České národní listy

Od roku 1929 jsme žili v pohraničí – dva roky v Jablonné pod Ještědem a sedm let v Dlouhých Mostech u Liberce. Můj otec byl zaměstnanec ČSD, já jsem v té době navštěvovala jednotřídní obecnou školu v Heřmanicích. V září roku 1938 jsem přecházela do 1. ročníku reálného gymnázia v Liberci. Měla jsem o sedm let mladší sestru. V době před záborem bylo soužití s Němci celkem klidné. Do školy jsme chodili společně. Pamatuji si, že se podnikaly různé besídky, hlavně před vánočními svátky. Nám dětem byly rozdávány různé dárky, hlavně oblečení. Ale naprostý zvrat nastal v dobách, kdy se politická situace přiostřovala. To nás henleinovci velmi sužovali. V posledních dnech před obsazením se otec dověděl, že bude nádraží obklíčeno. Celou noc jsme stěhovali do nákladního vagónu, co se dalo. Byly to pouze základní věci a nejdůležitější nábytek. V té době jsme obývali pět místností, ale naložit jsme stačili pouze nábytek ze tří pokojů. Ostatní nábytek a mnoho drobných věcí tam však zůstalo.

My se sestrou a maminkou jsme odjely posledním osobním vlakem. Otec musel zůstat na místě. Byly to tak krušné chvíle, že i když mi bylo jedenáct let, mám na tu dobu velice tesklivé vzpomínky. Měly jsme velké obavy o tatínka. Ten se za námi dostal o nějaký den později. Z vyprávění rodičů vím, že dráha byla obklíčena ozbrojenými henleinovci, kteří měli v plánu všechny zaměstnance dráhy postřílet.  Tatínek naskočil do posledního nákladního vlaku, a tak se dostal pryč. V Turnově přestoupil do osobního vlaku, a přijel za námi.

Usadili jsme se v Čáslavi. Moje maminka odtamtud pocházela a měla tam příbuzné. Předem bylo dohodnuto, že by nám mohli uvolnit dvě místnosti. Ale situace se pro nás stala složitější. O ty dvě místnosti se zajímala jiná rodina. Jelikož byla mimořádná doba, bylo nám řečeno, že kdo bude mít dříve nábytek na místě, ten tam bude bydlet. To čekání kdy a kdo bylo hrozné. Na štěstí náš vagón dojel ráno, té druhé rodině ten den odpoledne.

Tak jsme bydleli celý rok v jedné místnosti a ve druhé bylo skladiště nábytku a všeho ostatního. Tatínek dostal místo v Mnichově Hradišti a k nám občas dojížděl. Byl to krušný rok. Byli jsme jako rodina rozděleni, válka přede dveřmi  a my nijak finančně  zajištěni. Ono se v pohraničí žilo po finanční stránce  jinak než ve vnitrozemí. Za rok byl otec přeložen do Dobřenic a tam byl přednostou stanice.

Dagmar Bienová, tehdy Dlouhé Mosty u Liberce