Svoboda k nám přišla z Východu 2 - Bc. Miroslav Pořízek
Svoboda k nám přišla z Východu 2
Bc. Miroslav Pořízek
Jeden z největších německých zločinů – blokáda Leningradu
Nedlouho po napadení SSSR hitlerovským Německem v červnu 1941 po počátečním rychlém postupu jeho vojsk do hloubi sovětského území došlo již v létě téhož roku k obležení Leningradu. Město nesoucí svůj název po velkém revolucionáři a zakladateli SSSR se stalo cílem nejhoršího a nejdéle trvajícího obléhání v rámci celé 2. světové války. Obléhání města trvalo nekonečných 872 dní a nocí. Na počátku války zde žilo přes dva a půl milionu obyvatel. V době prolomení blokády na počátku roku 1944 se tu nacházelo již jen 600 tisíc lidí.
V době pro město asi nekritičtější, 10. září 1941, přiletěl do Leningradu po rozhodnutí hlavního stanu G.K. Žukov. První rozhodnutí vojenské rady frontu pod jeho velením byla tato: bránit Leningrad do posledního živáčka. Leningrad se smrti nebojí, smrt se bojí Leningradu – to bylo hlavní heslo v dané nesmírně složité situaci, kdy osud města visel doslova na vlásku.
Žukov začal okamžitě a nově organizovat obranu města, a to takovým způsobem, že nikdo, skutečně nikdo, nesměl připouštět variantu, že se nepříteli přeci jen podaří města nebo jeho části zmocnit. Dobře věděl, že je nutno zmobilizovat a do účinného boje zapojit všechny dostupné síly. Neváhal proto zapojit také námořnictvo a potřebné síly soustředil do nejkritičtějších míst odkud akutně hrozil útok německých tanků. Byl to systém pružné ofenzivní obrany, které měla nepřítele stále zaměstnávat vhodným manévrováním. Část námořníků poslal přímo na frontu, nařídil budovat obranu do hloubky, zaminovat nebezpečné úseky a nakonec i stáhnout značné síly z Karelské šíje a vrhnout je přímo na nejohroženější místa fronty. Všechna tato opatření, včas a důkladně provedená, uchránila město v nejkritičtější době od skoro jisté pohromy.
Blokáda Leningradu se stala symbolem odporného barbarství fašistického Německa a jeho nenávisti vůči sovětskému lidu. Současně se však stala také symbolem velkého odhodlání a schopnosti čelit v neuvěřitelně krutých a nebezpečných podmínkách nepříteli až do krajních mezí odvahy, nasazení a nepoddajnosti. Leningraďané svou houževnatostí během blokády odráželi veškeré pokusy nepřátel na úplné vyhladovění města a plánované následné zničení.
Podle odhadu historiků přišel o život během blokády v důsledku zimy a hladu asi jeden milion zdejších obyvatel. Jedinou trasou spojující obležené město s neobsazeným sovětským územím bylo Ladožské jezero. V lednu 1943 prorazila vojska Leningradského frontu pod velením generála Govorov a společně s vojsky Volchovského frontu pod velením generála Kirilla Mereckova několikakilometrový koridor jižně od Ladožského jezera během operace Jiskra. Díky tomu došlo ke zlepšení podmínek pro zásobování města. Leningrad ale dále zůstával obležen a situace tam i nadále panovala nadmíru tížitá.
Teprve až o rok později dne 27. ledna 1944 zde válka skončila. Toho dne mohli konečně generál Govorov, velitel Leningradského frontu a členové vojenské rady Ždanov a Kuzněcov prohlásit: „Blokáda skončila. Skončilo barbarské ostřelování města. Smrt německým okupantům!“ V tisku se následně objevily zprávy, že tento den se stal nejvýznamnější událostí v historii Leningradu.
Během blokády se v obležení ocitlo téměř 2,9 milionu obyvatel, včetně 400 tisíc dětí. Němečtí okupanti na město vypálili 150 tisíc granátů a svrhli přes 107 tisíc zápalných a trhavých bomb.
V prosinci 1942 jako jedna z prvních medailí Velké vlastenecké války medaile Za obranu Leningradu. Udílela se kromě vojáků i všem civilním obyvatelům, kteří jakýmkoliv způsobem přispěli k obraně města a zachování všech základních funkcí k jeho fungování během blokády. Šlo například o pomoc při budování opevnění, při likvidaci požárů po náletech, organizaci zásobování, práce v továrnách, péče o děti a raněné a dalších potřebných činnostech. Medailí Za obranu Leningradu bylo celkem vyznamenáno 1 470 000 osob, včetně 15 000 dětí a dospívajících.
Květnové povstání českého lidu začalo 1. května 1945 v Přerově
V dubnu 1945 bylo po předchozím postupu dále osvobozováno území Čech a Moravy postupujícími jednotkami Rudé armády a spojenců. V tomto měsíci rovněž vyvrcholily přípravy domácího odboje k zásadnímu ozbrojenému vystoupení proti okupantům. V utajení se vytvářely revoluční národní výbory, jejichž úkolem bylo nahradit činnost orgánů okupační správy.
K vůbec prvnímu otevřenému povstání došlo 1. května 1945 v Přerově. Důvodem byla již od ranních hodin rychle se šířící zpráva o německé kapitulaci. Lidé zatím ještě nevěděli, že jde o zprávu mylnou a v daný okamžik ještě velmi předčasnou. Tato mylně interpretovaná zpráva zahraničního rozhlasového vysílání způsobila výbuch nadšení a atmosféru plnou euforie z toužebně očekávaného konce válečných útrap. To vše bylo ještě navíc násobeno svátečním dnem.
Občané města reagovali naprosto spontánně. Začali vyvěšovat československé vlajky, veřejně se shlukovat, zpívat národní hymnu. Četné protifašistické projevy přerostly postupně v odzbrojování německých a maďarských vojáků. Lidé v dopoledních hodinách pokračovali ve vyvěšování československých praporů, odstraňování německých nápisů a firemních štítů, rozbíjení Hitlerových bust, Háchovy podobizny byly shazovány do ulic. Československá vlajka byla umístěna i na 84 metrů vysokém elektrárenském komíně. Lidé zaplnili Dolní náměstí (tehdy ještě stále Hitlerplatz). Nedávno ustanovený ilegální národní výbor převzal správu města. Ještě dopoledne také došlo k prvním ozbrojeným akcím a lidé začali stavět na hlavních komunikacích zátarasy. Přerovským občanům se podařilo vedle ručních zbraní ukořistit i motocykly, auta, pásové tahače i houfnici. Jednání povstalců s německým okresním hejtmanem Krautem bylo ale bezvýsledné, o odchodu Němců z města si netroufl rozhodnout sám bez přesných pokynů nadřízených. Stejný postoj zaujal i velitel posádky major Jacob.
Mezitím povstání zachvátilo i významné podniky ve městě. Zaměstnanci Optikotechny se pokusili obsadit továrnu a zabránit odvozu výrobního zařízení. Pokus převzít do českých rukou proběhl i v podniku KAZETO. Zaměstnanci elektrárny obsadili její areál, když předtím odzbrojili jednotku nacistické domobrany. Železniční národní výbor se snažil získat kontrolu nad velmi významným místním železničním uzlem. Šlo o jeden z klíčových bodů pro přesun německých vojenských jednotek. Převzetí moci povstalci na železničním nádraží proběhlo vysoce organizovaně.
Postupující povstání však doznalo zásadního obratu kolem 13. hodiny, kdy se prokázalo, že informace o německé kapitulaci byly mylné. Němci se ihned začali připravovat na tvrdou odvetu. Na pomoc jim přišly posily z Olomouce a Holešova. Okolo 14. hodiny začal koordinovaný ozbrojený zásah proti povstání. Ve městě sena několika místech rozhořel prudký boj. Především v Želatovské a Moštěnské ulici. Bojovalo se i v elektrárně a u podjezdu u Předmostí. Největší boj pak proběhl v prostoru nádraží. V těchto místech také bylo nejvíce padlých. V řadách povstalců statečně bojovali také partyzáni nebo osvobození sovětští zajatci. Boje v ulicích města utichly kolem 16. hodiny, na nádraží se bojovalo až do 17. hodiny. Němečtí okupanti tak během odpoledne ovládli situaci, povstání potlačili a vyhlásili stanné právo. Brzy začalo zatýkání občanů podezřelých z účasti v povstání, pokračovalo až do 3. května a celkem bylo zajištěno na 100 občanů. Ještě v noci po potlačení povstání telefonuje do Přerova sám K.H. Frank a důrazně nařizuje popravu aktivních účastníků povstání.
Dne 2. května 1945 bylo 21 vybraných Přerovanů odvezeno do olomouckého posádkového vězení a poté do prostoru vojenské střelnice v Olomouci – Lazcích na místo popravy. Zde byly oběti odváděny po trojicích k předem vykopanému hromadnému hrobu. Dle svědectví se popravení chovali před smrtí statečně a jediná žena mezi popravenými Matylda Dokládalová stačila zvolat Ať žije Československo! O popravených nebylo nic známo až do 12. května, kdy byl nalezen jejich hrob. Dne 14. května se pak tisíce lidí zúčastnily velkého pohřbu Přerovského povstání do společného hrobu v městském parku Michalov. Roku 1952 došlo k přemístění ostatků na městský hřbitov, kde bylo vytvořeno nové pietní místo.
Celkový počet obětí povstání v Přerově z 1. května 1945 dosáhl 54 padlých a popravených českých občanů. Nejmladší, teprve šestnáctiletý Josef Bryška mladší padl spolu se svým otcem při krytí ústupu ostatních povstaleckých bojovníků k Horní Moštěnici. Nejstarší, velkoobchodník lahůdkami, čtyřiašedesátiletý Josef Beneš, zemřel na následky brutálního výslechu gestapem. To ve snaze úmrtí zamaskovat, hodilo jeho tělo do řeky Bečvy. Mezi oběťmi byli lidé různých profesí – dělníci, učitelé, železničáři, četníci, policisté, živnostníci, úředníci, ale i studenti. Přerovské události z prvního květnového dne roku 1945 se plným právem trvale zapsaly do historie jako počátek Květnového povstání českého lidu. Přerovské povstání bezprostředně vedlo k akcím proti okupantům v dalších asi deseti obcích v okolí města, kde rovněž došlo k ozbrojenému vystoupení proti okupantům.
… a vyvrcholilo 9. května 1945 v Praze
Postupně vznikala další ohniska odporu i přímo celé povstalecké oblasti. Ve středu 2. května 1945 vypukla železniční stávka v Nymburku, téhož dne se akce proti německým okupantům přelily do Poděbrad, Jičína, Nového Bydžova. Stávka vypukla v Malých Svatoňovicích. O den později se nepokoje rozšířily do severovýchodních Čech. Mezi prvními ohnisky květnového povstání byly také Semily, Nová Paka, Železný Brod, Turnov a jejich okolí. Zároveň sílila i bojová činnost jednotek partyzánů. Příslušníci 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky osvobodili 2. května Velehrad, 3. května Vizovice a následující den se zapojili velmi výrazně i do povstání ve Vsetíně. Povstalecká ohniska se vzápětí objevila i v jiných oblastech. Například 5. května dopoledne povstala Plzeň. Její obyvatelé ještě před příchodem 3. americké armády do města svedli úspěšně boj o řadu důležitých objektů.
Květnové povstání českého lidu poté vyvrcholilo v Praze, kde povstání vypuklo 5. května po poledni a jeho dobře organizovaný nástup okupanty zaskočil. V ulicích doslova přes noc vyrostlo na 1 600 barikád a povstalci statečně čelili odporu okupantů po několik těžkých dní a nocí. Vítězně je ovšem nakonec zakončil až příjezd Rudé armády časně ráno 9. května 1945. Květnové povstání českého lidu mělo národní a všelidový charakter, jeho význam byl nejen morální, ale i vojenský. Aktivně se jej zúčastnilo asi 100 tisíc lidí, padlo nebo zavražděno zůstalo 8 tisíc osob. V Praze se povstání zúčastnilo asi 30 tisíc bojovníků. Na území města nebo v jeho okolí padlo nebo bylo zavražděno na 3 700 obyvatel.
Zhanobený tank na Smíchově – odporný čin arogantních tupců
Smíchovský tank připomínal slavný příjezd 4. gardové tankové armády generála Leljušenka do Prahy v časných ranních hodinách ve středu 9. května 1945. V 50. letech byl tento památník připomínající příjezd Rudé armády do hlavního města a jeho osvobození od německých okupantů zapsán mezi národní kulturní památky. K slavnostnímu odhalení památníku došlo 29. července 1945 za osobní účasti maršála I. S. Koněva.
Krátce po převratu, hned zkraje 90. let, byl tento tank skupinou poslanců – natěračů přes protesty veřejnosti natřen narůžovo. Hlavním cílem této akce bylo dosáhnout odstranění tohoto důstojného symbolu osvobození Prahy. Aktéři tohoto „hrdinského“ činu se zbaběle schovávali za své postavení poslanců, které chrání z toho vyplývající imunita, a především vlivní známí a přátelé disponující patřičnou mocí díky svému postavení, ať už v médiích či bezpečnostních a justičních orgánech.
Na tento podlý čin arogantních hlupáků nemohli nereagovat četní občané i některé osobnosti veřejného života. Ozvali se i někteří spisovatelé či levicově orientovaní publicisté a novináři. Nemohli mlčet ani básníci. Tedy ti opravdoví, kteří se i ve své umělecké činnosti neváhali jednoznačně postavit za své občanské postoje, i když mohli právem očekávat zuřivou reakci aktuálních držitelů moci a jejich aktivních služebníků. Velmi působivé verše v reakci na tento mimořádně hloupý a zbabělý čin napsali i dva vynikající čeští básníci nestydící se za to, že jejich srdce vždy bilo nalevo – Miroslav Florian a Karel Sýs.
Miroslav Florian
Smíchov
Růžový tank to je ono
náš sladký bolševik
Odjeď domů růžový tanku
a nezadávej si s místními čtveráky
na tvé místo se beztak už dlouho tlačí bronzoví trpaslíci
Nestůj tu jako opařený a škobrtej domů růžový tanku číslo dvacet tři
tady tě nečekalo nic dobrého
leda ještě veselejší latex
To co ti provedli
vejde do dějin špíny
které umělecky ztvárňuje
markýz de Sade v paruce z čajových růží.
(úryvek)
Karel Sýs
Dopis navzdory
Milý tanku!
V pětačtyřicátém jsi byl zelený jako saranče
a dnes se marně rdíš za děti těch
jimž jsi přivezl volnost
Obarvili tě narůžovo jako sele
a opékají tě na pohledech pro cizince
Tvé pásy však nesmiřitelně řinčí
do bezesných nocí nepřátel!
Přesvědčivá slova proti falzifikátorům dějin
Dějiny se u nás drasticky deformují způsobem, který v novodobé historii nemá obdoby. Proto je zcela nezbytné opakovaně připomínat fakta a argumenty opřené o historické skutečnosti, vzpomínky pamětníků, záznamy z dobového tisku i archivů. To vše má zásadní vypovídací hodnotu o průběhu a výsledcích 2. světové války právě v době, kdy nás rychle opouštějí poslední z žijících pamětníků.
Pedagog a historik Zdeněk Víšek publikoval před pěti lety text, z něhož stojí za to ocitovat aspoň malou, ale obsahově velmi podstatnou část.
„Kdo tedy osvobodil Prahu? Z české historické perspektivy je však nutné zodpovědět otázku, která se objevuje především po roce 1989, a to zda Prahu osvobodili především sami bojující Pražané (s vydatným přispěním vlasovců) nebo Rudá armáda – s přispěním Pražanů i vlasovců? Podle názoru autora tohoto textu zcela rozhodující krok pro osvobození Prahy představoval až příchod Rudé armády, která o týden dříve dobyla německé hlavní město. Bez porážky nacistické armády v Berlíně – předtím ale také u Moskvy, Stalingradu, Kyjeva, Leningradu, na Dukle a na stovkách dalších bojišť – by k osvobození Prahy (a pochopitelně i Československa) nikdy nedošlo. Dosti omezené vojenské síly pražských povstalců (i o něco lépe vyzbrojených vlasovců) by nikdy nedonutily příslušníky wehrmachtu a Zbraní SS opustit Prahu. K tomu je přinutil až strach z postupující Rudé armády, která se 8. května 1945 nacházela již v těsné blízkosti Prahy a příští den v ranních hodinách do jejích ulic vstoupila.“
V roce 2018 vyšla kniha nazvaná Črty z větraného pelechu Čechů. Její autor, Stanislav Kábele, v kapitole Stalingradská epopej (1942) kromě jiného napsal tyto výstižné věty i velice poutavé verše:
„Pro nás, pro Čechy, je Stalingrad místo, kde se rozhodlo o porážce Německa ve druhé světové válce, ale také o osvobození a obnovení československého státu o bytí či nebytí našeho národa. Naše neskonalá vděčnost proto navěky patří hrdinným bojovníkům Rudé armády. Také těm 144 000 padlým chlapcům, rudoarmějcům, kteří na prahu míry položili své životy při osvobozování naší země. Pokud má kdosi krátkou paměť, nebo sklony lhát, je hlupák nebo špatně maskovaný ignorant historické pravdy.“
Stalingradská hvězda
Nad bojujícím Stalingradem
rudá vyšla hvězda.
Paulusova armáda ke zmaru tam přišla.
Stalingrad byl mocným hradem,
Východ tam zvítězil nad Západem.
Není vůbec bez zajímavosti, že se právě ze Západu, nejpozději od 70. let, objevují, pokud se týká role Sovětského svazu během 2. světové války, nezřídka právě z oficiálních míst stále tytéž opakující se pseudoargumenty, falešná fakta, nezřídka i zcela vylhané údaje. Není proto divu, že ruští novináři, spisovatelé, historici i široká laická veřejnost je nucena adekvátně reagovat. Jako například Michail Odincov ve své stati z roku 1995 nazvané G.K. Žukov – Občan a vojevůdce, kde se primárně věnoval osobnosti maršála Žukova, nemohl ponechat falzifikátory historie bez povšimnutí.
„Je příznačné, že útoky falzifikátorů na armádu, námořnictvo a jednotlivé osoby sílily v souvislosti s každým dalším výročí vítězství národů SSSR ve Velké vlastenecké válce nad fašistickým Německem.
Opět, jako v předchozích letech, blížící se padesáté výročí rozdrcení fašistické říše, nejdůležitější historické události, jež určily osudy národů poloviny světa, se spojili nedoražení profašističtí „hrdinové“, záludní teoretici a „archiváři“, diletanti vojenské vědy a dějin v zájmu hanebné věci – snížit, pomluvit, znevážit nebo dokonce zamlčet historický význam vítězství.
Nejmarkantnějším příkladem současné politiky spojenců antihitlerovské koalice se staly oslavy 50. výročí vylodění anglo-amerických vojsk v Normandii v létě 1944, na něž z Ruska a zemí SNS nebyly pozvány ani vlády, ani delegace ozbrojených sil.
Navzdory tomu jsou historická fakta taková, že ať se druhá světová válka bude kdoví po kolikáté hodnotit, rozhodující roli SSSR a jeho armády v žádném případě nelze zamlčet a snížit. Dokázat nedokazatelné je obtížné.“
