Výročí konce blokády Leningradu
Výročí konce blokády Leningradu
Konec blokády Leningradu - velké vítězství Sovětů
27. ledna 1944 před 81 lety Rudá armáda prorazila blokádu Lenigradu (dnes Petrohradu, ale stále existuje Lenigradská oblast). Blokádu trvající 900 dnů. Blokádu, kdy němečtí nacisté způsobili smrt 1,5 milionu sovětských občanů města Petrova - města Leninova. Sovětský spisovatel Alexandr Chakovskij o tom napsal knihu. Tu zfilmoval Michail Jeršov ve 4dílné epopeji "Blokáda. I. díl Luga-hranice obrany. II. díl Pulkovský meridian, III. díl Leningradský metronom, IV. díl Operace Jiskra." ( U nás vydala Řitkavideo, s.r.o.).
Vedle Stalingradu (dnes Volgogradu) nemá obrana Leningradu obdoby ve světových konfliktech a právem obě města získala po osvobození tituly "Město-Hrdina" ("Gorod-Geroj").
K Leningradu mne váže osobní vzpomínka. V roce 1980 jsem s manželkou jel na svatební cestu do SSSR (Moskva-Bratsk-Irkutsk-Bajkal-Alma Ata-Taškent-Buchara-Leningrad-Moskva) se zájezdem cestovní kanceláře Rekrea a delegací pracovnic jihočeské textilky Otavanu (měly zájezd od ROH za odměnu dobré práce). Tehdy jsme v Leningradu strávili téměř týden - za "bílých nocí"... A samozřejmě jsme nevynechali ani "Klatbišče" - hřbitov padlých a obětí. Šli jsme se tam poklonit památce padlých a obětí blokády. A viděli jsme - mohyly a mohyly a mohyly. V každé bylo podle průvodkyně tamějšího muzea na 20 tisíc zemřelých! Nikdy už nezažiji tak hluboký zážitek úcty a pokory k těmto všem hrdinům - snad jen kdybych se někdy dostal do Stalingradu.
Je známo, co Hitler zamýšlel s městem Petra I. a Lenina. Celé je vyhladit po "dobytí Ruska" a jeho místo zatopit širým jezerem. Sověti to Hitlerovi ukázali, plán se nikdy nesplnil - naštěstí pro Sověty, dnešní Rusko a pro celý svět. Byla zachována tato perla civilisace, " Benátky severu" s jejich průplavy a zvedacími mosty, s námořní Akademií, středisko kultury a vědy, mnoha památníků, muzeí a světoznámé Ermitáže. A také s památníkem křižníku Aurora, který se zachránil z rusko-japonské války, aby odstartoval Velkou Říjnovou revoluci. Připomeňme si také Šostakovičovu "Leningradskou symfonii", kterou hráli filharmonici s mrznoucími prsty před mikrofony leningradského rozhlasu v době nejtěžší - za vrcholu blokády v městě obklíčeném dvojitým kruhem nacistických hord Wehrmachtu a svazků SS. Tehdy se nacisté, poslouchající symfonii z města, které měli za poražené a polomrtvé, staršlivě divili, co si to Leningraďané ještě troufají.... Po proražení blokády zazněly oslavné dělové salvy v Moskvě jako předzvěst dalších vítězství nad nacismem a fašismem. Jak někdejší SSSR, tak i dnešní federativní Rusko je státem, který bránil a brání civilisaci proti všemu fašistickému zlu. A již tehdy se to naplňovalo plnou měrou.
V expozici muzea na Klatbišči je taky světoznámý deník rodiny Savičů. Každý den tam dcera rodiny Táňa Savičová zapisovala, kdo zemřel. Nakonec napsala tato slova - slova která nesmí žádný antifašista zapomenout - "Není už rodiny Savičů."
Nikdy nesmíme na toto varování zapomenout. Na slova, která staví Táňu Savičovou po bok Anne Frankové.
Musíme je stále připomínat - na rozdíl od našich vládců, kteří bezostyšně a beze cti bourají a odstraňují památníky našich osvoboditelů, ať je to v Praze, v Brně, nebo kdekoli ve státě. V sousedním Rakousku to mají jinak - tam uctívají památku Sovětů překrásným pomníkem přímo v centru Vídně. A nikdo nic neodstraňuje - sami Rakušané by jej hnali svinským krokem...Jejich čest je naše hanba...
V době, kdy ještě u nás byly možné cesty Rusů na pietní akty, jsem hovořil veteránem blokády Leningradu kapitánem ženistů Vasilijem Michajlovicem Bulavinovem, presidentem Mezinárodního dobročinného fondu Obránců Něvského frontu. Bylo to na čestném pohřebišti v Brně, a natáčela tam tehdy ještě ČT(dávno, dávno již tomu...dnes by ani nepípli). Ani jeden člen štábu neuměl rusky, a obrátili se na mne, abych svou neumělou ruštinou překládal. Nuž, cosi jsem svedl a započal rozhovor s Vasilijem Michajlovičem. Vyprávěl mi o "Daroge žizni". Ano, o "Cestě života". V době zamrznutí Ladožského jezera to byla jediná cesta pro zásobování obklíčeného města (možno shlédnout mapu...). On velel nákladním automobilům. Sověti tam dokonce postavili i železnici na ledu. Jejich nepřítelem byla dělostřelba a letecké útoky, hlavně "bačkoráků". Tak Sověti přezdívali střemhlavým bombardérům Ju-87, pověstným svými oplechovanými nezatažitelnými podvozky, připomínajícími bačkory. Létaly tam ovšem i těžší kalibry , dvoumotorové Heinkely 111 a Junkersy 88. A napáchaly spoustů škod a smrtí, utopily mnoho náklaďáků. Ale Sověti se nevzdali a pokračovali...Bez Cesty života by Leningrad nepřežil oněch 900 strašlivých dnů blokády.
Vyprávěl skromně, jako všichni Rusové, co jsem je poznal, aniž dal najevo, že on je též jedním z tisíců hrdinů Rudé armády, kteří zachraňovali svou zem i Evropu a svět před fašistickým netvorem.
Zpět k pohřebišti v Leningradě. Nebyli jsme tam pochopitelně sami jako turisté. Byly tam výpravy ze všech části SSSR, a též, Evropy - Italové, Francouzi, Švýcaři,Rakušané - a Němci. Stál jsem čirou náhodou poblíž německé výpravy -a co slyším - jeden starý účastník rozhazoval rukama a dost hlasitě vykládal, ukazuje směrem k Pulkovu - "und hier waren unsere Palposten". A tehdy jsem se rozčílil - pomyslel si, Co to tu vlastně hledáš, Wehrmachte?? Proč sem lezeš? (napadala mne spousta jiných dnes řečeno politickou nekorektních výrazů). To jsem také řekl průvodkyni - a ona se trpce usmála a pravila "Eto savremennyj turizm"...Pak jsme si povídali o našich padlých, ona o vojácích a já o odbojářích "podpolnych bojcev", padlých v boji proti fašistům u nás i z mé rodiny. Moc jsme si porozuměli. Jako se všemi Rusy, s nimiž jsem se na naší cestě setkal.
Proto to vše připomínám. Proto nesnáším a nikdy do konce života nebudu snášet primitivní, podlou, zlou, antiruskou hysterii, lžipropagandu, antislovanskou hysterii nadlidí, ideologii tzv. panských národů - "Herrenvolku", z níž se ve Walhalle raduje pouze Goebbels a další fašisti. Pokud se nepropadli do nižších pekel.
Autor je pozůstalý po ruském legionáři umučeném gestapem, příbuzných Obrany národa zabitých v Osvětimi, vězně v Breslau, a odbojáře KSČ, kterému usekli hlavu gilotinou na Pankráci roku 1945
