupačního uspořádání.

Rudá armáda dobývá sever Asie

Postup Rudé armády však pokračoval i po hlavních bojích v Mandžusku. Už 16. srpna ovládly sovětské jednotky město Čchongdžin a 21. srpna se vylodily v korejském přístavu Wonsan. Další významné letecké výsadky proběhly 22. srpna v Port Arturu a Ta-lienu (Dalnyj), 24. srpna následoval výsadek v Pchjongjangu.

Útok na jižní Sachalin byl zahájen již 11. srpna, ale postup byl zpočátku neúspěšný. Až vylodění 16. srpna umožnilo Rudé armádě rychlý průlom. 25. srpna, kdy se japonská posádka vzdala, byl už celý ostrov obsazen.

Ofenziva pokračovala i na Kurilských ostrovech. Sovětské jednotky se vylodily 18. srpna na ostrově Šumšu a 28.-29. srpna následovala vylodění na sporných ostrovech Iturup, Kunašir, Šikotan a Habomai.

Současně Sověti předávali zabavené japonské zbraně čínským komunistům, kteří bojovali nejen proti japonským okupantům, ale i proti vládě Kuomintangu, paradoxně oficiálně uznávané Moskvou.

Projekt Rok osvobození poutavým způsobem přibližuje důležité i některé méně známé aspekty posledního roku války i týdny po jejím konci. Díky spolupráci s Vojenským historickým ústavem představí i použité zbraně, nechybějí reportáže ze zahraničí, které doplní články oživené infografikou, dobové materiály, rozhovory nebo podcasty. V některých materiálech dostane prostor také umělá inteligence.

 https://www.novinky.cz/clanek/historie-druha-svetova-valka-ruda-armada-utoci-bez-varovani-srpnova-boure-lamala-odpor-a-menila-mapu-asie-40533315