Útlak Čechů v tzv. Sudetengau
Útlak Čechů v tzv. Sudetengau
Českému obyvatelstvu byl znemožněn podíl na správě i samosprávě i v čistě českých vesnicích. V případě neprosté nezbytnosti, když v obci nežil žádný Němec, byl starostou jmenován Čech. Na činnost českých starostů však dohlíželi tzv. Amtsleiter - němečtí vládní komisaři, kteří měli vždy na starosti několik českých obcí.
Také české školství bylo těžce poškozeno. Na Hlučínsku a na území připojeném k župě Horní Dunaj došlo ke zrušení všech českých škol.
V oblasti, která se stala součástí Bavorska, byly zachovány jen obecné školy na Chodsku. Na části jižní Moravy připojené k župě Dolní Dunaj, mohly existovat obecné školy s českým jazykem a pod německým vedením jen v Břeclavi a ve Znojmě. V sudetské župě zanikly české střední a vyšší školy a docházelo i k soustavnému snižování počtu měšťanských škol. Českým dětem z příhraničních obcí bylo 12. prosince 1938 říšským místodržitelstvím říšským místodržitelstvím v Liberci zakázáno docházet do obecných a měšťanských škol v českém vnitrozemí. Docházelo k rušení i tzv. menšinových škol vzniklých ještě za monarchie. U obecných škol došlo ke zvýšení limitu počtu žáků ze čtyřiceti na šedesát, potom docházelo i k jejich přímému rušení. V severočeském uhelném revíru zůstala v Mostě z původních 225 českých škol jen jediná.
Příhodnější situace byla opět v oblastech souvislejšího osídlení na Opavsku, Chodsku, Zábřežsku, Novojičínsku. I zde však převažovala výuka německého jazyka nad českým a byli sem dosazováni němečtí učitelé a ředitelé. Mladší generace neměla po získání základního vzdělání možnost se vyučit významnějšímu řemeslu a stát se kvalifikovaným dělníkem či samostatným živnostníkem. Ve směrnicích o přijímání českých dětí do německých škol se odrážely rasové předpoklady. Bylo stanoveno, že do těchto škol mohli chodit vedle německých dětí jen děti ze smíšených manželství či s německými předky. V. Zimmermann k tomu cituje zprávu ústeckého vládního prezidenta z ledna 1941: „Češi, kteří si chtějí zvolit hodnotná povolání, budou nuceně vytlačeni do protektorátu.“
Jeden z informátorů SoPaDe uváděl, že v novinách v sudetoněmeckém území se objevovaly odkazy v německém a českém jazyce o dobrodiní, že české školy mohly dále existovat. Vzápětí na konkrétním případě demonstroval tvrdou realitu. Český vyšší učitel z Teplic, ke kterému chodili čeští rodiče, aby dále učil jejich děti, sestavil listinu, aby dokázal, že je o vyučování v češtině zájem. S tímto soupisem šel k okresní školní radě, kde několikrát intervenoval. Tamější úředníci po něm chtěli, aby byl trpělivý. Nakonec dostal tuto zprávu: „Jsme zpraveni o vašich nepřestávajících snahách o českou školu. Zanechte dalších snah, abychom nemuseli proti vám zakročit s prostředky, které by vám samotnému nebyly příjemné.“
V hospodářské oblasti vedl bojkot českých živnostníků k odchodu dalších z těch, kteří zde doposud zůstávali. Bojkot nebyl trvalý, neboť i nacistická správa si uvědomovala nezbytnost jejich činnosti pro zajištění běžného hospodářského chodu, obzvlášť po přesunu části německých živnostníků do jiných služeb a na frontu.
V posledních letech války v souvislosti s tzv. totální válkou byl pak nastolen ostřejší kurz vůči českým živnostníkům, kdy řada živností byla zavřena a jejich majitelé byli posláni na práci do Říše.
Sílila i sociální degradace českého obyvatelstva. „Zaměstnanecké vrstvy Čechů byly nuceny zastávat podřízené pozice méně kvalifikovaných a také méně placených pracovních sil.“
Ekonomický tlak směřoval k postupné likvidaci českých podniků a přikázání obyvatel na nucené práce v okupovaném pohraničí nebo v Německu. Koncem války neexistoval v sudetské župě žádný větší průmyslový podnik, který by byl v českých rukou. Bylo toho docíleno jednak užíváním nucené správy, ale také pomocí svérázné nostrifikace kapitálu, či umělým zvýšením akciového kapitálu apod. Opavský okresní vedoucí NSDAP Karl Knobloch uváděl, že hospodářské znevýhodňování Čechů mělo vést k jejich vypuzení: „Z národně politických důvodů mám zájem … i na plánovitém znevýhodňování českých hospodářských kruhů, které by podstatně uspíšilo náš záměr vytlačit český element právě z ohrožených zón východních Sudet.“
V duchu nacistické teorie o krvi a půdě se projevoval tlak na české obyvatelstvo snahou získat dosavadní český a židovský pozemkový majetek. Mělo dojít i k nápravě křivd z prvorepublikové pozemkové reformy. Již 18. října 1938 vydal vrchní velitel pozemních vojsk nařízení, podle něhož mohli zvláštní pověřenci v jednotlivých okresech jmenovat tzv. treuhändry (správce věrné ruky) do správy majetků a půdy, jejichž vlastník nebyl přítomen či znám. Výnos se tak dotýkal ve většině případů Čechů a židů. Situační zpráva okresního úřadu v Rakovníku popisovala konkrétní realizaci: „Na statky kolonistů české národnosti jsou dosazováni vládní komisaři, kteří převzali správu statků, a majitelům jest vyplácen nepatrný honorář na stravování.“
Göringovo nařízení z 12. listopadu 1938 umožňovalo uvalit vnucenou správu na usedlosti, které nebyly řádně a včas obhospodařovány. Předpis navazoval na předchozí normu z 10. října 1938 o provedení čtyřletého plánu v obsazeném území. V první řadě se měl vztahovat na hospodářství, jejichž majitelé odešli do vnitrozemí, avšak slova „včas a řádně“ byla vykládána často příliš extenzivně a důvody pro zavedení této správy se nakonec našly. Další ustanovení znemožňovala volné dělení půdy, či přinášela předkupní právo státu.
U vnucené správy sice formálně zůstala majitelům vlastnická práva, avšak ve skutečnosti ztratili vše. Dostávali se mnohdy do pozice nízkého zemědělského dělnictva na svém dosavadním majetku, nebo se dokonce museli z obce vystěhovat. Nuceně spravovaná půda byla obhospodařovaná buď vnucenými správci (povětšinou osídlovacími společnostmi), nebo byla jimi přidělována německým přesídlencům z Besarábie, Bukoviny, Jižních Tyrol apod. Němečtí přesídlenci měli s novými životními podmínkami problémy, a tak se přesídlovací akce realizovala jen z části a na konci války byla zcela zastavena.
Z díla "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939", autor Jan Benda
