Těžkomyslnost II.
Těžkomyslnost II.
Kolikrát vzdal jsem se života
za ten dlouhý čas věznění,
ten hořký, předlouhý čas!
Každého z nás
drtilo těžkomyslnosti břímě,
rval temný krutý žal,
po svobodě a po domově touha;
kolikrát za ta léta dlouhá
života jsem se v trýzni vzdal,
že, čekaje, se konce nedočkám,
že klesnu dříve nežli spása přijde!
tak všichni my, já nebyl sám
před koncem na konci svých sil,
tak naši, tak i jiných řečí lidé,
život, ach život nás už netěšil,
ten život rmutný a zlem těhotný
radostí žádných už pro nás neměl;
den za dnem přecházely pusté dny,
den za dnem v černou noc zas ztemněl,
míjela černá léta; běda,
běda té ztráty, ach, těch ztrát,
co život vzal, nazpět už nedá,
nadarmo tesknit, litovat,
nic ti už nenavrátí; kolikrát
života jsem se za ta léta vzdal,
že nemohu už jeho tíhu nésti,
tu strašnou tíhu, která zbývá,
když všechno upřel ti a všechno vzal,
když neznáš už co radost je a štěstí,
když beznaději v plen to zanechal,
bytosti vyvržená, vratká, nebohá,
a ty přec doufáš, věříš! kolikrát
jsem poznovu se chopil jeho jha,
žít! dožíti se toho, co máš rád,
v co doufáš, věříš, děj co děj,
a srdce rve ti beznaděj
v krvavé cáry; smutku, oj, ty smutku,
trýzni těžkomyslnosti, mdlobo,
vy temné dny, zlem obtěžkaná dobo,
úděse, hoře, zoufání a doufání,
ach, hradby vězení, ó domoviny volání,
ach, touho, touho, sne!
vše propadlo se již v té jámě bezedné,
v propasti běd; kdo’s toto poznal,
jen pověz, rozsuď, co je statečnost,
zda slabí byli jsme, zda silni, zbabělí,
zda my zradili život, my ho zapřeli,
či život nás; v přetěžký ten čas
tolikrát zřekl jsem se ho a chopil se ho zas,
vzdal se ho v zájmu jeho cti a důstojnosti,
když sama sebe nehoden se zdál,
ó hrůzo, ponížení, hoře bezedné!
a znovu zase jeho muka na se vzal,
ó víro, doufání, ó naději a sne!
ze zbabělosti, statečnosti? což já znám?
tak všichni, všichni my, já nebyl sám!
