České národní listy

V roce 1945 snad všichni Češi vnímali odsun Němců z ČSR jako naprostou samozřejmost,

vyplývající z jejich počínání před druhou světovou válkou a ve válce samotné.
 

Přestože větší část účastníků druhé světové války již nežije, u nás se ta válka připomíná často, hlavně díky každoročně se opakujícím srazům Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Každoročně pláč sudetoněmeckého landsmanšaftu, osočující nás z nespravedlnosti a krutosti vůči českým Němcům v r. 1945, vyvolává  svou stupňující se kategoričností a ne všem zřejmou ahistoričností pojem bezpráví, jemuž prý byli Němci u nás vystaveni. Pokud jejich nářky posloucháme a reagujeme na ně nepřesvědčivě, bez hluboké znalosti tehdejších poměrů a specifických skutečností, kterým jsme byli vystaveni a na jejichž základě jsme se s nimi vyrovnali, pak nevyvrátíme skličující dojem, vykreslený o nás našimi bývalými spoluobčany. U jednostranně informovaného nebo neinformovaného člověka mohou výročně se opakující lamentace na zlé Čechy vyvolat soucit a dokonce i pocit nezbytnosti napravit údajnou dějinnou křivdu. Když totiž onen odsun vytrhnete z dobového kontextu, budete plakat spolu s nimi, neboť není těžké vcítit se do pocitů lidí, kteří proti své vůli opouštěli rodný kraj, rodný dům, svá hospodářství a živnosti, kteří tu zanechávali hřbitovy se svými předky. Odcházeli sklíčeni osudem, nešťastni i v obavách z budoucnosti. Někteří z nich okusili i brutalitu svých bývalých sousedů a nových osídlenců. Sběrné tábory soustřeďující odsunované Němce jistě také nebyly rekreačním zařízením – kolik nešťastníků v jejich prostředí neuneslo tíhu té doby psychicky ani fyzicky. Bylo jich hodně? Nebylo jich málo.

Sudetoněmecké krajanské sdružení by rádo celé Evropě vsugerovalo obraz předchozího odstavce. Co ovšem tomuto obrazu předcházelo, k tomu se buď neznají, anebo to zlehčují. Je proto na nás doplnit obraz chybějícími souvislostmi a fakty. Jsem si téměř jist, že mladší generace naší společnosti vinou rodiny, školy i médií mají jen malé povědomí o této problematice a proto několik mých rozptýlených vzpomínek a údajů ze znojemských poměrů adresuji právě jim. Odhodlávám se k tomu i proto, že v posledních letech se stále častěji zejména v tisku objevují pohledy na závěrečnou část války zjevně akcentující a zveličující  naši vinu na některých excesech ve vztahu k odsunu. V roce 1945 snad všichni Češi vnímali odsun Němců z ČSR jako naprostou samozřejmost, vyplývající z jejich počínání před druhou světovou válkou a ve válce samotné. Pro Čechy ve Znojmě a okolí začala válka fakticky už na podzim 1938, kdy byl kraj okupován německou vojenskou mocí v důsledku Mnichovské smlouvy mezi Německem, Francií a Velkou Británií. Celá staletí určité národnostní problémy existovaly a komplikovaly život obyvatel pohraničních oblastí, avšak řešily se většinou bez extrémních krajností, teprve příchod Hitlera k moci rozdmýchal protičeskou štvanici nebývalých rozměrů. Malicherné spory se ze strany Němců změnily v zásadní rozpory osudového rázu. Vzpomínám si jako na hrůzný sen na vyprávění o řádění fašistických bojůvek v blízkých Suchohrdlech, v Dobšicích a jinde.Místní německá fanatická spodina svými činy předznamenala násilí a nelidskost, jimž byli vystaveni obyvatelé ČSR, Polska a postupně i dalších zemí pod hitlerovskou nadvládou. Podzim 1938 tedy zásadním způsobem změnil život českých obyvatel Znojemska. Značná část Čechů v poměrech propukajícího teroru a nesnášenlivosti prchá do vnitrozemí. Zůstávají jen ti, kteří tu mají větší majetek či živnost a chtějí je i za cenu příkoří a ústrků zachovat a pak ti, kdo nemají šanci nalézt ve vnitrozemí podmínky pro svou existenci.. Zvláštní kapitolu pak představují ti, kteří se odhodlali cílevědomě protivit německému násilí. Mnozí z nich měli své domky popsané sprostými a urážlivými nápisy typu tschechische Sau, tschechische Hure apod.

II.

Všichni věrni Češi tu museli počítat s diskriminací a potížemi všeho druhu. Zřejmě si to uvědomovali a podstoupili je. Češi ve Znojmě se stali téměř bezprávnou vrstvou obyvatel, zbavenou jakékoliv pozitivní perspektivy. Všechny úřady německé, úřední řeč německá.  Fungující ještě české podniky a živnosti byly zatím tolerovány, poněvadž jejich produkty a služby k válce zaměřené Německo potřebovalo. Česká mluva v ulicích, obchodech a jinde zaznívala jen pokradmu. Jedinou výjimkou byly bohoslužby v jezuitském kostele. Spojení s českou kulturou zajišťovala  iniciativně jedna jediná stará paní prodejem rodokapsů, večerů pod lampou a některých jiných tiskovin ve výklenku budovy č.p. 16 naproti železářství Fiala. Hodnotnější česká literatura tu neexistovala, stejně jak tu neexistovaly české filmy a divadelní představení. Dokonce ani obyčejné taneční zábavy Češi nemohli ve Znojmě pořádat. Natruc si ti vynahrazovali v Mašovicích, ryze české vesnici, která se rovněž nacházela v okupovaném pásmu. V posvícenské době i při jiných příležitostech se k Mašovicím trousili znojemští Češi v dlouhém nekonečném zástupu, aby v přátelském českém prostředí načerpali nové síly. Mašovické hospody praskaly ve švech. A i tato napohled zcela obyčejná záležitost vypovídá o podmínkách života české menšiny v okupovaném Znojmě, zejména při porovnání s podmínkami, jimž se těšili Němci v předmnichovské republice, nebyli omezování v žádné vymoženosti běžné v každé civilizované demokratické zemi.

A školy v tehdejším Znojmě? Německé samozřejmě již fungovaly za Rakouska, pak za první republiky, obecnými počínaje a středními konče. Po záboru pohraničí pokračovaly beze změn, navíc získaly ovšem další prostory po nyní zaniklých českých školách. Pro české děti byla k 1. lednu 1939 ustavena tzv. čtyřtřídní škola s českým vyučovacím jazykem. Název byl způli pravdivý – byla to čtyřtřídní škola, způli lživý, neboť řada učitelů (pokud to učitelé byli) česky neuměli ani kváknout. Učitelský sbor vůbec byl většinou prapodivnou sešlostí záhadných existencí, někteří by za jiných okolností možná vyvolali soucit, třebas Johann Schwehla, který nás pěstí „láskyplně“ tloukl do zad s neustále opakovanou průpovídkou „Ty vůl.“ Nakonec i on přes svou tělesnou vadu byl prý odveden k wehrmachtu a někde v Řecku padl. Jediný Němec z našich učitelů, kterého jsem si pro jeho slušné vystupování vážil, měl české jméno Nowotny, občas ale nosil uniformu NSDAP. Zvláštní postavení tu zaujímal původem Čech, rodák z Rozkoše, kdysi člen Pěveckého sdružení moravských učitelů, znamenitý pěvec a dobrý houslista Josef Turetschek. Jeho pravděpodobná kolaborace s Němci mi byla dost nepochopitelná. (V prvních měsících po válce jsem ho pak jednou zahlédl, jak s páskou na rukávě označující kolaboranty pod ostrahou zametal ulice). Jedinými námi uznávanými našimi učiteli na této škole byli katecheta fráter Ildefons Limburský z dominikánského kláštera, mladičká učitelka Hedvika Čermáková a zvláště pak postarší učitelka Anna Hrušová – ty byla pro mne a mnoho mých vrstevníků opravdovým paprskem světla v temném carství.

Emil Adam