Velký listopad a velké zklamání
Velký listopad a velké zklamání
Listopad 1989….. Ještě nevymizely vzpomínky na tehdejší vzepětí občanské aktivity, národní hrdosti a opojnou euforii těch dnů. Očekávali jsme uvolnění poměrů, naplnění osobních tužeb a hospodářskou reformu startující nový hospodářský rozvoj. Už několik let probíhala Přestavba. Nová politika, kdy se začaly řešit nahromaděné problémy a postupně se odbourávala zbytečná omezení. Opět se objevily filmy, které dosud odpočívaly v trezorech, začaly vycházet knižní tituly dříve nevydávaných autorů a na Škroupově náměstí v Praze se dokonce konala povolená manifestace opozičních skupin.
Mnohé ale ještě přetrvávalo a lidé začínali být netrpěliví. Docházelo ke shromáždění, která byla brutálně rozháněna . Ve vrcholných pozicích strany a státu stále zněla prázdná, ideologická hesla, která už nikdo nebral vážně. Jistěže, přestavba byla na postupu a také mezinárodní situace se měnila. Bylo zřejmé, že nebude trvat dlouho a přijdou pronikavé a výrazné změny. Šlo jen o to, jaké budou a jak se projeví v životě lidí. Vedle nadějí tak narůstalo i napětí a nejistota.
17. listopad a následující události už byly mnohokrát popsány a zdokumentovány. Bylo by zbytečně se zabývat jejich popisem. Nebudu se ani zamýšlet nad pozadím tehdejšího převratu, to už jsem učinil dříve a vcelku na tom nemám co měnit. Pokusme se ale formulovat, co jsme tehdy očekávali, co jsme chtěli a žádali a čeho se nám nakonec dostalo.
Očekávali jsme zrušení cenzury a obnovení občanských svobod. Odchod cizích vojsk a samostatné rozhodování o vývoji v naší zemi. Možnost cestovat a širší možnosti uplatnění vlastních schopností. Modernizaci výroby a rozvoj obchodu a služeb, zkvalitnění životního prostředí. Bylo jasné, že to nebude splněno ze dne na den, ale že jsme na počátku cesty, která bude trval léta. Tehdy nad hlavami demonstrantů vlály československé vlajky a byly neseny tradiční symboly státu. Skandovala se jména Masaryka i Dubčeka. Také Václava Havla a nechyběly ani portréty prezidenta Beneše. Také bylo proklamováno, že toto hnutí není namířeno proti socialismu ale pouze proti autoritativním metodám, které brzdily nejen hospodářský a kulturní vývoj ale i tolik potřebnou občanskou aktivitu. Bylo proklamováno, že ekonomická reforma nebude znamenat sociální otřesy, chudobu a nezaměstnanost.
A zdálo se, že splnění těchto přání je na dosah a jaksi samozřejmé.
Nu, ukázalo se, že ledacos bude jinak. Tak třeba hned první rozhovor s Václavem Havlem přinesl šok. Prý bychom se měli omluvit za poválečný odsun Němců!
Pak se v televizních rozhovorech začali objevovat ekonomičtí experti ze zahraničí, někdy i z řad našich krajanů. A hovořili o privatizaci a vstupu zahraničních investorů. O podíl na moci se začala hlásit církev a na Slovensku se ozvaly hlasy požadující samostatnost. Nechybělo ani pozvání špinavých peněz a postupně se začalo národu vnucovat, že by vlastně neměl být příliš sebevědomý, že by měl opustit tzv. národně obrozenecké resentimenty a že Češi jsou v podstatě ti nejhorší a měli by na své vlastenectví zapomenout a stát se světovými a evropskými. Média se postupně stávala nástroji manipulace takovým způsobem, že administrativní cenzura by byla naprosto zbytečná.
Není divu, že se mezi podstatnou částí obyvatel rozšířilo zklamání, popisované občas jako tzv. blbá nálada. Není se ale čemu divit, když tolik negativních jevů, jichž jsem ostatně uvedl jen zlomek, tak znehodnotilo i ty pozitivní změny, kterých bylo bezesporu dosaženo. Není pochyb o tom, že mohly vzniknout nové organizace, otevřely se možnosti cestovat a založit si třeba i firmu. Rozšířila se obchodní síť a na pultech jsme nacházeli nové sortimenty zboží. Nemohu se ale zbavit dojmu, že k tomu by se dospělo i bez listopadových dramatických událostí. Možná o něco později ale tyto tužby by evidentně byly naplněny.
Chtě nechtě se ale musíme ptát zda jsme chtěli i řadu jiných „vymožeností“.
Opravdu jsme si přáli rozdělení federace na dva menší státy? Přáli jsme si podlézání Německu a omluvy odsunutým nacistům? Přáli jsme si snad obludné přepisování dějin, které nám tu provádějí Danubiové, Podivenové a Krystlíkové? To jsme opravdu chtěli rozvrácené zemědělství a útlum průmyslu? Přáli jsme si snad pokles úrovně vzdělanosti? Toužili jsme po potlačení státní a národní suverenity a zavlékání do cizích válek? Po vzestupu kriminality a pronikání zahraničních mafií jakož i vzniku těch domácích? To jsme si opravdu přáli nesmyslné církevní restituce a vracení majetku zkompromitované šlechtě? Domnívám se, že o tyto jevy jsme rozhodně nestáli.
V posledních letech pak negativní jevy dosáhly vrcholu, nebo přesněji samotného dna. Už po přijetí Lisabonské smlouvy zesílil tlak, či spíše uzurpátorská praxe unijních orgánů, která se vystupňovala až k současné absurdní situaci. Byla nám vnucována migrace osob z oblastí kulturně velice odlišných a navíc ovlivněných ideologií agresivního Islámu. Běda, pokud se snad někdo z politiků projevil jako ne dost poslušný a pravověrný. Mediální kampaně proti představitelům některých politických stran a hnutí nesly jasné známky organizovaného a dobře financovaného nátlaku. Dosud v médiích obdivovaný Václav Klaus se stal náhle neoblíbeným pro několik kritických zmínek o praxi, která se v orgánech EU začala prosazovat. Stálé pomlouvačné palbě pak byli vystaveni zejména Jiří Paroubek a Miloš Zeman a samozřejmě i Andrej Babiš. Hysterické a manipulativní demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii ( ve skutečnosti spíše proti ní) , se staly smutným symbolem účelové mocenské manipulace a vyvolávání nenávisti.
Důsledkem mediálních kampaní a manipulací byl tristní výsledek voleb v roce 2021. Moci se ujala vláda Petra Fialy a později v prezidentských volbách byl na hrad dosazen Petr Pavel. Nastala doba, která dosavadní negativa ještě překonávala. Vláda byla složena z osob naprosto nekompetentních a nedokázala se zmoci na jakoukoli pozitivní politiku ve prospěch republiky. Jen poslušně a lokajsky plnila příkazy Bruselu a nadnárodních finančních elit. Naprosto nezodpovědně nakládala s veřejnými finančními prostředky, rozložila mezinárodní vztahy a to v první řadě s nejbližšími partnery zemí V4. V souvislosti se zatahováním do ukrajinského konfliktu v cizím zájmu se pokusila zavést cenzuru a dokonce jsme se dočkali i politicky motivovaných procesů a šikanování lidí za opoziční názory. O servilním poklonkování kyjevskému režimu nemluvě. To vše za přizvukování hlavních médií, která se neštítila ani zkreslování faktů a podněcování nenávisti ať už proti spoluobčanům s jiným názorem nebo jiným národům a jejich představitelům. Ve veřejném prostoru jsme se měli možnost seznámit i s fyzickými a vandalskými útoky na pokojné občany, vyjadřujícími svůj názor zcela ve stylu předválečných nacistických bojůvek. O prezidentovi ani není třeba se vůbec vyjadřovat. Je to člověk bez jakýchkoli státnických schopností a zkušeností, který jen jede v předem určené linii. Možná že opravdu v té první, jak je nazvána jeho monografie.
Je pochopitelné, že takové vládě už nezbyl čas, energie a peníze na řešení skutečných problémů naší země a našich občanů.
Takže až sem jsme se dostali. A to v čele s lidmi kteří se neustále oháněli odkazem velkého listopadu, Václava Havla, hospodářskou odpovědností a hodnotovou, proevropskou politikou. Pokud si tedy chceme 17. listopad připomínat, zamysleme se nad tím, co jsme si tehdy přáli a kam jsme to dopracovali. A přiznejme si, že chyba se stala už na samém začátku. Jakkoli cítím úctu k těm, kteří byli na Národní třídě hloupě a zbytečně zmláceni a někteří i vážně zraněni, nemohu se ubránit dojmu, že tehdejší události měly v sobě, přes opojnou atmosféru, i cosi falešného. Uvědomme si, že i ti zmlácení studenti v podloubí Kaňkova domu chtěli vyjádřit svůj názor stejně jako lidé kteří se stali cílem útoků pouličních gangů v naší přítomnosti. Stejně jako ti, kteří byli v posledních letech odsuzováni, ostrakizováni a šikanováni za to, co kde řekli nebo napsali. To je to, co bychom si měli připomenout. Svátky vzpomínající na dějinné okamžiky jsou tu právě od toho, abychom na podstatu těchto okamžiků nezapomínali,
Já sám 17. listopad ctím. Jako Mezinárodní den studentstva, připomínající perzekuci československých studentů, kteří účastí na pohřbu Jana Opletala, zavražděného německými okupanty při protestních oslavách svátku 28. října vyjádřili svůj protest a svou touhu po svobodě. Je to významný den i tím, že jde o jediný mezinárodní svátek, který je od nás. Českého a vlastně i československého původu. A to znamená hodně. A k tomu patří i memento k listopadu 1989. jak i upřímná a ušlechtilá snaha může být zneužita a jak cynicky pak působí prázdné projevy osob, které k moci vyneslo utrpení a bolest nevinných.
Jiří Pondělíček
člen předsednictva ČSNS
