Sudetské hnutí jako falešná reprezentace němectví
Sudetské hnutí jako falešná reprezentace němectví
Mojmír Grygar
1. Vztahy mezi Čechy a Němci usazenými v zemích Českého království významně ovlivňovaly změny probíhající za hranicemi. Záporné důsledky českoněmeckých vztahů se v devatenáctém století manifestovaly formou nesmiřitelných nacionalistických předsudků, které se v Německu projevovaly kultem obrany němectví, jehož ostří bylo namířeno proti Francii ( manifestací tohoto postoje byla kultovní píseň Wacht am Rhein), ale tradičně se vztahovala proti slovanským národům (Drang nach Osten). Němci v Českých zemích podléhali podobnému rýnskému mýtu ohrožené vlasti. Toto napětí ve dvacátém století kulminovalo plánem násilné germanizace prostoru osídleného slovanskými předky před dvěma a půl tisíci lety. Odsun Němců po válce byl bumerangovou reakcí na tuto existenční hrozbu. To, že se nacistům nepodařilo realizovat "konečné řešení české otázky", jejich vinu nesnižuje. Nestalo se ta proto, že by změnili původní záměr, ale proto, že válka neumožnila radikální řešení, a s prohranou válkou se již zřítily všechny nacistické plány, nebo přesněji, byly dány k ledu. V trestním právu se prosazuje zásada odpovědnosti i za zločin, který se pachateli nepodařilo uskutečnit. Sudetští Němci tuto klíčovou otázku smetli se stolu konstatováním, že k něčemu takovému nedošlo a že oni sami přišli za války o desetitisíce mužů. To není adekvátní odpověď na danou otázku. Nikdo nepopře, že odstranění českého obyvatelstva z prostoru dávného osídlení by bylo především v zájmu sudetských Němců, kteří Böhmen und Mähren považovali za svůj, germánský prostor. A kdo si také troufne popřít, že právě oni měli na konečném zúčtování s Čechy mimořádný zájem a že na přípravě této genocidy měli ji v 30. letech lví podíl?
Po porážce Wehrmachtu u Stalingradu si mnozí Němci uvědomovali, že Hitlerova megalomanská vize o tisícileté Říši zkrachuje a že porážka Německa je nevyhnutelná. Sudetští Němci si přesto nepřipouštěli, že by se po válce museli vzdát svých teritoriálních zisků. Dokonce ani někteří předáci sudetských Němců v exilu, jako Wenzel Jaksch, si nepředstavovali, že by po válce neměly platit závěry Mnichovské konference. Je těžko pochopitelné, že podobné spory probíhaly i mezi německými a českými vězni v koncentračních táborech. Překvapí nás, že i někteří Němci pronásledovaní nacisty si přály, aby byly Sudety a pohraniční kraje po válce odtrženy od Československa? Ptejme se, kdo by mohl německému obyvatelstvu, kdyby nebylo bývalo odsunuto, zabránit, aby jeho mluvčí nevyužil pád komunistického režimu v listopadu 1989 k realizaci dávného plánu - k přičlenění Deutschböhmen a Deutschmähren k Německu a Rakousku? (Svého času tento argument do diskuse o odsunu sudetských Němců přinesl Rudolf Zahradník , předseda České akademie věd.) Ptáme se, kdo by v Bruselu hájil celistvost hranic bývalého Českého království? Vždyť Němci hráli v evropském parlamentu od počátku důležitou roli a nejeden poslanec měl za sebou významnou nacistickou kariéru. Nikoho nepřekvapilo, že Posselt, šéf sudetských Němců, vynaložil mnoho úsilí, aby Československo nebylo přijato do Evropské unie jako stát, který se podle něho dopustil genocidy (Völkermord) německé menšiny.
2. Když spojenečtí zpravodajští důstojníci po válce studovali stupeň závislosti Němců na nacistické propagandě, zjistili, že mnozí popírali dobyvačnou povahu války vyvolané nacisty, a tvrdili, že Německo vedlo obranný boj proti útokům ze všech stran, proti hrůzám bolševismu, proti anglické a americké plutokracii i proti spiknutí světového židovstva. Hans Grimm, nacistický ideolog, který prosazoval právo Německa na životní prostor, po válce v dopise adresovaném arcibiskupu z Canterbury tvrdil, že se Německo muselo bránit útokům ze všech stran a že odsun Volksgenossen, soukmenovců z Československa a východních zemí, kteří podporovali nacistický režim, připravil Němcům dosud nevídané a neslýchané utrpení. V této souvislosti se obhájci politiky Třetí říše odvolávali i na některé lživé Hitleovy projevy, v kterých odsuzoval zbrojení a chválil mír mezi národy. Jednu mírovou iniciativu však myslel váženě. Když se přepočítal a Anglie kvůli útoku proti Polsku vstoupila do války, uvědomil si nebezpečí, o kterém uvažoval již na začátku své politické dráhy - v knize Mein Kampf přímo prohlásil, že Německo by nikdy nemělo bojovat současně s Anglií a Sovětským svazem. Aby tuto chybu napravil, nabídl Angli mír. Má se za to, že Rudolf Hess, druhý muž v Třetí říši, z Hitlerova pověřená odletěl do Anglie, aby nabídl uzavření separátního míru.
Podivné pseudoargumenty, které mají snížit vinu Německa na rozpoutání války, se dnes vynořují v souvislosti se strategií Severoatlantického paktu, která za svého protivníka číslo jedna uvádí Rusko. Připomeňme proto několik základních okolností, které se v kouřové cloně antiruské euforie neuvádějí, falšují. Bez nich však vznik a výsledek války nelze pochopit. Základním faktorem bylo to, že Anglie a Francie se spojily se Sovětským svazem ne proto, že by najednou začaly tolerovat ruský bolševismus, ale proto, že Hitler tyto země napadl dříve než Sovětský svaz. Nelze přitom dostatečně nezdůraznit základní rys války, totiž skutečnost, že největší tíhu války nesl Sovětský svaz. Výrazně to potvrzují statistiky obětí - ztráty obyvatelstva Ruska a ostatních sovětských republik šestnáckrát převýšil počet padlých Angličanů, Francouzů a Američanů dohromady. Ameriku do hry zatáhly nikoliv ideologické důvody (Hitlerovi se podařilo získat přízeň řady významných politiků a podnikatelů, připomeňme Josepha Kennedyho, zakladatele vlivné dynastie, Forda, Lindberga), nýbrž logika ekonomických zájmů - Roosevelt nemohl nereagovat na německou skrytou ponorkovou válku, která významně poškozovala americko-britský obchod. Také britská šlechta, až na výjimky, byla fascinovaná způsobem, jakým Hitler řešil třídní rozpory v Německu. Jedním z představitelů předních anglických šlechtických rodů, který se stal stoupencem Mussoliniho a Hitlera, byl baron Oswald Mosley. Pokoušel se o kariéru u konzervativců i laboristů, a když jako ministr ztroskotal, založil Svaz britských fašistů. Vliv této ideologie byl patrný ve všech vrstvách britské aristokracie, dokonce Hitlerovi stoupenci ovládli i vládnoucí dynastii - pozdrav vztýčenou pravicí pronikl i do Buckinghamského paláce. Mosley byl v letech 1940-1943 internován, ale po válce založil svaz navazující - doba studené války byla příznivá - na předválečnou fašistickou Unii. Důležitou roli v tomto hnutí hrál antisemitismus; Mosley byl s Hitlerem zajedno v tom, že Stalin je "největší služebník židovstva". Protože činnost tohoto obnoveného hnutí nenarazila u vlády a policie na žádný odpor, hrstka židovských aktivistů založila úderku, která rozháněla Mosleyho schůze a trestala jeho horlivé pomahače. Vzít spravedlnost do svých rukou je vždy na pováženou, ale Židé, účastníci války, neváhali jednat i proti policii a vládě. Tato epizoda z poválečné Anglie je téměř zapomenuta - kdo by chtěl připomínat teroristy, byť pohnutky jejich násilí byly čestné a pochopitelné
Jak daleko mohou zabřednout pokusy o falzifikaci příčin a následků druhé světové války, dokládá polský historik Pavel Wiecsorkowski, který v roce 2005 vyslovil lítost nad tím, že Poláci neměli možnost se po boku Wehrmachtu zúčastnit bojů - samozřejmě vítězných - o Moskvu. Nemohu pochopit, jak polský vzdělanec může zapomenout na plány německých nacistů germanizovat polské území a vést vyhlazovací válku proti Slovanům, Polákům jako Rusům, Čechům jako Srbům.
3. K běžnému překrucování věcí patří ztotožňování komunistického Sovětského svazu s dnešním Ruskem. Když prezident Gauck přirovnal obsazení Krymu k okupaci Československa a Putina k Hitlerovi, šlo objektivně o snížení německé viny za rozpoutání války. Československé pohraničí nikdy nebylo součástí německých ani rakouských zemí, ale Krym byl od roku 1775 až do doby, kdy se na poloostrově po rozpadu SSSR zmocnili vlády ukrajinští nacionalisté, součástí carského a sovětského Ruska. Po pádu Sovětského svazu se Rusové na Krymu stali občany druhého řádu, přestože Ukrajinci tvořili na Krymu mizivou, asi 7% menšinu. Kyjevské úřady Rusům houževnatě upírali autonomii (zbavili je jeho práva volit starostu Sevastopolu a bránili jejich snaze připomenout vítězství Ruské říše nad Osmany), na druhé straně spoléhali na podporu Tatarů, potomků osmanských dobyvatelů, které dobový ruský tisk označoval jako Turky. Při násilném prosazování ukrajinizace poloostrova hráli bývalí dezertéři tatarské menšiny, členové dobrovolných oddílů SS. Obyvatelé Krymu si v době rozpadu Sovětského svazu si potvrdili statut autonomní oblasti referendem. Proč nebylo toto právo obyvatelům Krymu přiznáno? To se tu již hrálo na protiruskou - protisovětskou notu. Proč západní velmoci schválily neústavní změnu vlády v Kyjevě a proč jakékoliv úsilí ruských obyvatelů Ukrajiny hájit svá práva, jakékoliv snahy potvrzené referendy i mezinárodními smlouvami (Minské dohody) narazily na zeď nepochopení? Projevilo se se to již v jednání prezidenta Obamy, který se zpronevěřil svému mírovému plánu, vyhlášenému v Praze, a dal se na cestu konfliktu vedoucího nakonec k válce. Proč přijal neústavní změny vlády v Kyjevě a neuznal národnostními poměry potvrzená práva ruského obyvatelstva, které se rozpadem Sovětského svazu stalo na rodné půdě nežádoucí minoritou? Zajídá se mi tvrzení, že osm milionů Rusů na Ukrajině jsou menšinou odsouzenou - k čemu? K obyvatelům druhé kategorie, cizincům určeným k dobrovolné nebo násilné asimilaci?
Je tragickým momentem v složitém sebeuvědomovacím procesu ukrajinského národa, že v něm po první světové válce hlavní roli hrál směr reprezentovaný Stěpanem Banderou, který považoval teror za základní způsob boje za národní nezávislost. V meziválečném období a za války ozbrojení nacionalisté vyvraždili statisíce občanů, které považovaly za nepřátele. V první řadě to byli Poláci a Rusové, ale také Ukrajinci, kteří měli jiné představy o budoucnosti národa a každý, koho považovali za nepřítele; řádění jejich jednotek na Němci okupovaném území postihlo také české obyvatelstvo na Volyni. V této souvislosti se také uvádí hromadné přestěhování krymských Tatarů na konci války do střední Asie. Uvážíme-li, že počet dezertérů této národnostní skupiny, kteří bojovali po boku Němců, dosáhl pěticiferného čísla, pak přesídlení bylo vzhledem k válečnému právu vlastně ještě jistým druhem milosti.
4. V některých dokumentech, studiích a svědectvích týkajících se odsunu Němců, se objevu formulace, která konstatuje, že obě strany se nemohou na celkovém hodnocení plně shodnout. Sledujeme-li osudy jednotlivých účastníků událostí, nemůžeme je všechny podřídit jednoznačnému soudu. Ale na druhé straně, čtu-li knížku sudetského autora, který vzpomíní na to, jak jako malý chlapec klopýtal přes hranice do Německa a jak se jeho maminka přitom bála, (její muž byl nacistickým funkcionářem), nemohu si nevybavit vlastní vzpomínku na to, jak naše rodina byla po Mnichovu nucena do 48 hodin opustit naturální byt, jak zřízenci nakládali ve spěchu nábytek do dobytčáku, jak maminka s námi třemi dětmi opouštěla dočasný domov a jak jsme v nákladním vagonu prožili neklidný denní a noční útěk k tetě, která nám v Kroměříži nabídla přístřeší. Stalo se tak v září 1938, kdy Republika ztratila 20% území a 25% obyvatelstva. Nikdo ve Francii, v Anglii a již vůbec ne ve státech tak či onak spojených s Německem ani v nejmenším neprožíval skutečnost, že tato změna ze dne na den otřásla životním postavením asi 3,8 milionů Čechů.
Nastalo překotné stěhování statisíců rodin, z nichž některé - především sedláci a zemědělci usídlení v zabraném území - neměli možnost své domovy opustit. Nastalo zatýkání odpůrců nacismu a fašismu, které se po půl roce stalo nástrojem systematického sedmiletého útlaku národa určeného k likvidaci. Válka stála životy 360 tisíců občanů Československa, což mnohonásobně převyšovalo počet obětí západních velmocí. Zatímco náš stát ztratil v procentech 3.51 obyvatel, Francie přišla o1,35, Británie o 0,94 a Spojené státy o 032.
Po roce 1918 žádná německá vláda nepřiznala vinu za prohranou válku, po roce 1945 sice tuto odpovědnost nemohly německé vlády popřít, ale po několika málo letech, kdy se odehrál na šachovnici Evropy podivný gambit, kdy se z východního spojence rázem vyklubal protivník, touto změnou na šachovnici se začíná s velkou rehabilitací Německa. Hodnocení každého jednotlivce nelze beze zbytku podřídit jednomu obecnému měřítku. Byli Němci, kteří se vzpírali tlaku krutých událostí, a byli Češi, jímž byl osobní prospěch nad zájem národa a státu.Některé Němce, jako obyvatele bombardovaných měst nebo řadové vojáky, kteří šli do války neradi, stihl trest, ač se nedopustili žádného válečného zločinu. Nejvíc úcty a soucitu zasluhují němečtí občané, kteří se vzepřeli násilí s stali se obětí vlastních lidí. Buď jak buď, český národ v této dějinné zkoušce obstál se ctí, zatímco německý národ přivedl velké neštěstí na mnoho národů a sám se zpronevěřil svým nejlepším historickým tradicím.
Události odehrávající se v rámci individuálních osudů však nemohou zvrátit objektivní hodnocení historického procesu. Němci v drtivé většině akceptovali Hitlerovo přesvědčení o německém národě jako o vyvoleném a uvěřili, že prozřetelnost jim svěřila velkolepý dějinný úkol. Nacistům se z důvodů, v nichž důležitou roli hráli historické předsudky a porážka v první světcové válce, podařilo vytvořit z národa jednotné Volksgemeinschaft, lidové společenství, které ani po prohrané válce neztratilo soudružnost. Důležitou roli v tomto procesu sehrál antisemitismus a nasazení všech násilných prostředků, které byly k dispozici. Generál Blumentritt, vysloužilec z první i druhé války, pověřený Adenauerovou vládou velením nové armády, netajil uspokojení z toho, že na konci války, která již byla dávno prohraná, nedošlo v Německu k žádné vzpouře. Když jsme se v květnových dnech 1945 jako student zúčastnil úklidu posádky SS v Olomouci, byl jsem šokován pohledem na sál, ve kterém vojáci pár dní předtím uctili Hitlerovu památku; nescházela bysta, ozdobený řečnický pult ani výmluvný nápis Treue ist unsere Ehre, Věrnost je naše čest. A byla to právě tato soudržnost, která způsobila, že pokusy Adenauerovy vlády provést důkladnou denacifikaci ztroskotaly. Není pravda, že se v Německo v letech 1945-1950 čestně vypořádalo se svou strašnou minulostí. První iluze o denacifikaci jako dlouhodobé převýchově národa se brzy zhroutily. Když Američané a Britové zahájili studenou válku, neměli zájem pronásledovat své nedávné nepřátele, naopak potřebovali jejich znalosti a zkušenosti v boji proti včerejšímu spojenci. Tak tisíce horlivých Hitlerových bojovníků dostaly ze dne na den amnestii a octli se na svobodě; některým z nich se již ve volbách na jaře 1950 podařilo zapojit do politické hry. Byla to náhoda, že právě tito nacisté se stali volebními tahouny stran, které vystupovaly na obranu "zájmů německého národa"? Předvolební hesla roku 1951 zněla: Dost bylo rozeštvávání! Zastavme proces občanské války! Nechť se národ připravuje na budoucí naléhavé úkoly!
5. Historik Norbert Frey v knize Adenauer´sGermany and the Nazi Past. The politics od Amnesty and Integration (Adenauerovo Německo a nacistická minulost. Politika amnestie a začlenění, 2002) dospěl k závěru, že duch nacistického Volksgemeinshaftu nebyl poražen a že bývalí nacisté využili příležitost demokratických voleb k tomu, aby zabránili důslednému zúčtování s minulostí. Prezident Beneš měl důvod požadovat, aby zločiny, které nemají v novodobých dějinách obdobu, byly odstrašujícím způsobem potrestány. Poražení nacisté i desítky milionů poslušných pomahačů se nažili očistit tím, že hodili veškerou vinu na Hitlera a hrstku jeho pomahačů,
Jako příklad toho. jak Adenauerova justice prováděla či spíše sabotovala odhalování a trestání válečných zločinců, uvedu jeden do nebe volající případ. Jde o Ericha Ehringera (1910-2004), velitele Sonderkomanda SS, zvláštní jednotky SS, pověřené likvidováním nežádoucích osob (Židů, komunistů, Romů ap.) v týlu východní fronty, na Ukrajině. ve středním Rusku a Bělorusku. Přestože měl na svědomí tisíce vražd, po válce se sedm let skrýval pod cizím jménem, ale od roku 1952 ani to již nepovažoval za nutné a vedl, jak konstatují dokumenty "pohodlný život". Teprve v roce 1958 byl zatčen a vyšetřován za zločiny, kterých se dopustil za války (od těch prvních již uplynulo bezmála 20 let, od konce války 13). V roce 1961 mu soud dokázal "jen" účast při zabití jednoho tisíce a čtyřiceti pěti Židů v Dvinsku v Litvě. Ve skutečnosti počet všech jeho obětí byl mnohonásobně větší. Ale kdo by byl s to všechny jeho válečné zločiny zdokumentovat? Soudci věrni římskému právu požadovali důkazy. Sama funkce obžalovaného a její popis nestačily. Přestože Norimberský soud NSDAP, Gestapo, SS, SA a další nacistické organizace prohlásil za zločinecké, Adenauerovy soudy se tímto rozhodnutím neřídily. Ehrlinger, jehož horlivost a krutost byla příslovečná, byl odsouzen k dvanáctiletému žaláři, ale odseděl si jen 4 roky. Kdyby soud uvalil na všechny Ehrlingerovy vraždy stanovenou trestní normu, musel by sedět více než 500 let. Soud ho však kvůli zdravotním potížím předčasně propustil, ale kupodivu se zázračně zotavil a dožil požehnaného věku 94 let. Kdo by si vymyslel větší frašku, větší výsměch Adenauerově denacifikaci?
Z knihy "Proměny české otázky", autor Mojmír Grygar, 2024, STOA - nakladatelství s.r.o.
Připravily České národní listy
