České národní listy

Slovo identita znamená  jednak shodu, totožnost, nezaměnitelnost osobnosti /člověk  je identický sám se sebou/, jednak přijetí motivů, hodnot a ideálů od členů skupiny, ke které patří. Identita se vyjadřuje jak slovem já, tak slovem my. Skupinová identita je neoddělitelná od osobní. Člověk se cítí jako příslušník té nebo oné mikro nebo makroskupiny (od rodiny přes party, kluby, spolky a strany  až po národ).  Tématu identity  se věnoval ve svém projevu na Bavorském zemském sněmu v Mnichově premiér Petr Nečas dne 21.2.2013. Učinil tak neuvěřitelným způsobem. Hledal identitu česko-bavorskou, protože, jak pravil, „málokteré dvě země jsou tak úzce propojeny společnou historií, kulturní spřízněností i tisíciletou duchovní tradicí jako Čechy a Bavorsko. Na cestě k nalezení vlastní identity se neobejdeme jeden bez druhého. Náš vztah je osudový, plný inspirace a obohacení, ale i traumat a předsudků. Společná minulost nás zavazuje pracovat pro společnou budoucnost.“ Tolik pan premiér.

Už to  je  víc než  čtvrt století, co se na nás žádalo zříci se dosavadní identity česko -slovenské a zúžit ji na identitu pouze českou. Marně jsme se dovolávali společných kořenů se Slováky a spolu s nimi sdílených  hodnot  a osudů od dob Velké Moravy a slavné misie bratří ze Soluně. To pan premiér má  pro nás identitu česko-bavorskou a její  „předurčenost“ vidí  v mnohem větší historické hloubce než byla Velká Morava: vidí ji  v dávném osídlení dnešního českého a bavorského území keltskými Bóji. Pozdější česká vlast od nich dostala  keltské jméno Boiahaimon, Bojohemum, Bohemia.  Bavorská  země,  podle pana premiéra  prý také po  Bójích, získala jméno Bavaria. Ale pozor, do téhle etymologie se panu premiérovi chybička vloudila. Jméno Bavaria nepochází od keltských Bójů, ale od  starogermánského kmene Baiovari, Bajuvari, po našem Bavoři. Podle pana premiéra „osudové“ a blahodárné  historické sousedství Čechů a Bavorů nemůžeme  výstižněji označit než Palackého souslovím „stýkání a potýkání“. Vévodství bavorské, stejně jako franské, saské, švábské, lotrinské a jiné se stalo součástí mocné říše východofranské. Její panovník   Karel Veliký i ostatní  franští vladaři podnikali feudální výboje k ovládnutí sousedních zemí, přirozeně pod ideologickou záštitou  šíření křesťanství. Církevní misie k nám směřovaly z Řezna, Pasova, Salcburku.  Panovníci Velké Moravy  (Mojmírovci),  velcí věrozvěsti Konstantin a Metoděj , ale i jejich žáci, měli s    kleriky a  ozbrojenci  ve službách  fransko-bavorských vládců a s vládci samými velmi neblahé zkušenosti.  (Viz kterákoli učebnice dějepisu.)Tváří v tvář historii tak pan premiér  uvádí v úžas svým  dokazováním, že  máme s Bavory společnou identitu. V období Velké Moravy je  opravdu obtížné takový důkaz podat. Ne totožnost, ale protikladnost  je pravda. Ale snazší to není ani později. Bavoři podlehli v soupeření o hegemonii Sasům. Sasové položili základy německé říše, navázali na tradici Karla Velikého a založili středověkou říši římskou, které se od r.1157 říkalo „ svatá říše římská“ a od r.1486 se přidával přídomek „německého národa“. Položme tedy  panu premiérovi otázku, zda by  ve světle této skutečnosti nechtěl  identitu   hledat raději v Sasku než v Bavorsku?  I se Saskem  bylo ovšem mnoho „stýkání a potýkání“, jak můžeme  doložit třeba na   složitém ovlivňování osudu sv. Václava  a  poté sv. Vojtěcha. Ostatně prostřednictvím  tzv. otonské renesance  se Sasko obohatilo  o  kulturní vlivy Byzance. (Panovník si vzal byzantskou princeznu za manželku a   Byzanc  až do svého pádu pod náporem Osmanských  Turků   (1453) reprezentovala vyšší kulturu než  středověký Řím, s kterým  bylo Bavorsko  svázáno.)

Ale  na rozdíl od  dlouhodobých problematických vztahů Čechů s Němci  (ať již Bavory nebo Sasy), Čechy a Slováky  spojovaly po staletí  solidární  zápasy o zachování holé existence, hledali u sebe navzájem často pomoc a společným bojem se v první  válce světové domohli samostatného státu a v druhé jeho obnovy. V  tomto státě společně žili a pracovali 74 let, společně čelili i nástrahám budování beztřídní společnosti. Jak proti tomu chce pan premiér vytvářet identitu s Bavory?  Prý na základě  barokní a katolické kultury.  Ale ta  byla  přece společná pro  celou  katolickou Evropu a při vší nádheře nemohla českému národu nahradit ztráty, utrpěné po Bílé hoře! Útrapy násilné  protireformace a rekatolizace a  vážné ohrožení  samé existence  českého národa  nemůže přece vyvážit  lidový kult sv. Jana Nepomuckého a  procesí poutníků  na obou stranách Šumavy, na straně české i na straně bavorské! Co znamenají  tyto  folklorní epizody ve srovnání s dlouhodobou historií,  s účastí Čechů a Slováků na dějinách Velké Moravy,  na Cyrilometodějském křesťanství, v husitském hnutí, ve stavovském povstání, v úsilí buditelském a obrozenském, ve společných válečných bojích v obou světových válkách, v bojích  na život a na smrt?

Pan premiér nepřestává mluvit o společných hodnotách a duchovní spřízněnosti, které v jeho podání vytvářejí identitu česko-bavorskou,  jako byl např. v 19.stol. rozvoj průmyslu,  zvláště sklářství a pivovarnictví.  Až  události kolem  „Mnichova 1938“ prý předznamenaly dlouhou krizi společné identity, válečné běsnění, úplnou poválečnou ztrátu identity, vykořenění českého pohraničí. A kde je příčina?  Zvláštní.  Žádné mocenské zájmy, expanze a agrese. Příčina spočívá, jak  naznačuje pan premiér, v nesprávně, etnicky a jazykově, ne územně  založené  identitě.  Ta je vinna tím, že vedle sebe již nežijí Češi, Židé a Němci, jak tomu bylo dříve. V této souvislosti pan premiér vyslovil lítost nad odsunem německých státních příslušníků  po  druhé světové válce. Přitom opakoval nepravdivé  revanšistické formulace mluvčích  odsunutých  Němců, usazených v Bavorsku, aniž by se pokusil uvést je  na pravou míru.  Zamlčel,  že při odsunu r.1945 šlo o uplatnění dohod vítězných spojenců demilitarizovat, denacifikovat a demokratizovat celou Evropu a předejít dalšímu  rozbíječskému zneužití menšin, nikoli  o nějaké úzce národní české zájmy. Zato si  pochválil, že po r.1989 se v našem pohraničí vrací a obnovuje staronová identita.

Závěrem  nezbývá než položit si otázku: Jací to mohou být Češi,  když  pan premiér hledá jejich identitu s Bavory?  Když to, co uvádí jako jim společné, se nikdy netýkalo českého národa jako celku, ale jen některých  úzkých vrstev, zpravidla odjinud do Čech přišlých,  např.  kolonizátorů, rekatolizátorů, průmyslových magnátů, arizátorů.? Někteří mezi nimi  říkali, že „ nejsou Češi, ale Boehmové,“  jejich vlastí  je „ Boehmen“. Mluvili německy a  odmítali odvozovat svou identitu od etnického původu, jazyka a kultury, odvozovali ji od území, na kterém bydleli a působili. Pro ně  a jejich potomky zřejmě hledal pan premiér identitu česko-bavorskou, v které se jazyková otázka neřeší. Za  příklad může sloužit současný přední politik K. Schwarzenberg, který se  také  honosí tím, že není Čech, ale Boehme. Ale je ještě jedna skupina,  které se pokus pana premiéra může zamlouvat. Skupina těch, o kterých bylo řečeno, že jsou to „ Němci, mluvící česky“. I oni mohou  získat na prestiži identitou  česko-bavorskou, resp. česko-sudetoněmeckou, která by přišla vhod všem kolaborantům včerejším i dnešním.

Pokus pana premiéra je nepřijatelný.  Jeho pojetí identity je neudržitelné.  Kulturní styky mezi národy ani  výměna kulturních statků  nemůže stačit k vytváření identity.  Jsou všudypřítomné. Kdyby byly podstatným znakem identity, byly by všechny národy  světa identické, kulturní výměny  se  neúčastní  snad jen nějaký ztracený divošský kmen v pralese nebo  obyvatelé zapomenutého ostrova  kdesi v širém oceánu. Stojíme přirozeně o dobré sousedské vztahy mezi zeměmi, stojíme o přátelské vztahy mezi národy. Odmítáme však falešné chiméry o naší identitě,  které jsou v rozporu s naší historickou zkušeností a  naši skutečnou identitu degradují. Čeští a slovenští vlastenci trvají na své identitě česko-slovenské.