Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vánoce v českém pojetí, Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.

30. 11. 2019

Vánoce v českém pojetí

Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.

 

Od 1. do 24. prosince trvá  v naší civilizaci  čas adventu, čtyři neděle  ústící do svátků vánočních. Je to doba rozjímání a dobročinnosti, doba očekávání příchodu Spasitele. Je to jasně definovaná část církevního roku. Dříve to byla doba půstu a zákazu tanečních zábav, hostin, svateb. Dějiny vánoc ovšem sahají mnohem dále než dějiny církevních tradic.

Naši dávní předkové  žili v těsném sepětí  s přírodou. Prožívali v dobrém i zlém její proměny, věděli, které úkazy  jsou krátkodobé, které jsou nečekané, a  které se pravidelně vracejí. Všímali si i toho, jak se  během roku prodlužuje a zkracuje čas denního světla. Zvláště ten návrat světla a tepla, sluneční síly a  darů života přírody  vítali a slavili s  vděkem a radostným očekáváním.  Byly to oslavy zimního slunovratu . Konaly se  kolem 21. prosince, kdy se Slunce  na obloze zastavuje  na obratníku Kozoroha a vrací se zpět. Světla pomalu  přibývá, den se prodlužuje, zlehka se dostavuje předzvěst jara. Nový život se  probouzí   po období zimního spánku.

Křesťanství dosadilo na místo  oslav zimního slunovratu svátky  narození Ježíše Krista.  Objevily se - Vánoce.

V noci z 24. na 25. prosinec prý přišel na svět v Betlémě v chlévě Spasitel, jak zaznamenali Evangelisté, Matouš, Marek, Lukáš a Jan.  Je to největší, nejvýznamnější a  nejkrásnější křesťanský svátek.  Ale neslaví se ve všech zemích stejně. 

Křesťanský základ je společný, ale  v  různých zemích se pojí s různými místními kulturními zvyky a tradicemi. 

U Východních Slovanů (a k nám tuto tradici  zavála léta padesátá) zasahuje do křesťanských svátků  prastaré mýtické zosobnění přírodních sil a živlů. Na vánoce přijíždí na saních  ze severu, z říše sněhu a ledu Děda Mráz s jedličkou  (jolkou)   v ruce a  případně též provázen  svou vnučkou Sněguročkou. Jsou to  postavy známé z ruských národních pohádek  i z uměleckých děl na dané folklorní téma, jako je třeba  jevištní báseň  A. N. Ostrovského  nebo  opera  N. A. Rimského - Korsakova.  A je v nich  obdivuhodná moc a síla, radost i bolest přírody a přírodních živlů. 

Se změnou geopolitické orientace  vystřídal u nás Dědu Mráze  host z USA, Santa Claus. Dobrosrdečný dědoušek v červeném oblečku  a  v červené  čapce s bílými lemy  a s bohatými bílými vousy. Na rozdíl od přírodního Dědy Mráze  a  jeho zosobnění přírodních živlů  smysl  existence  Santa Clause  nevyjadřuje  nic jiného -   než dárky. Nosí dárky.  Dává  dárky. A proto sídlí převážně v obchodních domech, kde  se kupí  těch dárků habaděj a kde si Santa Clause  také  kvůli prodeje těch dárků  také  vymysleli. U nás se  Santa Claus jeví jako  nadbytečný dvojník svatého Mikuláše, který   chodí po rodinách s dětmi  od nepaměti 6. prosince. Ne sám, ale  spolu  s andělem a čertem. Jeho dárky jsou jiné než dárky Santy Clause. Mají  výchovné poslání. Odměňují hodné děti  za  snahu a dobré skutky a  malé hříšníky  varují a  symbolicky trestají.  Naše tradice ukazují, že nepotřebujeme dovezeného  Santa Clause, máme  dávného   svatého  Mikuláše.

Pravé  vánoce  v našich zemích  představují  „Jesličky“ nebo  celý „Betlém“. Předvádějí  muže a ženu  v nuzném chlévě a jejich  novorozené dítě, položené  na seně v jesličkách. A děťátko  tu spočívá pod dobráckým  pohledem a teplým dechem oslíka a volka, u těch jesliček ustájených. Odevšad  se sem  k novorozeněti  sbíhají z blízkých pastvin  pastýři a  z okolí   salaše  rozmanitý  venkovský betlémský  lid.  A také „Tři králové“ přijíždějí zdaleka, od  bájného Východu, a přinášejí  darem zlato, kadidlo a myrhu. Všichni se  děťátku  oddaně  klanějí a odevzdávají  mu dary a dárky, každý podle svých možností. Dárky jsou  třeba nejskromnější, ale jsou   darované s opravdovou  něhou a láskou. A nad vším se vznášejí  andělé a do daleka  vytrubují  a  šíří radostnou zvěst o  radostném příchodu dítěte.

O  tom všem  podávají zvěst vánoční písně,  vánoční koledy.  Zpívaly se v době od 24. prosince do 6. ledna. To byla  v kalendáři doba  latinských „calend“. A zpívali je koledníci a koledníčci, kteří obcházeli sousedy, někdy s trojrozměrným  obrazem  betlémských jesliček v náruči a očekávali za to odměnu. Chtěli si  něco „vykoledovat“.

„Jesličky“ a pak celé „Betlémy“ se u nás  stavěly  dříve  než  vánoční stromky, které  zdobíme od 19. století.  Byly (a jsou  dosud)  dřevěné, papírové, vyřezávané či vystřihované, malované, z kovu odlévané, keramické, perníkové i křišťálové. Takové plastické zobrazení událostí kolem  Božího narození  prý  uvedl do života r. 1223 žebravý mnich, sv. František z Assisi . Rozšířilo se  pak v různé podobě  a v různém  pojetí jako zobrazení  šlechtické, chrámové nebo  lidové. Nás provází  po generace ta podoba lidová. Ztvárněná radost z příchodu dítěte a  z dobroty srdce, které dítě  upřímně  vítá a přináší mu  dary. A všude je  plno hvězd, světel, hlasu zvonů a zpěvu.  A zvláště ten zpěv vánočních koled je nezapomenutelný, přepůvabný a věčně živý. Tak jako  vánoční  české „Betlémy“, Alšův,  Ladův a  mnohé další,  které vyšly  z rukou  dlouhé řady lidových umělců.

K nešvarům dnešní doby patří banalizace vánoc. Obchodní domy předčasně nabízejí  vánoční dárky a nepřetržitě vyhrávají koledy. Ty se stálým opakováním opotřebovávají. Omrzí se. Začnou nudit.  Kouzlo mizí, ztrácí se. To bychom neměli dopustit.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        

České  vánoce jsou svátky poezie,  tajemného očekávání, okouzlení a dojetí. Jsou oslavou rodinného štěstí,  rodičovské  lásky, dětského půvabu. Příchod dítěte není dnes o nic menší zázrak než za časů Evangelistů a nezaslouží si o nic méně  obdivu, něhy a lásky,  než  kolik ho je právě  ve vánočních  koledách. „České vánoce“  jsou   neoddělitelnou částí našeho národního kulturního  dědictví. 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář