Těšínsko - území, obyvatelstvo, situace české, německé a židovské populace
Těšínsko - území, obyvatelstvo, situace české, německé a židovské populace
Rok 1938 znamenal zahájení otevřené propagandistické kampaně za připojení československého Těšínska k polskému státu. Uvedenou snahu korunoval úspěch v ranních hodinách 1. října 1938, kdy Syrového vláda přijala noční polské ultimátum z 30. září 1938, požadující odstoupení většiny území, který Poláci označovali jako „Zaolzie“. Jednalo se o celý politický okres Fryštát, téměř celý politický okres Český Těšín a několik obcí či jejich částí z politického okresu Frýdek. Zabírané území dosahovalo rozlohy asi 830 km² a polská vojska ho obsadila ve dnech 2. října (Český Těšín a okolí) a 4. až 11. října 1938 (další části oblasti). Složité rozhovory o definitivním stanovení nové hranice byly ukončeny podpisem delimitačního protokolu 23. listopadu 1938.
Ještě se však musely dořešit problémy na nejspornějším úseku v prostoru Morávky. Při obsazování docházelo na hranici téměř denně k přestřelkám a jiným násilným akcím polských bojůvkářů – jednalo se o dobrovolnické organizace, které byly vytvářeny za účelem podpory polské armády v případě vojenského konfliktu – Organizacja Bojowa a Legion Zalziański. Rozsah incidentů si dokonce vyžádal posílení místního praporu Stráže obrany státu.
Polská správa vytvořila ze soudních okresů Bohumín a Fryštát okres Frysztat. Bývalé soudní okresy Český Těšín a Jablunkov byly připojeny k okresu Cieszyn. Celé Těšínsko se stalo součástí Katovického vojvodství. Na zabraném území žilo podle sčítání v roce 1930 232 282 obyvatel, z nichž 123 459 se přihlásilo k Čechům, 76 303 k Polákům a 17 351 k Němcům. Mnozí obyvatelé, kteří se dříve prohlašovali za Čechy, se i z obav o majetky deklarovali za Poláky.
V důsledku vysídlení a persekucí odešlo podle Mečislava Boráka přes 30 tisíc Čechů a asi 5 tisíc Němců. Šíma uvádí k 1. červenci 1939 19 560 uprchlíků z Těšínska ( 1 226
Čechů, 280 Němců, 428 židů, 146 Poláků, 480 jiné národnosti).
Evakuovalo se i 3515 státních zaměstnanců. Počet jejich rodinných příslušníků lze odhadnout asi na 7500 lidí. Potvrzoval by se tak Borákův předpoklad ohledně počtu vyhnanců. Vypovězení Němci odešli ve velké většině přes Československo do Říše.
Perzekuce českého obyvatelstva po zabrání území Polskou republikou měla řadu forem. Po převzetí obcí došlo k rozpuštění dosavadních obecních zastupitelstev a řízení obcí převzali vládní komisaři. Jediným úředním jazykem se stala polština. Byly uzavřeny všechny české školy a knihovny. Likvidace postihla i české spolky. Konání českých bohoslužeb bylo zakázáno. Nastalo masové propouštění ze zaměstnání jak úředníků, tak dělníků v průmyslu a zemědělství. V průběhu října přišlo o místa více než 2000 horníků (k 30. listopadu 1938 jich bylo na 1700), kteří byli zpravidla následně vyhoštěni.395 Obdobný osud potkal i řadu zaměstnanců hutních podniků, např. z bohumínských drátoven bylo propuštěno do poloviny listopadu 234 Čechů. Jen o něco lépe na tom byli místní Němci.
Bezpochyby největší vliv na situaci Čechů žijících na Těšínsku mělo nucené vystěhovávání a vyhánění. Pro přinucení obyvatelstva k opuštění dosavadního domova bylo používáno různých forem nátlaku. Široká škála prostředků postupovala od prostého vyhrožování přes přímé fyzické násilí na osobách a majetku až k různým formám vypovídání ve lhůtě 6, jindy 24 či 48 hodin.
Vyhošťování probíhalo tak, že občané byli předvoláni na obecní nebo policejní úřady, kde jim byl dán ústní rozkaz k vystěhování. Stejným způsobem byli vypovídáni i zaměstnanci od správ závodů. „Na místech jsou ponechávání pouze odborníci a to jen do doby zapracování nových sil. Písemné potvrzení a vypovězení, resp. vyhošťovací dekret nebývá doručen.“ Užívala se i „metoda vyhrožování“, kdy české obyvatelstvo navštěvovala přímo v bytech polská finanční stráž, ale také polští policisté a vyzývali je k opuštění území do 24 hodin pod pohrůžkou, že „po uplynutí této lhůty nikdo vypovězeným neručí za bezpečnost života a majetku.“ Polští bojůvkáři si počínali stejným způsobem. Po neuposlechnutí následovalo demolování bytů ručními granáty nebo vypálení. Akci vypovídání podporoval „Dziennik Polski“, který ve svých sloupcích uváděl jmenovitě lidi, které nazýval čechofily, kritizoval jejich činnost před záborem a vyzýval je k urychlenému opuštění zabraného území.
Ve dnech 21. a 22. prosince 1938 proběhly ve všech policejních stanicích na odstoupeném území soupisy osob české národnosti, které měly být vystěhovány do Československa. Podle dochovaných seznamů se to týkalo 3866 osob. Jako důvody pro zařazení do registrů byly uváděny:„zatvrzelá čechofilka, český agitátor, nepřítel polského národa, verboval děti do české školy, provokatér, apod.“
Zpráva policejního ředitelství v Moravské Ostravě popisovala, jak polské úřady různými postupy znesnadňovaly existenci českým lidem. „To tím způsobem, že je jednak zbavují existence a existenčních možností, jednak hromadně jsou jim doručovány propustky do Moravské Ostravy bez práva návratu do Polska. Týž osud postihl také mnoho osob německé národnosti.“ Přestože Těšínské Slezsko bylo nejmenším odstoupeným územím, podíl uprchlíků z něj byl druhý největší, což svědčí o silném tlaku vyvíjeném na nepolské obyvatelstvo žijící v této oblasti. Denní průměr vyhnanců činil 200 až 300 osob. Na Ostravsku nastala v důsledku toho velká bytová nouze a také další obtíže spojené s přechodným ubytováním a stravováním. Častou záminkou pro vypovídání celých skupin obyvatelstva z Těšínska byla odveta za protipolské akce českých bojůvek v obsazeném území,které byly reakcí na podobné akce polských bojůvek zaměřených protičesky.
Hrozivý příklad týrání se odehrál v okupovaném Petřvaldě, kde polská jízdní policie ztloukla několik občanů. „V Petřvaldě se shromáždilo několik tisíců osob československé národnosti, které očekávaly příjezd delimitační komise. Jakmile se počaly shromažďovat, vyšlo pět polských pohraničních strážníků s několika vlčáky. Vyzvali shromážděné občanstvo, aby vyklidilo silnici. Občané poslechli. Asi za půl hodiny přijelo 40 mužů polské jízdní policie, kteří bezohledně a zcela bezdůvodně vjeli s koňmi do shromážděného davu a začali tlouci surově a nemilosrdně obušky. Nato pustili z řemenů psy mezi lidi, takže celá řada občanů byla psy pokousána a ještě obušky do bezvědomí zbita. Jednu ženu smýkal policista za vlasy po zemi a nechal ji v bezvědomí ležet na silnici. Poté přišla četa vojáků, která zaujala proti davu palebné postavení. Teprve potom se dav rozešel.“
Proti útisku a vyhošťování českých obyvatel intervenovaly československé úřady u polského vyslanectví v Praze, činnost v tomto směru vyvíjelo i československé zastoupení ve Varšavě. Proti postupu polské policie protestovala také diplomatická nóta odeslaná v listopadu 1938 polskému ministerstvu zahraničí. O výsledcích akce referovala zpráva ministerstva spravedlnosti: „Při diplomatických zákrocích zpravidla Poláci zpočátku slibovali věc vyšetřit, vymlouvajíce se, že jim o příčině naší stížnosti není nic známo. Skutečně nastalo pak určité zeslabení útisku, avšak když došlo k násilným činům českých lidí, na druhé straně prohlásili Poláci otevřeně, že odvetou za to vyhošťují naše lidi.“ Akce českých bojůvkářů, z nichž někteří vystupovali pod jménem odbojové organizace tzv. Slezský odboj, začala československá vláda od ledna1939 rozhodněji potlačovat, což se projevilo i ve snížení počtu vyháněných nepolských obyvatel.
Tento trend potvrzovala relace československé subkomise pro Těšínsko z března 1939. „Jinak zdá se, že od posledních dnů měsíce ledna 1939 dochází na česko-polském pohraničí k určitému uklidnění, ježto nejsou hlášeny nové incidenty a vypovídání též již přestalo, takže počet uprchlíků z Těšínska se denně zmenšuje.“ Počet uprchlíků za únor 1939 činil 4159 osob, přičemž většina z nich měla opustit území dobrovolně. Hlavní důvody pro zastavení vyhošťování měly spočívat v hospodářských potížích v odstoupené oblasti (nedostatek kupní síly a rovněž chybějící adekvátní náhrada za uprchlé obyvatelstvo v dělnických zaměstnaneckých kategoriích). Tato argumentace tak potvrzuje, že není možné chápat vyhánění Čechů jenom jako odvetu za činnost různých bojůvek. Jak bylo již uvedeno výše, všechna opatření, která byla zavedena na obsazeném Těšínsku, měla jediný cíl - eliminovat všechno české, uvolnit pracovní místa pro polské obyvatelstvo a přispět k „navrácení“ polského charakteru tohoto regionu. České obyvatelstvo se mělo buď vystěhovat, nebo popolštit. Jedním z konkrétních projevů byla vyhláška z 10. října 1938 o „potřebě upravit emigraci osob české národnosti“, jejímž cílem bylo uvolnění prostoru pro polské navrátilce. České obyvatele vyzývala k vystěhování v termínu do 1. listopadu 1938. Právo na získání polského občanství měly mít dle dekretu prezidenta Polské republiky pouze ty osoby nepolského původu, které měly domovské právo v některé obci na Těšínsku nepřetržitě od 1. listopadu 1918 (tzn., že ho získali do tohoto data) a příslušeli tam k 20. říjnu 1938. Polské orgány a úřady v obsazeném území však vyhošťovaly, a to i české obyvatelstvo usedlé a příslušné na toto území před l. listopadem 1918. Probíhaly také změny za účelem proměny majetkové struktury. Hospodářská rada přidělovala ihned do každého závodu vojenského velitele a komisaře - školeného odborníka.
Všechny tyto zásahy měly zajistit, co nejrychlejší začlenění Těšínska do polské politické a ekonomické sféry. Perzekuce nezasáhla jen Čechy, dotýkala se i židů. „Z Těšínska jsou vypuzováni nejen Češi, nýbrž také Šlonzáci a židé,“ uváděla policejní zpráva z listopadu 1938.
Židům na okupovaném Těšínsku bylo odpíráno osvědčení o polském státním občanství, byli zapisováni jako cizinci a poté zpravidla vyhoštěni. Podle dekretu polského prezidenta z 19. října 1938 bylo podmínkou k udělení osvědčení o polském státním občanství přihlášení se k polské národnosti. Také mnozí Němci z obsazeného Těšínska pracující v Moravské Ostravě žádali o povolení pobytu v republice. Mezi německými uprchlíky byli i penzisté, tedy bývalí českoslovenští zaměstnanci, kterým Polsko odmítlo vyplácet důchody. Bylo jim upíráno polské občanství a přistupovalo se k nim jako k nežádoucím. Policejní orgány republiky se snažily jejich přílivu bránit, ale s ohledem na poměr republiky k Říši musely tento přístup přehodnotit.
Činnost polských úřadů vyvolávala nelibost českého obyvatelstva ve druhé republice. Tlak na reciproční vypovídání osob z neobsazené části Těšínska se uplatnil pouze zčásti. „Vzhledem k náladě v určité části obyvatelstva, jsem přistoupil začátkem listopadu 1938 k vypovídání polských státních příslušníků,“ uvedl v hlášení ostravský policejní ředitel a pokračoval, „toto vypovídání bylo prováděno přísně a nestranně a pouze z důležitých důvodů byly poskytovány lhůty k vystěhování.“
Vyhošťování polských státních příslušníků se stalo jedním z bodů protestní nóty, kterou podala polská vláda československému ministerstvu zahraničí 21. prosince 1938. Ze jmenovaného obvodu bylo vypovězeno 1640 polských občanů, vesměs židovského původu s dostatečnou lhůtou k vystěhování. Do 13. prosince 1938 odešlo „jen“ 500 Poláků. Zemský úřad v Brně uvažoval o vypovědění dalších 3230 Poláků. Zmíněné vy- hošťovací akce byly prezentovány jako odvetná opatření a jejich hlavní smysl spočíval v uvolnění míst pro české obyvatelstvo. Vyhošťovat cizince navrhoval i místní ostravský tisk, mělo se jednat až o 8000 cizinců žijících v Moravské Ostravě.
Okupace zbytku českých zemí přispěla k dalšímu zmírnění protičeského kurzu. Podílela se na tom také napjatá mezinárodní situace. Po zářijovém přepadení Polska Německem se Těšínsko stalo součástí vládního obvodu Katovice, říšské provincie Slezsko.
Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939," Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.112-118
