Tomáš Garrigue Masaryk - prezident Osvoboditel I 2
Tomáš Garrigue Masaryk - prezident Osvoboditel I 2
Po převratu 1989 nabyla zvláštní aktuálnosti druhá ze Schauerových otázek: Budou kulturní hodnoty národa s to zabezpečit jeho existenci před odnárodněním? Ano, mají takovou sílu a moc, ovšem za předpokladu, že jich národ nebude soustavně zbavován, že s nimi bude nerušeně komunikovat, že se s nimi bude setkávat ve škole i na veřejnosti, že se bude učit vážit si jich, ctít je a milovat.Neděje se tak. Kulturní tradice národa jsou vymycovány, historická paměť zasuta, uvědomělá identita a svébytnost národa je v ohrožení.
Po roce 1989 byla zpochybněna sama idea národa a národního státu údajně ve prospěch evropské integrace. Jako by federalizace národů nebyla slučitelná s identitou jejích jednotlivých částí. Jako by neplatily systémové vztahy celku a částí, obecného a zvláštního, hromadného a individuálního, logicky nadřazených a podřazených kategorií. Jako by idea integrované Evropy vylučovala svébytnost integrujících se národů. U nás se idea národa důrazně zavrhla, vlastenectví bylo ztotožněno se zlopověstným nacionalismem /prý je zdrojem všech konfliktních vztahů mezi národy/ a jako takové bylo prohlášeno za extrémismus.
K deklarovaným zájmům zastánců evropské integrace odmítat národní stát jako překážku slučování přistoupily u nás ještě dvě skupiny protičeských resentimentů . Ta první navazuje ještě na staré Rakousko a odmítá celé naše národní obrození. Proč by bývalo neprozřetelným „obrodičům“ nemohlo stačit zemské vlastenectví, proč usilovali o vzkříšení jazyka, když přece existovalo heslo české šlechty, monarchii tak příznivé: „Nicht tschechisch, nicht deutsch, echt böhmisch, fest österreichisch, für Gott, König und Vaterland“? Ta druhá souvisí s nevraživým odmítáním vzniku Československé republiky r.1918 u politických aktivistů v českém pohraničí s německým osídlením. Celých 20 let existence československého státu se propagandisticky orientovali na revanšistické a separatistické síly doma i za hranicemi, snažili se všemožně demokratický stát rozvracet a posléze, ve 30.letech, vydatně podpořili agresi hitlerovského Německa i organizovanou záškodnickou a teroristickou činností.
Domnívali jsme se, že po vítězství Spojenců ve druhé světové válce byla existence Československé republiky, osvobozené z nacistické poroby za přispění i vlastního domácího a zahraničního odboje obnovena a potvrzena definitivně a bez všech rekriminací. Věřili jsme, že mírové dohody a smlouvy, které Spojenci uzavřeli, uzákoněné procesy demilitarizace, denacifikace a demokratizace Evropy potvrdily legitimitu poválečného uspořádání a poskytují nám jistotu, že žádné hrozby z minulosti již nehrozí.
Mýlili jsme se. Po r.1989 proběhla transformace centrálně řízeného hospodářství a privatizace státního majetku. Vrátila se svoboda, ale nejen demokratickým silám. Zároveň se otevřela stavidla i starým proudům nedemokratickým, protinárodním a protičeským. Znovu se přetřásá otázka „nesamozřejmého národa“.
T.G.Masaryk zdůrazňoval mnohostranný význam věrnosti tradici, ideálním hodnotám, které v minulosti vytvořili vynikající předkové. Husův boj za pravdu a pravdivost přesvědčení, Žižkovu neohroženost v spravedlivém boji, Chelčického usilování o pravou lásku k bližnímu bez konfliktů a násilí, lásku k míru a práci pro mír Jiřího Poděbradského, Komenského snahy vzdělávací a všenápravné – těmito humanitními ideály nás každého osobně zavazoval. V tom duchu vychovávala prvorepubliková škola a dochované čítanky jsou toho výmluvným dokladem. Avšak po r.1989 vypukla, kde se vzala, tu se vzala, nevyhlášená psychologická válka s cílem zbavit nás historické paměti, tradic, smyslu, hodnot, které nás integrovaly, povzbuzovaly, oduševňovaly. Zbavit nás morální jistoty a síly.
Po všech historických peripetiích, ke kterým po vzniku Československé republiky r.1918 došlo, čelíme posledních 28 let systematickému pokusu přehodnotit nevybíravým způsobem naše národní dějiny. Cizí útočníci, nájezdníci a uchvatitelé minulých dob stejně jako bezohlední mocipáni, hamižní kořistníci a rozkrádači se těší uznání a obdivu. Ke kritice , posměchu a zapomnění jsou odsouzeni naši buditelé. Proč vydupávali ze země národ, který byl již z velké části asimilován? K čemu obnovovali český jazyk a vraceli český národ mezi ostatní národy Evropy? K čemu kladli základy věd, umění, hudby, techniky, architektury, školství, průmyslu, všech oborů lidské kulturní činnosti, které patří k životu v moderní civilizaci? Jen vytvořili podmínky k tomu, aby roku 1918 mohlo vzniknout Československo, podle nepřátel neprozřetelný , umělý a neorganický útvar, odsouzený k zániku. A nebýt Československa, nebylo by Mnichova, nebylo by odsunu, nebylo by Února 1948 ani srpna 1968…Obrozenci to vlastně všechno zavinili. Mezi disidenty se objevil názor, že nebýt Jungmanna a Šafaříka, mohli jsme mluvit německy, tedy velkým, ne-li světovým jazykem a mohli jsme žít v klidu a blahobytu. Mohli jsme spočinout v lůně velmoci a nemít již žádné dosavadní nesnáze. Zapomíná se ovšem, že velmoci mají nesnáze zase jiného typu, že např. vedou války, přepadají, ničí, plení, okupují. Jestlipak se jim také říká, že se mají vyrovnat se svou minulostí? Nebo se předpokládá, že jen malý národ má svědomí?
K publicistickému bontonu u nás patří stěžovat si na historická traumata, která národ utrpěl /1620, 1938-9, 1968, 1992 /a která mu prý bolestně připomínají „nesamozřejmost“ vlastní existence a vyvolávají pocity neklidu, nejistoty, permanentního ohrožení, vyšinuté chování. Chybujeme prý tím, že se dovoláváme svých mýtů a kýčů, uctíváme ikony a nedokážeme opustit fetiše, mytologizujeme si své dějiny , vězíme v nacionalismu, nechceme opustit falešné vědomí, nadřazujeme kulturu nad politiku, odmítáme vyrovnat se se svou minulostí. Avšak co má znamenat ono „vyrovnání se“ s minulostí? Opustit vlastní verzi, abychom mohli převzít hodnocení minulých dějů od svých odpůrců, přijmout verzi protivníka, který má /nejen/ mediální propagandistické prostředky nás k tomu nutit? Proč renomovaní tvůrci veřejného mínění kopírují hodnotící soudy protičeských historiografů? Jistě vědí, že pravda českých dějin je základem naší identity. Vědí nepochybně i to, že lživé podání dějin v imperiálním zájmu ohrožuje morální bytí malého národa. Proč nevyhlásí jednou provždy, že už dost bylo nezdarů a traumat, a že je třeba vydat se na cestu znova a lépe? Místo toho přepisují, devastují a dehonestují národní dějiny. Moderátor velmi frekventovaného televizního pořadu o české historii připomíná natěšeného kuželkáře, který se svými besedníky v kulečníku poráží vítězoslavně jednu naši historickou osobnost či událost za druhou. Hru prožívá s neskrývaným potěšením. Nelze reagovat na nepřetržitý proud pochybných informací, který se valí z médií ze všech stran, jen aby kompromitoval, zpochybnil a znevážil všechny a všechno v českých národních dějinách a kultuře. Připomenu jen namátkou.
