České národní listy

„Připomínka výročí tankové bitvy u vesnice Prochorovky, která se odehrála 12. července 1943, skončila letos ostrými hádkami. Britský historik Ben Wheatley uvedl, že boj, který je prezentován jako největší tanková bitva, je ve skutečnosti mýtus a válečná legenda. Historik svá tvrzení opírá o analýzu bitevního pole pomocí leteckých snímků, které udělala německá Luftwaffe v době, kdy byla oblast stále v německých rukou, napsal server BBC.

Spor o počtech ztrát v bitvě u Prochorovky vygradoval.

FOTO: Profimedia.cz

Dnes 3:30

Novinky, ČTK, DPA, BBC

Fotografie byly nalezeny v americkém národním archivu US National Archives na College Park v Marylandu.

Wheatley tvrdí, že 12. července Němci ztratili pouze pět tanků Panzer IV, poškozených jich měli maximálně 27. Navíc podle historika zdecimovali sovětské tankové formace. V článku doslova píše, že více než dvě stovky sovětských tanků proměnili v doutnající vraky. O další desítky tanků měli podle historika přijít Sověti špatným velením, když stroje najely do protitankového příkopu, které budovala sovětská pěchota.

U Prochorovky se podle dříve zveřejňovaných údajů střetlo zhruba 1500 tanků - na 800 strojů sovětské 5. tankové armády generála Pavla Rotmistrova a 700 obrněnců německé 4. tankové armády generála Hermanna Hotha. Ztráty podle dosud uváděných informací byly na obou stranách obrovské. Útočníci přišli o zhruba 350 tanků a asi 10 tisíc vojáků, ztráty Rudé armády byly stejné nebo dokonce vyšší…“

Jak to tedy bylo?

Pokud by pravdu měl britský historik, Němci mohli pokračovat v útoku. Ale k tomu nedošlo. Němci naopak začali ustupovat. Rudá armáda útočila. A v celé bitvě u Kurska zcela zvítězila. Následoval velký postup sovětských vojsk. O tom podrobněji píše dr. V. Šůstek:

„Protiútok sovětských vojsk

Protiútok Rudé armády, kterým byla zahájena druhá etapa bitvy u Kurska, začal v době, kdy na bělgorodsko-charkovském směru probíhaly obranné boje a na orelském směru byl nepřátelský postup teprve zastaven. Vojska Západního frontu a vojska Brjanského frontu, která se odrážení nepřátelského útoku nezúčastňovala, zaútočila na orelském směru 12. července. V orelském prostoru se bránilo 37 německých divizí, z toho osm tankových a dvě motorizované. Měly kolem 600 000 vojáků, 1 200 tanků, přes 7 000 děl a minometů a 1 100 bojových letounů. Hitlerovci zde vybudovali obranu s rozvětveným systémem polních obranných objektů chráněných ženijními zátarasy a minovými poli. Do zahájení útoku na orelském směru mělo levé křídlo Západního, Brjanský a Střední front 1 286 000 vojáků, přes 21 000 děl a minometů, 2 400 tanků a samohybných děl a přes 3 000 bojových letounů. Tak byla dosažena potřebná převaha pro útok na silně vybudovanou obranu nepřítele.

Krátce před útokem byla provedena mohutná dělostřelecká a letecká příprava. Svazky 11. gardové armády do druhého dne prolomily taktickou hloubku obrany a postoupily o 25 kilometrů. 1. tankový sbor rozdrtil rozhodným úderem 5. tankovou divizi wehrmachtu. Za těžkých podmínek se rozvíjel útok v pásmu Brjanského frontu. Němci se snažili udržet Bolchov jako důležitý uzel obrany, který chránil cesty do týlu jejich orelského uskupení. V první den útoku se nepodařilo prolomit hlavní pásmo obrany. Tempo útoku se zvýšilo, když byl do boje zasazen 1. gardový tankový sbor. Do druhého dne se hloubka průlomu zvětšila na 14 - 15 kilometrů. Údery Západního a Brjanského frontu oslabily obranu hitlerovců na orelském nástupišti.

15. července přešly po krátké dělostřelecké a letecké přípravě do protiútoku armády Středního frontu. V těžkých obranných bojích značně oslabené armády musely dobývat zpátky území, kterého se nedávno zmocnil nepřítel. Do 17. července vytlačil Střední front německá vojska do postavení, která zaujímala před zahájením bitvy. Úspěšně se rozvíjel útok 11. gardové armády, jejíž svazky po odražení protiúderů dvou tankových a jedné motorizované divize postoupily do 19. července směrem na jihovýchod o 70 km. Tím ohrozily hlavní komunikaci orelského uskupení nepřítele - železnici a silnici spojující Orel s Brjanskem.

V urputných bojích pokračovala vojska Brjanského frontu, která útočila na Orel z východu. Do 16. července se sovětská vojska vklínila do nepřátelské obrany 17 - 22 km hluboko a pronikla k mezilehlé čáře obrany na řece Olešnici. Německé velení ve snaze udržet orelské nástupiště přesunulo během sedmi dnů k posílení 2. tankové armády z jiných úseků sedm tankových, jednu motorizovanou a čtyři pěší divize.  K zajištění rozvoje dalšího úspěchu rozhodl se hlavní stan zasadit do boje strategické zálohy. Již 12. července posílil levé křídlo Západního frontu 11. armádou a 18. července 4. tankovou armádou. Brjanský front byl posílen 3. gardovou tankovou armádou.

Zasazením do boje tankového svazu, jakým byla 4. tanková armáda, se situace na bolchovském směru pronikavě změnila ve prospěch sovětských vojsk. Nepřátelská obrana byla prolomena, 4. tanková armáda poutala tankové a mechanizované divize nepřítele, a tím usnadnila ostatním svazkům frontu splnění bojových úkolů. K dalšímu rozvíjení útoku Brjanského frontu byla 19. července zasazena do boje 3. gardová tanková armáda generála Rybalka.

26. července se na poradě v Hitlerově hlavním stanu jednalo o vyklízení celého orelského prostoru a o stažení vojsk. Vojska se měla stahovat postupně od jedné čáry k druhé do hloubky asi 100 kilometrů. Velitel skupiny armád Mitte von Kluge napsal 31. července: „Štáb skupiny armád si jasně uvědomuje, že dřívější záměr zasadit nepříteli při ústupu co nejvíce úderů je nyní ... nesplnitelný. Teď jde o to, co nejrychleji vyklidit orelský oblouk.“ (Tamtéž, s. 158.) Začátek srpna se vyznačoval urputným bojem na přístupech k Orlu, který byl důležitým železničním uzlem a také mohutným opěrným bodem nepřítele. V této době předal hlavní stan sovětského vrchního velení Brjanskému frontu 11. gardovou a 4. tankovou armádu a 2. gardový jezdecký sbor k zajištění těsné součinnosti vojsk útočících na Orel z východu. Toto rozhodnutí umožnilo pokračovat v útoku proti orelskému uskupení a současně soustředit pozornost na porážku nepřítele na smolenském směru. Němci pustošili vyklízené území, odvlékali s sebou lidi a ničili úrodu. Z Orla byly narychlo evakuovány sklady a uloupený majetek. Boje o Orel se chýlily k závěru. 5. srpna byl Orel od německých okupantů osvobozen. Týž den osvobodili příslušníci Stepního a Voroněžského frontu Bělgorod.

Sovětský protiútok proti orelskému uskupení trval 17 dní. Po zdolání opevněných čar postoupila vojska o 150 km na západ a rozdrtila 15 nepřátelských divizí. Začátkem srpna byla na jihozápadním křídle sovětsko-německé fronty situace příznivá pro přechod sovětských vojsk do protiútoku na bělgorodsko-charkovském směru. Uskupení německých sil, zaujímajících obranu v tomto prostoru, mělo začátkem srpna 18 divizí, z toho 4 tankové. K 3. srpnu mělo bělgorodsko-charkovské uskupení na 300 000 lidí, přes 3 000 děl a minometů, 600 tanků a samohybných děl. Podporovala je 4. letecká armáda, jež měla přes 1 000 stíhaček.

Německá vojska se opírala o dobře rozvinutou a předem připravenou obranu. Její taktická hloubka skládající se ze dvou pásem dosahovala 15 - 18 km. V operační hloubce byla připravena obranná postavení a osady byly přeměněny v mohutné uzly odporu s tankovou obranou. Zvláště silně opevnili Charkov, Bělgorod, Sumy, Achtyrku, Lebedin a Cugujev.

Voroněžský a Stepní front měl 980 000 lidí, přes 12 000 děl a minometů, 2 000 tanků a samohybných děl a 1 300 letounů. Sovětská vojska měla nad nepřítelem více než trojnásobnou převahu v počtu lidí a čtyřnásobnou v počtu děl a tanků. Letounů měla o 30 % více.

Protiútok na bělgorodsko-charkovském směru začal 3. srpna časně ráno po dělostřelecké přípravě a leteckých úderech. Na úseku průlomu Voroněžského frontu postoupila 5. gardová armáda dopoledne o 4 - 5 kilometrů. Velitel frontu pak zasadil do boje rychlou skupinu - 1. a 5. gardovou tankovou armádu, jejichž čelní brigády dokončily průlom taktické obrany a rozvíjely úspěch v operační hloubce. Dvě tankové armády v útoku na jednom operačním směru vytvořily pancéřový meč, který zasazoval hloubkový roztínavý úder. 1. tanková armáda přeťala do večera silnici Tomarovka - Bělgorod a 5. tanková armáda pronikla k Bessonovce. Do večera postoupily tankové armády o 30 km. Hlavní uskupení obou frontů úspěšně rozvíjelo úder směrem na jih. Příští den postoupilo o dvacet kilometrů, 1. a 5. gardová tanková armáda postoupily o více než 50 km.

Ráno 5. srpna vyrazily svazky Stepního frontu k Bělgorodu a pronikly k jeho severnímu okraji. Němci proměnili město v silný opěrný uzel odporu, udržet město se jim však nepodařilo. 7. gardová armáda po překročení Severního Donce ohrozila nepřátelskou posádku z východu. Útvary 1. mechanizovaného sboru útokem západně od města přeťaly železniční trať a silnici Bělgorod-Charkov. Fašistická posádka začala rychle ustupovat, aby se vyhnula obklíčení. Do večera 5. srpna bylo město osvobozeno. Po osvobození Bělgorodu se útok sovětských vojsk dále rozvíjel. 1. tanková armáda a předsunuté útvary 6. gardové armády postoupily za pět dnů více jak o sto kilometrů a do večera 7. srpna dobyly opěrný bod nepřátelské obrany Bogoduchov.

 Svazky 5. gardové tankové armády, jež si vytrvale klestily cestu mezi řekou Udon a Lopaní, postoupily za pět dnů asi o 80 km a do večera 7. srpna dobyly silné nepřátelské body Kazačí Lopaň a Zoločev. Tankové svazy tak nepřátelskou obranu rozťaly.

V době od 11. do 17, srpna probíhaly v prostoru Bogoduchova prudké boje. Vojska Voroněžského frontu postoupila na jih a jihozápad, vytvořila se možnost hlubokého obchvatu německého uskupení v prostoru Charkov. Aby tomuto obchvatu zabránilo, soustředilo velení skupiny armád Süd jižně od Bogoduchova tři tankové divize a zasadilo protiúder 1. tankové armádě. 12. srpna vstoupilo do boje asi 400 tanků s úkolem rozdrtit sovětskou 1. tankovou armádu a zmocnit se železniční trati Charkov-Poltava. Nepřátelským tankovým divizím se podařilo zatlačit v bojích oslabené svazky 1. tankové armády a 6. gardové armády. Na příkaz hlavního stanu byla na ohrožený směr vyslána 5. gardová tanková armáda a byl proveden rozsáhlý manévr dělostřelectvem, přesunutým na tento směr. Protiúder německých vojsk tak byl zmařen.

Velení wehrmachtu připravovalo další úder proti sovětským vojskům, která ohrožovala achtyrské uskupení. K tomuto úkolu byly určeny dvě motostřelecké divize, dva samostatné prapory těžkých tanků a útvary 17., 11. a 19. tankové divize. K úderu na jih od Achtyrky byla určena tanková divize SS Totenkopf.

Útok na achtyrském směru zahájila hitlerovská vojska 18. srpna ráno po silné dělostřelecké přípravě a náletech letectva. Využitím převahy v tancích se jim podařilo první den postoupit v úzkém úseku asi 24 km. Týž den udeřila z prostoru jižně od Achtyrky tanková divize SS Totenkopf, avšak rozvinout dále protiúder se jí nepodařilo. Vojska Voroněžského frontu úspěšně pokračovala v útoku. 40. a 47. armáda pronikly 20. srpna k Achtyrce ze severu a severozápadu a hluboko obchvátily levé křídlo fašistických vojsk zasazujících protiúder. Postup německých tanků byl definitivně zastaven. Velení wehrmachtu vydalo rozkaz k přechodu do obrany.

Vojska Voroněžského frontu rozdrtila ve dnech 22. - 25. srpna nepřátelské uskupení v prostoru Achtyrky a město osvobodila. Pro nepřítele se nepříznivě vyvíjela situace také jižně od Charkova. Vojska Jihozápadního a Jižního frontu zahájila útok v polovině srpna, prolomila obranu na Severním Donci. Část sil pak postupovala jižně od Charkova a hlavní síly do středních oblastí Donbasu. 13. srpna  prolomila vojska Stepního frontu vnější pásmo obrany, vzdálené 8 - 14 kilometrů od Charkova, a 17. srpna zahájila boj na severním okraji města. Před nebezpečím obklíčení charkovského uskupení zahájili Němci ústup z města. V rozkaze vrchního velitele bylo uvedeno: „Dne 23. srpna zlomila vojska Stepního frontu za aktivní součinnosti vojsk Voroněžského a Jihozápadního frontu po prudkých bojích nepřátelský odpor a ztečí dobyla město Charkov.“ Druhé sídelní město Ukrajiny bylo vysvobozeno z útlaku fašistického Německa.

Úspěšným protiúderem Rudé armády na bělgorodsko-charkovském směru skončila bitva u Kurska. Voroněžský a Stepní front v průběhu bojů rozdrtil 15 nepřátelských divizí, z toho čtyři tankové. Za tři týdny útoku postoupila sovětská vojska o 140 km na jih a jihozápad a rozšířila pásmo útoku na 300 kilometrů. Ve všech etapách operace poskytovalo pozemním vojskům velkou pomoc sovětské letectvo. Ve vzdušných bojích a bombardováním letišť bylo zničeno 800 nepřátelských letounů.“