České národní listy

Vysídlení německého obyvatelstva z Brna 11

ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový

ubytovací tábor v Pohořelicích

Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.

Nasměrování vysídlovaci akce do Rakouska přimělo dr. V. Figdora nejenom k intervenci u prof. Františka Loubala na ZNV v Brně. Ještě v průběhu 31. května, kdy druhá fáze pochodu ještě nezačala, vyhledal také velitele vojenské záštity majora Pistoriuse a zdůraznil mu, zda si uvědomuje, do jaké míry jsou vskutku odsunováni rakouští občané a nejde-li hlavně o československé občany německé národnosti. Současně upozorňoval, že repatriace Rakušanů má být projednávána v Praze až ve dnech 5. - 7. června. Podobně jako už předtím na ZNV pohrozil i nyní vykázáním 400. 000 Čechů z Vídně a vyslovil politování nad vypuzováním Němců do zcela vypleněné země.

Rakouské pohraniční orgány prozatím nečinily překážky při vstupu Němců na rakouské území. Jako reakce na jejich příchod zavládly v místech kolem silnice do Vídně i ve Vídni samé silné protičeské nálady a nechyběly ani protestní letákové akce. Úřady prozatímní vlády dlouho zvažovaly, nemají-li vrátit Němce zpět na Moravu, protože vesměs nevyhovovali jak po stránce státní příslušnosti, protože ji nemohli prokázat ke dni 27. dubna 1945, kdy vznikla prozatímní státní správa, tak k nově konstituované rakouské národnosti. K tomuto kroku nedošlo, odmítány však byly osoby neovládající německý jazyk. Toto stanovisko, jak dále uvidíme, podstatným způsobem ovlivnilo poměry v Pohořelicích.

Ústup od původní koncepce přesídlení a vyhoštění Němců do Rakouska navodily nepříjemnou situaci i pro ministra Noska a přiměly ho k pozměnění předchozích stanovisek. Po referátu gen. Bartíka o událostech na jihu Moravy vyjádřil své stanovisko slovy: ”Bylo by záhodno vyžádati si též stanovisko ministra zahraničních věcí, neboť otázka dotýká se sféry zahraničně politické, zejména našeho vztahu k Rakousku. Dle mého názoru nemohlo by míti Rakousko žádných námitek, kdyby šlo o odsun jen rakouských státních občanů, ačkoliv i zde v zájmu našich dobrých styků s Rakouskem bylo by vhodno, aby tato záležitost byla předem diplomatickou cestou dohodnuta. Z hlediska státně bezpečnostního jest takový poloorganizovaný odsun Němců nežádoucí proto, poněvadž neposkytuje dosti času, aby byli odděleni a vybráni ti Němci, kteří se dopustili válečných i jiných zločinů". Nakonec ministerstvo vnitra požádalo Moravskoslezský ZNV o zastavení odsunu, bohužel pozdě, neboť už polovina lidí byla mimo ČSR. Na dotaz, jak naložit s téměř 10 000 dalšími v  Pohořelicích, přišla nová telegrafická, instrukce: nepřipustit návrat vysídlených Němců ani za té okolnosti, že by Rakousko provedlo svou vyhrůžku o vyhnání Čechů. Z druhé poloviny transferu měli být Rakušané vyňati a zbývající lidé rozmístěni po vesnicích.

Primátor Matula ihned po příjezdu do Pohořelic navázal na svou předchozí činnost v Rajhradě a podle svého zvážení umožňoval osobám s nevyhraněnými důvody pro vysídlení návrat do Brna. Metoda individuálního šetřeni byla zdlouhavá a nepřinesla do nepřehledných poměrů žádné ulehčení. Bylo třeba rozhodnějšího kroku.

Z hlediska mezinárodního bylo prvořadé uvolnění Rakušanů. Prokazatelné zjišťování rakouské státní příslušnosti naráželo na nedostatek dokladů a o konstituování zvláštní rakouské národnosti, odlišné od německé, nevěděla v té době ani většina skutečných Rakušanů žijících u nás. Jediný pokrok spočíval v hromadném uvolnění všech, kdo nějakým způsobem prokazovali anebo prohlašovali našeho jižního souseda za místo svého narození, za místo dřívějšího svého pobytu, případně nynějšího bydliště příbuzných a pod. Ti všichni byli propuštěni, přestože některé přednesené důvody byly jen chabě podloženy. Rakušané se rozešli, někteří zamířili neznámo kam, snad do Rakouska, většina z nich odešla zpět do Brna.

Současně byl vrácen zpět větší počet osob se sporným určením národnosti. Staniční kniha NBS v Pohořelicích poznamenává k datu 3.6.1945: ”Kolem 14 hodin bylo odsunuto asi 2 000 Němců zpět do Brna, kteří optují pro ČSR." V 9. schůzi rady ZNV referoval o tomtéž její předseda F. Loubal: ”Asi 2 500 (Němců - pozn. V. Ž.) se vrací do Brna, poněvadž se na ně vystěhování ve smyslu usnesení Zemského národního výboru nevztahovalo." Rada ZNV zdůvodnila své rozhodnutí poukazem na 7. bod svých směrnic o nakládání s Němci ze dne 20. května 1945, podle něhož měli být z mimořádných opatření vyňati Češi a Češky ze smíšených manželství, jakož i jejich děti, pokud byly původně evidovány jako Češi, Židé a vůbec všechny osoby protihitlerovského smýšlení a perzekvované pro konkrétní antifašistickou činnost. Podobně jako každé jiné ustanovení tohoto druhu, také směrnice ZNV nemohly táhnout přesnou rozhraničovací čáru mezi stoupenci a odpůrci okupantů. S odstupem padesáti let je stále ještě možné najít příklady, kdy z ustanovení o Němcích byli v Pohořelicích shovívavě vyňati rodinní příslušníci vyšších důstojníků SS, funkcionářů okupačního aparátu a členů NSDAP, o jejichž činnosti museli rodinní příslušnici vědět.

V intencích koncepce o rozptýlení vysídleného obyvatelstva do jihomoravských vesnic odešlo do okolí 943 osob (Drnholec 213, Branišovice 74, Cvrčovice 165, Odrovice lil, Troskotovice 30, Malešovice 158, Loděnice 114, Jiřice 51, Vlasatice 27). Zakrátko nacházíme i jiné skupiny dislokované do blízkých vesnic, např. do Damnice, na statek J. Kulhána v Suchohrdlích a jinam. Odchod do vesnic nebyl lidem přikazován, odcházeli tam po vlastním uvážení a také podle toho, jakou jim tamější rolníci mohli poskytnout práci a životní zajištění. V každém případě byl pobyt ve vesnicích příznivější než v táboře a většina vysídlenou tam zůstala až do tzv. řádného odsunu. Spadali do pravomoci místních národních výborů nebo správních komisí, pohořelický tábor je vedl pouze evidenčně. Bohužel i do vesnic zasáhla epidemie úplavice, a pokud tam někdo zemřel, byl pochován podle místních zvyklostí a možností na příslušném hřbitově.

První dny strávené vypovězenci v Pohořelicích byly kruté. Nebylo na čem spát, chyběla základní hygienická zařízení, léky a zdravotnický materiál, zásobování vázlo na nejnuznější úrovni. Malé město nedisponovalo velkými objekty a vyvařovnami vhodnými pro ubytování velkého počtu lidí a i ty skrovné válečné zásoby potravin vzaly za své při přechodu fronty. Vysídlenci tento stav znali, a proto není divu, že jimi zmítalo napětí, nejistota a obavy nejenom z budoucnosti, ale i z nejbližších dní. Po stránce bezpečnostní staniční kniha NBS sice uvádí, že 1. června ”pořádek nebyl porušen" a následující den hodnotí obdobně: ”při střežení lágru po strance bezpečnosti nebyla závada", ovšem uvnitř panoval značný nepokoj.

Při překonávání neblahé situace, bez příkazu a instrukcí shora, převzali iniciativu příslušníci místní stanice NBS, jejímž prozatímním velitelem byl strážmistr Bedřich Koubek a přítomní vojáci majora Pistoriuse. Na statcích a v zemědělských usedlostech zabavili pařáky na brambory, takže už v poledne 1. června obdrželi evakuanti alespoň vařené brambory ”v přiměřeném množství dle přání". Jakmile v několika dnech vznikla táborová správa, dala majoru Pistoriovi na vědomi, že byl pouze velitelem strážného doprovodu pochodového proudu a nenáleží mu žádná pravomoc z titulu vedoucího tábora. Přesto jeho rozvážné a rozhodné jednáni ve dnech 1. - 3. června, jímž překonal nejtíživější stadium v životě vystěhovalců, zaslouží jednoznačného uznáni.

Zprávy o tom, že transfer neproběhl podle ideálních představ a zadrhl se v Pohořelicích, vyvolaly v Brně rozporuplnou odezvu. Drtivá většina Brňanů ho považovala za tvrdou, ale spravedlivou odplatu za iredentistické a velezrádné počínání Němců vůči Československu i Česko-Slovensku a za podíl na genocidní politice vůči Čechům i jiným blízkým národům. Rada ZNV na své schůzi 5. června dala volný průchod názoru, že přes všechny komplikace bylo dosaženo úspěchu, ”tj. očisty Brna od německého živlu." Téměř shodným způsobem hodnotil ve svých pamětech vysídlení Němců primátor V. Matula. Bezpochyby o věci jednala vedení politických stran a velkých společenských organizací. O jejich názorech však prozatím mnoho nevíme.

K pozoruhodnému střetu o smyslu a provedení transferu došlo v sekretariátu KSČ. Došlé zprávy o nedorozumění s Rakouskem a o krizovém stavu v Pohořelicích velice pobouřily Otto Šlinga, pověřeného prozatímním vedením stranického sekretariátu. Po celou válku žil v Anglii v blízkosti naší zahraniční politické emigrace, znal perfektně několik světových jazyků a do Brna přijel přes Moskvu ve zvláštní skupině hned po přechodu fronty. Z jihomoravských politiků měl tehdy bezpochyby nejlepší mezinárodně politický rozhled a nejurčitější představy o budoucí komunistické politice. Co všechno se 1. června na sekretariátě odehrálo, lze zrekonstruovat jen s obtížemi. Jisté je, že Šling podrobil vysídlovací akci tvrdé kritice. Dne 8. června 1995 odvysílala Česká televize dokumentární pořad brněnského studia ”... a průvod Němců šel." Jeden z pamětníků v pořadu vysvětloval, jak s průvodem Němců přijel někam na jižní Moravu O. Šling, vystoupil z auta a halasně projevoval své uspokojení nad jeho průběhem. Tato scéna neodpovídá historické skutečnosti, Šling se v odsunu neangažoval. Je s podivem, proč si tak závažné svědecké vyjádřeni tvůrci dokumentu neověřili.

Tehdejší střetnutí mezi brněnskými komunisty navzájem do jisté míry zrcadli deník Rovnost. V pondělí 5. června 1945 otiskl nebývalé obsáhlý úvodník pod názvem Nový život v novém státě. Podepsán byl značkou ”P" (=František Píšek) a datován 2. červnem 1945. Autor v něm nejprve považoval za vhodné rekapitulovat oficiální dokumenty a projevy, pokud se v nich jednalo o německé otázce v ČSR. V tom samozřejmě netkví jeho originálnost. Nekonformní byly pohledy na právě provedený transfer: ”... vyskytly se horké hlavy, které chtěly vyhnat všechny Němce bez rozdílu a naráz za hranice a nepřihlížely při tom ani k tomu, zdali jsou to hranice říšské nebo rakouské, zdali tím nevzniknou mezinárodní komplikace, anebo nezvýší-li se tím potíže zásobovací, dopravní, bezpečnostní, zdravotní a jiné." V další části Píškův úvodník navazoval na myšlenky vyslovené v Rovnosti v hlavní den vysídlovací akce 31. května 1945. Tehdy Voloďa Spurný nazval svůj úvodník ”Nejen Němci..." a zdůraznil v něm, že hlavní konflikt doby nelze chápat ani tak v rozporu mezi nacionalitami, jako především jako boj mezi fašismem a antifašismem. Oba autoři shodně interpretovali německou otázku v propojení na eliminaci dědictví domácího fašismu a kolaborace. Františku Píškoví nelze nedat za pravdu i po půl století: ”Bylo by těžkou chybou vybíjet svoji nenávist jenom na Němcích. Spravedlivá odplata musí stihnout všechny odrodilce. Je nutno dobře se poohlédnout všude, zdali se tato sorta bezcharakterních a bezpáteřných lidí již dnes netlačí na teplá místa, zdali právě ti, co dnes nejvíce křičí Němci ven, sami mezi ně nepatří." A závěrem k těmto slovům dodával: ”Je tedy německý problém mnohem širší a jeho řešení nespočívá jen v prostém vyhnání všech Němců bez rozdílu za hranice." Tato slova, protikladná jednostrannému nacionálnímu pohledu, rozvířila značně brněnskou ideovou hladinu a měla svůj vliv i na urychlení konsolidace v pohořelickém táboře.

K hlubší analýze odsunu se po několika dnech sekretariát KSČ v Brně vrátil, protože ústředí v Praze požadovalo obšírnější zprávu o brněnských událostech.  Soustředěním podkladů pověřil O. Šling Louise Nissela, německého antifašistu z Mikulova. Ten si přibral na pomoc svého přítele, člena antifašistické komise při okresní správní komisi v Mikulově, rovněž Němce, Willy Kapustu. Oba v roce 1938 sloužili v místní jednotce Republikanischewehr, která v zářijových dnech 1938 neohroženě vystoupila na obranu Československa a jen zázrakem přežili nacistická vězení. Nyní se společně vydali po stopách brněnského transferu, jezdili po vesnicích a zjišťovali až do podrobností, jak dalece ovlivnil život v obcích, bylo-li při zacházení s Němci použito násilí a jestli byl někdo při tom zabit či zastřelen.

Z Nisselovy závěrečné zprávy vyplývalo, že vystěhovaní si nejčastěji stěžovali na obtížnou cestu, zdravotní potíže, na nespravedlivé zařazení mezi Němce, zejména ti, co při sčítání v roce 1930 uváděli českou národnost a k její změně byli morálně-politicky přinuceni nacistickými národnostními zájmy. Dále zpráva pojednávala o komplikacích, které na válkou těžce postiženém jihu Moravy způsobil nečekaný příliv tisíců vypovězených Němců a podle pamětnického svědectví kritizovala i nesprávnou orientaci akce na přechod do Rakouska. Neuváděla však žádný případ násilností, na jejichž následky by býval tehdy někdo zemřel, anebo že by došlo k zastřelení účastníka pochodu. Autentický text prozatím neznáme, dosavadní pátrání v archivních fondech KSČ vyzněla negativně, takže spoléháme na vyjádření přímých účastníků. Význam zprávy také nespočívá ani tak v jejím obsahu, obdobná svědectví uvádějí totiž i jiné prameny, jako ve způsobu její přípravy na prozatímním sekretariátu strany v Brně.