Toho dne zrána strhl se poplach po vesnici: "Zabírají grunty!"
21. 1. 2020
Toho dne zrána strhl se poplach po vesnici: "Zabírají grunty!"
Hraniční kameny byly vytrhány, ozimy zasety, ale všichni přídělci pevně věřili, že oni, tj. Němci, sklízet nebudou. Tak pevná byla tehdy víra ve vrácení všech záležitostí zpět do rukou svých. "Kdož ví", byla tehdejší poznámka k tomuto zápisu a skutečně ještě dvě sklizně brali okupanti za stále horších hospodářsko-politických poměrů, jak bude dále uvedeno. Maitner odvolán.
Na statku č. 4, majitel Fr. Meloun z Troubelic, byl nájemcem bývalý majitel A. Honig. 21. září 1939 byl statek zabaven německou správou "věrné ruky" (Treuhandverwaltung) a přidělen Leo a Elfriedě Kauarovým z Moravské Libiny. Nájemce vystěhován do Troubelic.
V roce 1941 ihned po žních zabrán Německou osidlovací společností zbytkový statek, jinak u nás povždy "dvůr" zvaný, který byl a je význačným barometrem dění v obci. Nájemci F. a J. Vepříkovi při okamžitém vystěhování mohli s sebou vzít jedině bytové zařízení. Početný živý i mrtvý inventář sice pro jméno sepsán, ale o náhradě nebylo zmínky.
Chmurný podzim pro přídělce v Rybníce a na Panském v roce 1942 počal být chmurným i pro Hitlera. V Africe se "Osa" otočila od Egypta zpět až do Tripolska a osud 360 tisícové armády u Stalingradu završil obavy všech nacistů. Počal proto nejhorší teror, by bylo uchováno zdání stále velké síly.
Rodiče uprchlých mladíků za hranice (od nás Smazalovi č.102) byli odvlečeni do koncentračního tábora Svatobořic u Kyjova. V létě se objevily v blízkých, tehdy Němci osídlených horách, plakáty: Češi musí ze Sudet ven aj.
Ruští zajatci v táboře u nádraží v Troubelicích s namalovanými písmeny SU (Sowiet Union) na zádech kabátu trpěli hladem a bitím tak, jak si to nadlidé představovali s podlidmi. Hlávka zelí, potajmu sebraná při skládání do vagónů, byla pro ně pochoutkou. Běda, byl-li někdo přistižen při podání jim chleba aj. Na strašné řvaní a týrání ze strany dozorců nelze zapomenout.
Pokuty z oné doby: za bedničku s máslem posílanou do Protektorátu a četníky na poště otevřenou 220 RM (2200 K), za tabulku čokolády potajmu přenášenou přes hranice za Uničovem 30 RM, za jízdu po nesprávné straně silnice na kole 60 RM, za chybějící zvonek 10 RM, za špatnou brzdu 25 RM atd.
Do konce roku 1942 mohl každý držitel zabít prase neomezené váhy. Jen po odečtení 40 kg mrtvé váhy na 1 osobu byla přebytečná váha přepočtena k tíži příštího roku. Lidé, ve víře, "že to brzy skončí", si z toho nic nedělali. Ale počátek roku 1943 znamenal pro ty, kde byl malý počet příslušníků domácnosti, rozčarování, protože mohli zabít jen malé prasátko. To byl poprask! Lidé v důvěře, že tajemník Honner to nějak zařídí, nosili mu vše možné. Ten byl ale náhle (na udání) povolán na vojnu, příděl snížen na 12 kg mrtvé váhy na osobu a ostatní byl vlastník prasete povinen zavézt ještě do Uničova. To byl Honner proklínán! Později toto ostří otupělo dle toho, jak kdo uměl podplatit příslušné činitele. Mnozí na to jistě dobře pamatují.
Řemesla a živnosti nutné pro zemědělství a zásobování se udržely. Ale stolaři, krejčí, obuvníci, holiči aj. přidělováni k německým mistrům mimo obce. Dělníci všech oborů posíláni stále ve větším počtu do Německa.
Sportovní činnost - kopaná - prováděna na Dolních lukách a na polozničeném sokolském stadiónu. Za velké účasti domácích i přespolních až od Šumperka, Zábřehu, Rudy na Moravě konána vzájemná utkání. Divadla a taneční zábavy zakázány.
V té době bylo třeba ukázat sílu, aby vznikl strach. Projevilo se to náporem na zemědělce, který počal 17. února 1943. Toho dne zrána strhl se poplach po vesnici: "Zabírají grunty!" Přijely tři skupiny nacistů. Jedna započala u M. Wiedermana č. 89, druhá u J. Krestýna č. 98 (Solovský) a třetí u V. Hejného č. 30. Týž den stačili zabrat ještě usedlosti V. Ungra 135, Jos. Straku 185, J. Petříka 168, F. Axmana 90, B. Hönigschmieda 92, F. Lachnita 104 (Pešat) a A. Sonntága 152. U všech zapsán živý i mrtvý inventář, zakázáno volné disponování s majetkem a usazen v Šumvaldě správce nad zabranými statky - ihned nazvaný dráb.
Zabírání statků zdůvodněno až večer v hostinci - prý pro malé dodávky. Bylo to nepravdivé. Všeobecný úsudek zněl: nacisté chtějí nahlédnout jak do malého, tak i do středního a velkého hospodářství, kolik mohou vynést - a pomalu počítat s plánovaným stěhováním Čechů. Vždyť nedalecí Němci-horáci se nemohli dočkat, až přijdou dolů, jak jim slibováno na schůzích i plakátech. Obilí od zabraných mimo dávek pro lidskou výživu odvezeno. Pro drůbež a dobytek nic nepočítáno.
V tomto napjatém ovzduší byli 26. února o 4 hodině ráno odvezeni do koncentračního tábora k vyhlazení židovští manželé Hekschovi, toho času bytem na č. 105. Po čtyři léta byli u nás jako za větrem, ale i na ně došlo, jako na miliony jejich souvěrců. "Nejsme teď na řadě my?", znělo často mezi námi
Z knihy Zapomenuté pohraničí
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
