České národní listy

Josef Středula je členem Rady Česko-německého diskusního fóra

6. 10. 2019

„Josef Středula, přední český odborář, který je původem z Hlučínska, vlastně je ´pruského původu´, a na setkáních vždy prokazuje hluboké znalosti o česko-sudetoněmecké historii. Několikrát také vystoupil v malých diskusních skupinách mimo program a poskytl nejnovější informace o vývoji české povolební scény.“ (Sudetendeutsche Zeitung, 17.11.2017, str. 1-2, volný a krácený překlad Pavel Rejf)

Když se podíváme na složení Rady Česko-německého diskusního fóra, skutečně zjistíme, že jejím členem je i Josef Středula, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů, a to dokonce již více než druhé dvouleté období. Zřejmě se tedy osvědčil.

Jsme si vědomi toho, že pan Josef Středula vůbec nemusel nic vědět o tvrzení SZ, že je vlastně pruského původu. Také jsme nezaznamenali, že by se kdy  pan Středula k takovémuto původu hlásil. Tvrzení SZ, že kdo je z Hlučínska, je vlastně "pruského původu", považujeme za zásadně nesprávné.

Není však ojedinělé, že noviny tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu vyhrabou někde "německé nebo sudetoněmecké" kořeny nějakého Čecha a s oblibou o tom mluví, aniž by dotyčný o něčem takovém měl tušení.

Z druhé strany je však nutné si uvědomit, že „absolventi“ Česko-německého diskusního fóra (ČNDF), pokud se podle očekávání osvědčí, mají určitý předstih pro získání nejrůznějších ústavních či politických funkcí v ČR. O panu Středulovi se mluvilo již dříve a mluví dokonce i v současnosti v souvislosti s jeho možnou kandidaturou na prezidentský stolec. Přesto si myslím, i když pan prezident M. Zeman se o panu J. Středulovi zmínil jako o možném uchazeči o post hlavy státu, že není tím vhodným kandidátem, který by, byť na jedno funkční období, měl obývat Pražský hrad.

Čeští národovci ne ojediněle vidí v ČNDF platformu, kde za požehnání  českého ministra zahraničních věci a i za české peníze se jedná o přáních a požadavcích landsmanů, které jsou upřednostňovány před českými státními a národními zájmy. Není divu! Dodnes žádný šéf Ministerstva zahraničních věcí ČR nejmenoval do Rady ČNDF byť jediného  skutečného zástupce českých vlasteneckých subjektů, ač příslušné návrhy dostával. V očích obyčejného českého člověka, pokud vůbec ví o existenci ČNDF, je členství v něm spíše diskvalifikačním momentem, než pozitivním přínosem.

Čas nikoliv příliš vzdálený nám ukáže, zda se mýlíme nebo zda máme spíše pravdu. Sledujme pozorně dění kolem pana J. Středuly a jeho další kroky. Chápejme dobře znamení doby!

Jednu perličku na osvětlení situace. V r. 1950 landsmani uzavřeli s fašizujícím  generálem L. Prchalou a jeho  lidmi tzv. Wiesbadenskou úmluvu. Ta jim měla zajistit  nejen návrat do vlasti, ale i vytvoření společného federativního česko-sudetoněmeckého státu, v němž by se střídali  prezidenti čeští a němečtí.  Nebo věci se pohnou pouze ve směru wiesbadenské dohody, na níž B. Posselt pohlíží jako na velmi žádoucí významný dokument prorockého vidění, a sudeti, jak již dlouhodobě usilují, se švihnutím zázračného proutku kohosi neviditelného v zákulisí stanou z národnostní skupiny jedním ze dvou národů českých zemí a vytvoří, jak kdysi fantazírovali, s námi česko-sudetoněmeckou federaci, jejímž prezidentem  bude oboustranně přijatelný kandidát?

Co nás k těmto možnostem vede? Samozřejmě zčásti i dřívější úvahy pana doktora R. Jindráka, ředitele Odboru zahraničního prezidentské kanceláře, který byl za svou dřívější diplomatickou činnost v Mnichově a Berlíně oceněn nejen Bavorskem, ale i Spolkovou republikou Německo, a to Bavorským řádem za zásluhy a Velkým křížem za zásluhy s hvězdou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo.

Pan dr. Rudolf Jindrák v pořadu „Na prahu změn“ se vyjádřil: „Mohli bychom být v pozici Polska a Řecka, mohli bychom na sebe hrozit přes hranice, tím, že budeme vyžadovat vzájemně reparace a připomínat si minulost. My jsme to uzavírali právě s ambicí ty vztahy nezatěžovat otázkami z minulosti.“ Sice nevíme, jaké reparace na nás by Německo mohlo požadovat, ale na rozdíl od Poláků a Řeků nemáme žádné problémy s reparacemi, poněvadž je, podle některých našich mudrců, nevyžadujeme. Z toho všeho jsme velmi rozradostněni. Jaká pohoda nic od Německa nepožadovat a také nic nedostat. To se tedy máme! Nemusíme se starat o Pařížskou reparační dohodu, ani o mezinárodní právo, které jednoznačně říká, že agresor je povinen své oběti nahradit škody, které jí agresí způsobil. Všichni ví, že Němci byli agresory a my jejich obětí. Jaképak mezinárodní právo? My se můžeme přece svobodně dohodnout se Spolkovou republikou Německo, nástupnickým státem hitlerovského rajchu, že žádné reparace na ní nepožadujeme a případně se i tvářit, že spolu s Němci můžeme v této věci, bude-li třeba, vytvořit nové „mezinárodní právo“, které se v předmětné záležitosti bude vztahovat jen na nás a Německo, případně i na uvedené Polsko a Řecko, pokud rovněž časem  přistoupí na hru o novém „mezinárodním právu“. Jak jsme inovativní a pružní, pro Poláky a Řeky až příkladně. Nebo vše je naopak?  Poláci a Řekové mají být příkladem pro nás? Asi to druhé je správně.

Více než 6 bilionu dnešních korun, které Německo nám na reparacích dluhuje již po dobu téměř tří generací, je pro nás převeliká suma, která by republice, pokud ji od Němců dostaneme, i každému z nás, včetně Slováků, hodně pomohla. Nezapomeňme, že někteří němečtí ústavní činitelé, počínaje kancléřem W. Brandtem, počátkem 70. let minulého století, a konče H.-D. Genscherem, ministrem zahraničních věcí, v roce 1990, nám svatosvatě slibovali, že nám Německo zaplatí reparace, jakmile dojde k jeho sjednocení. Genscher po vytvoření jednotného Německa nás však ještě prosil o chvilku strpení. Sliboval, že až proběhnou celoněmecké volby, k jednání o reparacích dojde. Volby skončily a  němečtí diplomaté, přes uvedené několikrát opakované sliby, s námi o otázce reparací fakticky odmítli jednat. Aby však poté minula ještě téměř tři desetiletí, bylo možné jen pro nestatečnost, jak jsme přesvědčeni, našich příslušných ústavních činitelů.  Bez rizika, zdánlivě, nyní mluví o tom, že problémy minulosti nenecháme zasahovat do současných skvělých česko-německých vztahů. Tím a dalšími podobnými slovy ukolébavky zdůvodňují před občany republiky svou ostudnou nečinnost ve vymáhání reparací.

Položme si však otázku, jak může být plnění mezinárodní smlouvy, Pařížské úmluvy o reparacích, jak mohou být kroky  souladné s mezinárodním právem, jehož jeden z principů  zakotvuje povinnosti agresora zaplatit oběti agrese škody, které jí agresí vznikly, jednáním, která mohou poškodit současné česko-německé vztahy? Mohou vůbec jednání souladná s mezinárodním právem poškodit česko-německé vztahy?  Nikoliv! Jsme o tom plně přesvědčeni. Naopak jednání české a německé strany, které je již dlouhodobě v rozporu s mezinárodním právem, poškozují jak českou, tak i německou stranu. Proto je nutné,  aby Německo i my jsme konečně začali jednat tak, aby normy mezinárodního práva se promítly do našich konkrétních vztahů. Německo je nám povinno uhradit reparace a naši ústavní činitelé jsou povinni Německo diplomatickou cestou požádat o reparace.

Stručně řečeno. Jednání rozporné s mezinárodním právem je nepřijatelné, ať již se balí do jakéhokoliv hávu. Úsilí o naplnění norem mezinárodního práva ve všech mezinárodních vztazích je v hodnotové civilizované společnosti nejen žádoucí, ale i neoddiskutovatelnou povinností.

 A nyní ještě několik slov pana dr. Jindráka. „Nejčerstvější zkušenost mám třeba s návštěvou německého ministra vnitra Horsta Seehofera, se kterým jsme kdysi dělali tu normalizaci česko-německých vztahů. Vedli jsme velice vřelý rozhovor. Úplně poznáte, že fungujete na stejné vlnové délce. To je spojenec České republiky, i když je ministr vnitra v Německu.“ (Z článku Německo není suverénní země, nemá ani vlastní ústavu..., 7.6.2019, www.casopis-sifra.cz)

Snad jen nesmělou zmínku. Nepatří zcela náhodou H. Seehofer k těm, kteří nás obviňují ze zločinů proti lidskosti, z etnických čistek a kteří v současnosti jdou po krku „Benešovým“ dekretům, jak dekrety prezidenta republiky nazývají landsmani a čeští sudetomilové? Nepatří pan Seehofer k těm, kteří zatěžují současné česko-německé vztahy problémy minulosti, někdy dokonce nepravdivě interpretovanými? Bohužel zřejmě patří. A proto se domníváme, že nemůže být našim spojencem, přestože pan JUDr. R. Jindrák v něm spojence České republiky vidí.

Položme si přesto s plnou vážností následující otázku. Může  náš údajný spojenec, H. Seehofer, abychom ho mohli skutečně považovat za spojence, mluvit takto: „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti.

Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.

Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden.

Ale přinesli věci, které jim nemohli vzít: podnikatelské dovednosti, odvahu a tvůrčí sílu…“.( Z projevu H. Seehofera, tehdejšího premiéra bavorské zemské vlády a patrona tzv. sudetských Němců, na sjezdu SL v r. 2015, překlad ing. P. Rejf, CSc.)

Takto si mluvu spojence ani zdaleka nepředstavujeme. Nadto nic nevíme o tom, že by se nám pan Horst Seehofer za tato slova omluvil. Pokud omluvu adresoval panu dr. R. Jindrákovi, možná i příslušným českým ústavním činitelům, velmi ho prosíme o její přeposlání. Předpokládáme, když o H. Seehoferovi  mluví jako o spojenci, omluvný list pana Seehofera má nebo je mu alespoň přístupný.  

Co si o tom všem máme myslet? V čem se mýlíme? Rádi se necháme poučit, případně se i omluvíme. Na druhé straně bychom velmi uvítali, kdyby ti, kteří hlásají své „pravdy“, jež od skutečnosti jsou však více či méně vzdálené, byli schopni téhož.

Připravil dr. O. Tuleškov