Válka Ruska s NATO

15.9.2025 Oskar Krejčí

 Politolog Oskar Krejčí se ve svém článku zamýšlí nad možností útoku Ruska na členské státy Severoatlantické aliance.

Když už válka vinou politiků začne, stává se mimořádně racionální aktivitou. Ve štábech armád počítají živé i mrtvé lidi, zbraně, promýšlejí mobilizační možnosti, formulují varianty útoku a obrany, kreslí na mapách modely situací… Jenže pak přijdou politici a vše převrátí na hlavu. Tak je tomu v současnosti na Západě, kde mnozí politici a novináři volají lid do války proti Rusku, které se prý dnes či nanejvýš za tři roky chystá napadnout nepřipravené mírumilovné země NATO. Když se ale na chvíli vyděšený Evropan zastaví a přes víření válečných bubnů nahlédne do vojenských štábů, zjistí, že něco je jinak. Jaký je vlastně poměr sil Ruské federace a Severoatlantické aliance?

Propočítání silového potenciálu států i aliancí je vhodné začít u velkých čísel:

• Ve 32 zemích Severoatlantické aliance žije přibližně 960 milionů lidí, v Ruské federaci 146 milionů lidí. Mobilizační potenciál NATO je tedy téměř 6,6krát větší než ruský.
• Podle informací z centrály NATO činil loni souhrnný HDP Aliance 55,1 bilionu dolarů, zatímco ten ruský HDP byl podle Světové banky necelé 2,2 billonu dolarů. To znamená, že ekonomika zemí NATO je 25krát větší než ta ruská.
• Podle SIPRI dosáhly loňské vojenské výdaje států NATO 1,5 bilionu dolarů, zatímco ty ruské 149 miliard. Z toho vyplývá, že vojenské výdaje států NATO jsou přibližně 10krát větší než ty ruské.

Sečteno a podtrženo, výchozí čísla naznačují možnost mnohonásobné vojenské převahy NATO nad Ruskou federací. Lze samozřejmě namítnout, že výroba zbraní je v zemích Západu dražší a že platy vojáků jsou zde také větší než v Rusku. To je pravda, ovšem lze se podívat do skladů zbraní – napřed na to, kdo vlastní víc konvenčních zbraní. Třeba pomocí údajů, které přináší internetová platforma Statista – výzkumné pracoviště, jehož centrála sídlí v německém Hamburku, které se specializuje na sběr a vizualizaci dat. Následná tabulka převzatá ve zkrácené podobě z tohoto zdroje přináší aktuální srovnání velikosti vojenských sil NATO a Ruska ve vybraných ukazatelích.

Sečteno a podtrženo, spojené síly NATO mají přibližně 2,6krát víc vojáků v aktivní službě než Rusko a mají převahu v klasických konvenčních zbraních. Souhrnné vojenské kapacity 32 zemí Aliance ukazují, že NATO má 5,2krát víc vojenských letadel, 2,7krát víc válečných lodí, více tanků, obrněných vozidel a podobně; jen v počtu děl a raketometů vykazuje ruská armáda početní převahu. Ani z těchto čísel nelze dovodit, že by mělo Rusko potenciál k útoku na Severoatlantickou alianci. Jenže tato čísla nevypráví vše o vojenské síle státu: ještě chybí dva druhy čísel a nesilové faktory moci.

Válka 2.0

Prvním problémem uvedených údajů je skutečnost, že nepostihují dramatické změny, které na bojiště přinesla revoluce ve vojenství, zvláště robotizace a umělá inteligence. Především tabulka nezahrnuje rakety a střely s plochou drahou letu krátkého a středního doletu, které dnes Rusko vyrábí ve velkých sériích. Tyto rakety a střely mohou zasahovat cíle v hlubokém týlu; některé doletí například z Ruska do Londýna, přičemž nemusí nést konvenční hlavici. Rusko a USA – jeden ze států NATO, ne NATO jako celek – disponují uceleným systémem prostředků pro tento boj, dokáží propojit vzdušný, podmořský, kosmický a kybernetický prostor.

První měsíce války na Ukrajině byly ve znamení slávy dělostřelectva, které svojí přesností a délkou dostřelu znemožnilo velké operace motorizovaných jednotek, které byly známy z 2. světové války. Skutečná změna ale nastala až ve chvíli, kdy masové nasazení dronů změnilo nejen taktiku, ale i strategii bojů. To, čemu se říká „drony“, je dnes mnoho typů bojových bezpilotních prostředků od těch vzdušných přes hladinové drony, podvodní drony a bezpilotní pozemní vozidla. Operátor vidí let z palubní kamery dronu, která přenáší video do brýlí nebo na monitor, a dron řídí. Každý z těchto druhů může mít různé využití. Například vzdušné drony mohou sloužit ke shromažďování zpravodajských informací, drony-kamikadze ničí nepřátelské cíle, jiné drony nosí jednotkám na frontu i za ni zásoby léků, potravin či munici. Různé typy dronů mohou létat na vzdálenost několika kilometrů (ruské na frontě až 50 km), těžké drony až 700 kilometrů. Mohou létat v rojích a nést výbušninu, ale také mohou být bez výbušniny a jenom zjišťovat rozmístění obrany, vyčerpávat a klamat ji. Drony na frontové linii mohou být řízeny optickým vláknem, což vylučuje možnost zmást drony prostředky radioelektronického boje. Pozemní vozidla bez posádky mohou vozit munici, léky, potraviny, odminovat prostor, ale i odvážet raněné – či střílet z kulometu nebo bezzákluzového děla.

Z veřejných zdrojů se lze dozvědět, že v Rusku se výrobou dronů zabývá přibližně 900 společností, z nichž více než 70 % patří do sektoru malých a středních podniků; největší továrna ve světě na výrobu dálkových dronů je v Rusku. Rusko údajně plánuje na tento rok vyrobit dva miliony malých dronů plus 30 tisíc dálkových dronů-kamikadze a dalších 30 tisíc klamných dronů. Loni bylo v Rusku vytvořeno jako speciální útvar Centrum pokročilých bezpilotních technologií Rubikon, které provádí výzkum a vývoj dronů, výcvik vojáků, analyzuje data a dává návrhy na nejefektivnější využití dronů. Specialisté Centra spolupracují se zástupci tzv. lidového vojensko-průmyslového komplexu, s „garážovými vývojáři a výrobci“ z dané oblasti. Jednotky Rubikonu operující na frontě spojují do jednoho systému průzkum, bojové operace a radioelektronický boj. I tady jsou vzdušný, podmořský, kosmický a kybernetický prostor propojeny. Obdobně se snaží nové situaci přizpůsobit všechny velké armády na světě, souhrnné údaje o NATO ale nejsou zatím k dispozici.

Armagedon

Citovaná internetová platforma Statista uvádí ještě jedno srovnání: počty jaderných náloží Ruska a NATO. Jenže centrála Aliance žádným jaderným silám nevelí – to zůstalo v pravomoci vlastníků těchto zbraní. Podle washingtonského pracoviště  Arms Control Association vlastní Rusko 5580 jaderných náloží, zatímco USA 5225, Francie 290 a Velká Británie 225 těchto náloží. Že budou nukleární arzenály států NATO použity najednou, není ovšem ani psáno, ani dáno. Navíc je významný rozdíl mezi taktickými a strategickými jadernými silami: strategické síly mohou jedním úderem zničit politická, vojenská či hospodářská centra protivníka. V ruském strategickém arzenálu je dnes 1579 a v arzenálu USA 1419 jaderných náloží.

Kreml si je jistě vědom větších mobilizačních možností NATO, než má Rusko, a rozdílů v konvenční výzbroji. Představa, že by se v této situaci chystalo Rusko zaútočit na státy NATO, se rovná nepravděpodobné představě, že v ruském generálním štábu neumějí počítat. Právě vědomí převahy Aliance v těchto oblastech vedlo k tomu, že v listopadu 2024 Rusko přijalo novou jadernou doktrínu. Ta počítá – obdobně jako doktríny nukleárních mocností Západu – s možností použít jaderné zbraně jako první. Předpokládá i možnost jejich použití proti státům nevlastnícím nukleární zbraně, ale poskytujícím své území, vzdušné a/nebo mořské prostory či zdroje na přípravu či vedení války proti Rusku. Tedy i proti Česku.

Nezáleží na tom, zda vojenské výdaje zemí NATO budou činit jedno či deset procent HDP. „Racionální“ na chystaném zvýšení vojenských výdajů Aliance jsou nanejvýš zisky vojenskoprůmyslového koncernu. Poměr jaderných náloží, zvláště těch ve strategických silách, znamená, že konfrontace na této úrovni by vedla k zániku lidské civilizace. A to nejen v Rusku a USA, ale na celém světě. Bez ohledu na to, jaký je mezi Ruskem a NATO rozdíl ve velikosti HDP či ve vojenských výdajích, jaký je poměr tanků, děl, letadel, dronů… Bez ohledu na to, kolik amerických či německých zbraní Česko nakoupí a kolik bude mít vojáků.

Nebezpečná politika

Skutečnou moc státu či aliance neurčují pouze uvedená čísla o ekonomice či výzbroji. Pro mír i válku je také důležité, jak jednotná a odhodlaná je veřejnost, jak kvalitní jsou politické kádry řídící zemi či kolik vojenského umění skrývá v sobě důstojnický sbor. Před dvěma a půl tisíci lety Mistr Sun ve svém traktátu o válce napsal, že vladař, tedy politik, je tím, kdo dá pokyn k zahájení války, ale pak se vladař vojevůdci, tedy vojákovi, do jeho řemesla nemá plést. Jenže vývoj od poloviny minulého století postupuje jinak. Základní problém omezených válek či válek v zastoupení je eskalace, stupňování úrovně bojů. Tato eskalace je programově i živelně rozfázována do podoby schodiště, přičemž každý krok po schodišti nahoru či dolů nezávisí na vojácích, ale na rozhodnutí politiků – tedy povětšině vojenských amatérů. Proto je zbytečné chtít po generálech v Česku, aby se chovali racionálně a přestali opakovat fráze o potřebě připravit Česko na dlouhou válku s jadernou velmocí. Problém je, že naléhavou nutnost deeskalace války na Ukrajině si neuvědomují ministři či ministryně, ale ani eurokomisaři či eurokomisařky. O vládcích Velké Británie, Francie a Německa nemluvě. Ti nepotřebují analýzu. Nestačí jim už ale ani staré dobré highly probably, „vysoce pravděpodobné“. Berou jen ten výklad událostí, který nejvíce vyhovuje jejich zájmům, ideologickým předsudkům a emocím.

Západní politici, kteří horují pro další vystupňování války na Ukrajině, zřejmě nevidí hrozbu jaderného armagedonu. Jejich hysterii dnes brzdí pouze chladný vítr z Washingtonu, kde Bílý dům přikládá větší význam vnitřním problémům a vztahům s Asií než „Bidenově válce“ v Evropě. V této situaci je naléhavým úkolem odstavit v Praze i Evropě z ministerských a komisařských pozic politiky, kteří nechápou prostou pravdu: i když má Severoatlantická aliance v řadě ukazatelů vojenské síly nad Ruskem převahu, bude-li Rusko v užití svého arzenálu důsledné, nemůže nad ním NATO zvítězit; může ale společně s ním prohrát.

casopisargument.cz/65918