Usmiřování dr. P. Pitharta 1
Usmiřování dr. P. Pitharta 1
K profilu dr. Petra Pitharta
JUDr. P. Pithart, bývalý předseda Senátu, prošel nevšedně bohatým politickým vývojem. Pocházel z velmi dobře situované komunistické rodiny. Svou politickou angažovanost projevoval již v mladí. Jak psal svého času náš tisk, představoval ve své školní třídě děti „reakcionářů“ a horlil proti nim. Z komunisty, někdy snad až levého, na Právnické fakultě UK, kde působil jako asistent, mu proto údajně říkali Che Guevara, se stal reformním komunistou. O něco později sám sebe začal považovat za „kritického konzervativního liberála“. V Občanském fóru sehrál významnou úlohu, jejímž naplněním si připravoval cestu vedoucí k funkci předsedy vlády České republiky. Po rozpadu OF se stal významným funkcionářem liberálního Občanského hnutí, sdružujícím ve vyšších funkcích řadu přátel Václava Havla, tehdejšího prezidenta republiky. OH se však pro žádného z jeho politiků nestalo očekávaným výtahem k moci. Zklamáni nemohoucností liberální strany opouštěli ji i její představitelé.
Liberální politiku podporovala též německá Nadace Friedricha Neumanna v Praze. V r. 1993 se obrátila na některé české politiky následujícím dopisem: „Vážený pane, obracíme se na Vás jako na člověka, který se při různých příležitostech veřejně přihlásil k liberálním hodnotám a myšlenkám. … Je jasné, že nás vývoj v České republice po posledních červnových volbách zneklidňuje. … Záchranná síť liberálního středu, která by zachytila kyvadlo vracející se od pravice k levici, a která v mnoha zemích západní Evropy zajišťuje politickou stabilitu…., v Čechách prakticky chybí. Velmi nás zajímá Váš názor na současnou situaci a způsob řešení. Uvítali bychom, kdybyste mohl v krátké odpovědi či telefonicky reagovat na náš dopis a vězte, že jsme připraveni a rozhodnuti pomoci těm, kterým není lhostejný vývoj v této zemi a kteří takovéto sdružení (nikoliv snad rovnou politickou stranu), kde by se formulovaly i prezentovaly liberální názory, postrádají. Velmi by nás potěšilo, kdybyste se mohl připojit ke vzniku a náplni Liberální platformy v České republice. Dr. Lubor Kinšt, koordinátor projektu Liberální platformy v nadaci Friedricha Neumanna v ČR.“ Uvedená německá nadace tak očividně zasahovala do našeho vnitřního politického života. Mezi politiky, které oslovila byl pochopitelně též dr. P. Pithart. Jen pro zajímavost lze dodat, že dopis byl zaslán i M. Bursíkovi.
Zklamaný dr. Pithart však hledal vhodnou politickou stranu, kde by mohl zakotvit, dále se politicky rozvíjet a získat odpovídající funkci. Jistě chápal, že nějaká Liberální platforma, i když za ní byly německé peníze, nemůže sloužit k odrazu od politického dna. Jako stále přesvědčenější křesťan se vrhl do otevřené náruče KDU-ČSL. Přestože jeho zařazení na kandidátní listinu KDU-ČSL pro senátní volby bylo přímo chlupové, zvolen do Senátu byl a opět jen taktak se stal jeho předsedou. Někdy posiloval volební štěstěnu i svým hlasem, takže jeho mandát byl skutečně „silný“. Kriticky konzervativní a nyní již i křesťanský liberál měl zvláštní vztahy k ing. Josefu Luxovi, tehdejšímu předsedovi KDU-ČSL. Nakolik byly podníceny a navázány za pomoci pana prezidenta, se můžeme jen dohadovat. Víme jen, že vztahy dr. Pitharta a ing. Luxe k panu prezidentu byly téměř bezkonkurenčně blízké, přátelské a dále to, že pan prezident často velmi subjektivně předřazoval své dobré známé dobrým mravům a vyšším hodnotám. V určité době nahlas uvažoval o tom, kdo by po něm mohl nastoupit na prezidentský trůn, zmínil se též o dr. Pithartovi. Ten se nechal obratem slyšet, že o všem bude uvažovat. Vážným prezidentským kandidátem se však dr. Pithart nikdy nestal. Nemohl, překážkou se mu stalo, nejen v očích lidí, ale i některých známých politiků, především jeho téměř germanofilské zaměření a velká vstřícnost k požadavkům odsunutých Němců.
K autorským aktivitám dr. Pitharta
Již v roce 1977 zahájil dr. Ján Mlynárik debatu o odsunu Němců z Československa. Ve Svědectví Pavla Tigrida charakterizoval odsun jako skutek nemorální. Následující diskuse se zúčastnil i dr. P. Pithart. „Hlasy disidentů, skoro každý z nich v poněkud jiné tónině, vytvořily kantátu, která zněla příjemně uším členů Collegia Carolina a vůbec všech sudetských Němců.“ (B. Čelovský, Mnichovský syndrom, str.29) Ve svých zpěvech tolik líbezných odsunutým z ČSR dr. Pithart důsledně pokračoval i v dalších letech.
Není příliš známou skutečností, že Pithart je jedním z autorů knihy „Češi v dějinách nové doby“. Autorský kolektiv tohoto díla, jež vzniklo v době ještě předlistopadové, se skryl pod jménem Podiven. V r. 1991 byly tato publikace vydána v nakladatelství A. Tomského Proudy za pomoci oxfordské nadace CEEPP. Pro poučení dosud nevědomých, ale žádostivých, několik citátů z uvedeného ve své době zaslouženě velmi kritizovaného díla. Do jaké míry jej lze považovat za pokus o přepisování českých dějin, posuďte sami.
„Ani sjednocení západoslovanských kmenů pod vládou pražských knížat se neobešlo bez německé protekce resp. bez nutnosti jejího zajištění. Z německých podnětů se tu etabluje feudalismus, z Německa přicházejí zvěstovatelé křesťanství (slibné cyrilometodějské setbě nebylo bohužel dopřáno vydat plody, zůstala tedy epizodou – (pozn. red.: také díky některým nositelům křesťanství šířeného z Německa). Z Německa je přejímáno veškeré bohatství západokřesťanské – později „evropské“ vzdělanosti. Němci jsou prvními latiníky i prvními budovateli českých měst… Státoprávní postavení České koruny jakožto říšského léna bylo odedávna závislé na Římské říši, útvaru sice nadnárodním, který však byl dílem státotvorné iniciativy plemene německého …Němci byli od nepaměti spolutvůrci Čech, neboť samotné české etnikum – nutno si to konečně přiznat – na tento úkol nestačilo… Fyzická všudypřítomnost německého živlu, jeho kulturní převaha a větší sociální a psychologická rozvinutost nemohla – i kdyby Němci chtěli – Čechům dopřát, aby si vypracovali ryze českou svébytnost. Odvozenost české kultury od německé zůstává nadlouho jakousi skrývanou samozřejmostí.“ (str. 38-40)
„Potýkání se češství s němectvím má být dle Palackého červenou nití veškerých českých dějin, ne však ve smyslu jím předpokládaném jako potýkání dvou rovnocenných duchů.“ (str. 41)
„Česká ´instinktivní´ obava z Německa i česká protiněmecká nálada, která se často mění v zášť, je diktována především geopolitickým zřetelem. … Český strach z Německa je strachem slabšího.“ (str. 59)
„Prvotní novočeskou společnost a její svět je třeba popsat jinak … K popisu její vnitřní rozrůzněnosti nám postačí označení ´prostřednost´. Budeme-li vážit její preferované hodnoty a zájmy, nevyhneme se výrazu ´přízemnost´. A budeme-li se ptát po míře její sociálně psychologické zralosti zjistíme možná ´plebejství´. (str.77)… Píšeme-li o boji za českou věc, o boji jazykovém, příp. státoprávním apod., je slovo ´boj´ vždy jen nadsázkou. Byla to spíše drobná válka, kterou vedl malý český člověk, jemuž, jak jinak?, sláma čouhala z bot. Heroismu v ní nebylo.“ (str. 80)
„Zbývá už jen zaznamenat, co ukázal český rok 1848 … Neujde nám, že Češi jsou na politickou scénu vyneseni vlnou, která přicházela odjinud. Vzdálené události jsou nejen ´spouštěčem´ českého dění. Ony je inspirují a udržují na počátku i v dalším jeho průběhu. Není-li této vzpruhy zvenčí (jakou byly např. opakované vídeňské bouře nebo jednání frankfurtského sněmu), pohyb české společnosti vázne a ocitá se v nebezpečí stagnace, zmatku ba ústupu, protože se mu nedostává hybných sil.“ (str. 124)
„Němečtí přistěhovalci osídlovali v Čechách liduprázdné končiny hlavně v nehostinném pohraničním hvozdu; mýtili, tříbili, vzdělávali půdu a stavěli osady….Usazovali se v pustině, kde předtím nikoho nebylo a právo objevitelů se jim stalo právem domovským. Byli skutečnými ´kulturtrégry, neboť přinášeli kulturní a civilizační hodnoty ku prospěchu celé země“. (str. 162)
„První drobné exploze ideologické občanské války mezi oběma kmeny byly vyvolány českou stranou; zásluhou Jungmannova kruhu se protiněmecké výpady objevily dřív a měly širší společenský ohlas,…České protiněmecké cítění se naplno projevilo v sebezáchovném boji o Frankfurt, kdy davové nálady české veřejnosti nabývaly až podob etnické zášti… Nepřekvapí, že se čeští Němci cítili stále ohroženější,…že se jim vyhlídky na soužití ve společné zemi jevily neradostně. Izolovanost Rakouska od ostatního Němectva vyvolávala pocit, že je vydáno na pospas slovanské převaze. (str. 164-166)
„Versailleský systém byl diktátem, násilným pokusem o nastolení nového statusu quo střední Evropy… Nepřátelstvím obklopené Československo se svým územním rozsahem, se svými početnými nespokojenými menšinami a s hegemonismem Čechů, umožněným protekcí Dohody, bylo vlastně ve střední Evropě tím nejviditelnějším novotvarem s neflagrantnějším dokladem „nenormálnosti“ jejího uspořádání… V mezích možnosti československé politiky však bylo možno např. pochopit podstatu versailleského systému, tohoto symbolu neporozumění Evropy sobě samé.“ (str. 408-422) V citované publikaci se dr. Pithart označuje za „kritického konzervativního liberála“. (str.9) Jak autoři charakterizují liberalismus? … liberalismus, ač etymologicky spřízněný s liberta (tj. „svobodou“), není než egoismus a s národnostním problémem si nikdy hlavu nelámal. (str. 58)
Zvídavý čtenář pravděpodobně sáhne po citovaném dílu, pokud ho ovšem neodradí uvedené výňatky. Budí dojem, že jsou zřejmě převzaté z „argumentační výzbroje“ sudetoněmeckého landmanšaftu. Po přečtení alespoň nějaké kapitoly si čtenář udělá další závěry jistě sám. Širší vlastenecká společnost česká však čeká na zhodnocení „díla“ z pera objektivního českého historika.
Připravil: dr. O. Tuleškov
