Rusové začali kolonizovat svoji vlastní zemi

Igor Malcev

23. 8. 2021

Když se díváme z nějakého kopce nebo mrakodrapu na velkoměsto s jeho namodralým panoramatem a proudy aut, kdo z nás by nepomyslel na to, že je čas vypadnout. Lidé s kompromisní mentalitou přemýšlejí o domku nedaleko města, aby bylo možné do města dojíždět za prací a taky do Velkého či Mariinského divadla. A když jsem o tomhle přemýšlel a zvažoval, doslova z každé chalupářské vesnice kolem Moskvy se ozývali mí přátelé: „Přijeď, budeme chodit po návštěvách, poslouchat hudbu a opíjet se.“

Vůbec jsem si neuměl představit, kolik mých přátel se už usadilo mimo města, ale ve všech variantách stále existovalo pevné připoutání k práci a životu ve městě. Mně však nic z toho nevyhovovalo. Když se například na zimu vydám do Kapského města nebo Stellenbosche, kde v těch největších moskevských plískanicích a vánicích sklízejí víno, co udělám s domem? Ano, můžu vypustit vodu z topení a ještě další věci, ale to vše vyvolává jen velké potíže a ztráty.

Těmito mravně-instalatérskými úvahami jsem se zabýval celé roky, aniž bych si všiml, že vyrostla nová generace, která zavrhla kompromisy. Odjezd je odjezd. Celkem úspěšní měšťáci, žádní oligarchové, typická střední třída začala odjíždět na ruský venkov. Žádné hledání etnografických kolovrátků do interiérů moskevských paneláků. Žádné rybaření na jednu noc. Jednoduše a definitivně.

Co je pro někoho konec, to je pro druhého začátek. S vytřeštěnýma očima sleduji počínání Borise Akimova, se kterým mě kdysi spojil osud v novinách „Snob“, tedy toho Akimova, který založil síť obchodů a restaurací „LavkaLavka“ (ЛавкаЛавка) oblíbenou moskevskými hipstery. A je to vtipné „déjà vu“, protože jeho skotský pra-pra-pradědeček stavěl v 19. století závody na výrobu litiny pro mého pra-pra-pradědečka. Dvě stě let spolu, dá se říci. A samozřejmě taky platí, že kdo nebyl v „LavkaLavka“, nemá srdce. A žaludek. Borja pak odjel z Moskvy až do Teriberky na Kolském poloostrově v Barentsově moři. Uspořádal tam festival, aby vzkřísil vesnici, což se mu mimochodem povedlo, teď jsou tam davy turistů.

A nedávno jsem ho objevil u Pereslavlu-Zalesského, kde žije a hýří aktivitou. Žije, což neznamená, že je tam na služební cestě nebo na dovolené. Je tam se ženou a s kupou dětí. A pak jsem zjistil, že není jediný, co se tam takhle „zdekoval“, je jich tam takových více než sto, včetně Američanů, Francouzů a dalších. Svoji komunitu pojmenovali „Šťastní“ (Счастливые).

Lidé už jasně pochopili, že ne všechno na tomto světě se dělá ve městě. Dokonce rozumím tomu, že se na ně místní dívají jako na idioty, protože pravidelný dostavník směr „Moskva, Moskva!“ se najednou potkal s protivětrem a protiproudem.

Je to tak, všichni chtějí ze svých maloměst a vesnic prchnout do hlavního města. A najednou se lidé z metropole sami zbavují svého statusu (často vymyšleného) a jedou na venkov.

První, na co jsem se ho zeptal, bylo samozřejmě, zda jeho děti v zimě nemrznou a jestli nechodí v noci se svíčkou do kadibudky na dvoře.

„Co blbneš, teď existuje tolik moderních řešení doslova na všechny životní potřeby ve vlastním domě, že nikdo ani nepozná rozdíl mezi chalupářskou vesnicí u Moskvy a domkem na vesnici,“ uklidnil mě Boris.

„Takže proč? Proč odjet 200, 300 či 400 kilometrů od velkého města. Tam, kde určitě chodí medvědi a místní se na vás dívají jako na blázny?“

„Ano, zpočátku na nás trochu divně koukali. Ale my se zabýváme socializací a například jsme zrekonstruovali historické domy. A potom se na nás přestali dívat jako na nějaké uvízlé turisty.“

„A co jste jiného než uvízlí Moskvané? Proč by tam měl vůbec někdo jet?“

„Je nás tu asi sto padesát a každý přijíždí nejen za čímsi svým, ale i s čímsi svým, mnozí přijeli se svým podnikáním, obchodem, který se jim mnohem lépe vede z malých měst. Internet je všude a náklady na bydlení jsou tu mnohem nižší. A je mnohem příjemnější se po práci vrátit do svého vlastního bytu, kolem úžasné životní prostředí, a nemuset jezdit na chatu. Jak si v Moskvě například zřídíte kovárnu? Je to sice možné, ale sám pochopíš, jaká jsou všechna „proti“. Je jich mnohem víc než těch „pro“.“

„Ale vždyť vy odjíždíte i s dětmi, čímž jim odpíráte moskevské vzdělávání atd. Jak řešíte problém se školou?“

„Každý to řeší podle svého, někdo domácí výukou, někdo dá děti do dostupné školy. Ale máš pravdu, měli bychom si udělat vlastní školu.“

A je to tak. Začalo to prostou touhou některých našich spoluobčanů odejít z megapole, žít obyčejnějším a spokojenějším životem, přirozenějším a svobodným, končí to změnou života nejen svého, ale i těch okolo.

Lidé odjíždějí nejen z Moskvy, ale i ze všech velkých měst. A nejsou to žádní víkenďáci, ale právě naopak. Snaží se zušlechtit to území, na které se stěhují. A tato vlna se vytváří právě teď, rozběhla se díky pandemii. Lidé začali osídlovat a kolonizovat svoji vlastní zemi.

Převzato z Vzgljad.ru

outsidermwedia.cz