Vysídlení německého obyvatelstva z Brna VI
Vysídlení německého obyvatelstva z Brna VI
ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový
ubytovací tábor v Pohořelicích
Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.
Původně zformované útvary braly postupně za své a rozpadaly se do různě početných skupin. Cestou, aby si ulehčili, odkládali Němci část po částech něco ze svých zavazadel, podle Richterova pamětníka odkládali někteří i potraviny. To je dost málo pravděpodobné, protože jiným právě potraviny chyběly. Cestou k žádným brutálnostem nedocházelo, pokud je nespatřujeme v potřebě překazit nenápadné uhýbání z proudu a přípravu k útěku. Pokud doprovodný personál použil fyzického násilí, pak nikdy v takové míře, aby způsobil zranění nebo snad někoho usmrtil. Barvitá líčení o tom, jak byli Němci svlékáni, uvazováni k telegrafním tyčím, pod kterými byly rozdělávány ohně, a obdobné báchorky by si nezasloužily pozornosti nebýt vědomé snahy po démonizaci pochodu z Brna a jeho postavení jako protiváhy proslulých pochodů smrti z nacistických koncentračních táborů. Vyspekulovaná ”svědectví" o plných příkopech mrtvých, zastřelených nebo kolbami stráží ubitých žen a mužů musela dostat logické pokračování. Ti mrtvi přece museli být někde, ale hlavně tajně zakopáni. Někde stranou, ale ne zas tak daleko, aby se nedalo s místem jejich posledního odpočinku politicky manipulovat.
Na svém pochodu k Pohořelicím, přibližně ve dvou třetinách cesty od Rajhradu, míjel průvod na Smolínském kopci, pokud ovšem kótu 231 za výraznější dominantu můžeme považovat, kamenný kříž pár kroků v poli od silnice. Zbudoval ho Jakub Haška na paměť kohosi, kdo zde byl zasažen bleskem, alespoň to tak vypráví místní tradice. Z nějakých dosud neobjasněných zdrojů vyrašila fáma, že právě tady u Haškova kříže je pohřbeno 1700 Němců povražděných cestou. V minulých letech tu často zastavovaly výpravy zahraničních návštěvníků jižní Moravy a jejich účastníci veřejně či potajmu zdobili kříž věnečky se stuhami v rakouských i německých státních barvách a u paty kříže zapalovali svíčky. Činili tak s neotřesitelnou jistotou, že stojí nad hrobem či hroby svých blízkých. Okolí kříže věnoval značnou pozornost i Ota Filip, je však natolik zkušeným žurnalistou, aby ”se ctí" vyvázl i v případě, že tu žádné pozůstatky zabitých nalezeny nebudou. Za tím účelem předestřel čtenářům dohady o vykopání hrobů a převezení jejich obsahu kamsi do neznáma, takže v obou případech mu nelze nic vytknout.
Historický průzkum ve Smolině i na místě samém žádné hroby nepotvrdil. Na písemný dotaz odpověděl z pověření městského úřadu v Pohořelicích, kam Smolin náleží, lékař MUDr. Josef Hrabovský, smolínský starousedlík, lapidárním a naprosto výstižným konstatováním: ”Něco bychom o to museli ve vesnici vědět." Další ze spekulací o tajnostech brněnského transportu propadla a s ní zmizelo i zdobení kamenného svědka u silnice.
Transport na jeho závěru provázel 31. května primátor Vladimír Matula spolu s tajemníkem Kapounem a dalšími funkcionáři. Za přestávky v Rajhrade vyslechl mnohé stížnosti proti údajně nespravedlivému zařazení do transferu, a přestože předkládané důkazy a svědecké výpovědi nebyly vždy nejvěrohodnější, rozhodoval velkoryse a blíže neurčený počet Němců vrátil zpět do Brna. Potom pokračoval v cestě do Pohořelic, o níž nám ve svých pamětech zanechal důležité svědectví: ”Přesvědčili jsme se, že nebyly žádné stížnosti na bezpečnost ani na zbrojováky a že odsun pokračoval celkem v pořádku a bez jakéhokoliv násilí." Na základě vlastního uváženi sledoval transport rovněž Matulův náměstek a jeho politický rival Josef Podsedník v doprovodu dalšího člena národního výboru kněze Pátera Petra Lekavého z fary u sv. Tomáše. V zásadním pohledu na cestu do Pohořelic se s primátorem příliš nerozcházel: ”Po cestě jsme zahlédli několik pohozených uzlů s oděvními svršky, ale opuštěné Němce jsme neviděli. Teprve u Pohořelic jsme viděli kolem baráků konec transportu, ponejvíce staré lidi, kteří tam odpočívali pod dohledem ozbrojených zbrojováků." Pozoruhodné je, že ani Matula, ani Podsedník nezávisle na sobě neuvádějí ve svých pamětech žádné mrtvé. Příkopy plné mrtvol nebo 1700 povražděných u Haškova kříže nemohl žádný z nich přehlédnout a v době, kdy představitelé národního výboru města Brna sledovali silnici, nemohly být údajné oběti odklizeny. Následujícího dne projel trasu z Brna do Pohořelic lékař MUDr. Jiří Šňupárek, ale ani on cestou nezahlédl jedinou mrtvolu.
Odchodem vysídlených z Rajhradu zanikla koncepce jejich dočasného rozmístěni do vesnic kolem městečka. Tento nejpůvodnější záměr ZNV i městské správy byl nově pře transformován do okolí Pohořelic, kolem nichž v národnostně smíšených obcích měl do konce lepší vyhlídky na své uskutečnění. Ještě dřív, než bylo cokoliv uděláno pro realizaci pohořelické varianty vysídlovacího plánu, všechno předešlé přehlušil nový cil pochodu, za který byla stanovena rakouská hranice. Kdo a za jakých okolností navodil tuto změnu, sotva už poznáme. Rozhodně to nebyly brněnské správní a bezpečností instituce, přestože později vzaly přechod do Rakouska tichou cestou na vědomí.
V souvislosti s touto nejpalčivější změnou v koncepci transferu není zanedbatelný pohled na psaní tehdejšího brněnského tisku. Národně socialistické Slovo národa napsalo: ”Ve čtvrtek v noci budou brněnští Němci pochodovat dále k jihu přes Pohořelice." Sociálně demokratický Čin tuto tezi uvedl jen s malou obměnou: ”... celý transport Němců bude pochodovat směrem na rakouské hranice." Rovnost týž den referovala o cestě do Rajhradu a o přidělování Němců na práce v okolí, jako by zapomněla, že den předtím v redakčním článku uvedla poněkud odlišné stanovisko: ”Dělnictvo žádá, aby všichni Němci ihned opustili město Brno a byli dopraveni za hranice Československé republiky." Dva přístupy k německé otázce v Brně jsou patrné téměř od samého počátku jejího revolučního řešení. Radikální živelné pojetí transferu mělo naději na rozhodující vliv až v jisté vzdálenosti od Brna. Všechny rozkazy a příkazy během cesty byly předávány ústně po rojnici a spojkách, jiné spojem tehdy neexistovalo. Proto není bezdůvodná ani domněnka, že stačilo,aby někdo z doprovodu zvolal - ”Do Rakouska!" - nebo tak nějak podobně a už se změněná orientace lavinovitě šířila na všechny strany. Nelze tedy ani vyloučit původ nového cíle v nepravém či zkomoleném zvolání, zejména ne za té okolnosti, že něco takového přicházelo vhod.
Štábní kapitán Bedřich Pokorný, zemský velitel Národní bezpečnostní stráže v Brně, podal 2. června 1945 ve 13.00 hodin do sekretariátu ministra vnitra Václava Noska telefonické hlášení, v němž vysvětloval, proč dosud nedokázal splnit instrukci ministra ze 30. dubna. Za své služební cesty do Prahy, pravděpodobně spojené s účastí na poradě vyšších funkcionářů KSČ, navštívil i hotel Alcron, v němž prozatím bydleli ministři a přední vládní úředníci. Pro osvětlení brněnského transferu je záznam hlášení velice významný. Praví se v něm: ”ZNV v Brně nakonec rozhodl provésti odsun Němců z Brna tak, jak navrhl pan ministr vnitra v hotelu Alcron 30.5.1945 bezpečnostní delegaci moravské, internovat Němce na vhodných místech v pracovních a koncentračních táborech a neodsunovat až do rozhodnutí vlády Němce do Rakouska." Pokorný v další části svého hlášení vysvětluje obtížnost své zpáteční cesty. Říká, že do Mikulova dojel až l. června večer, ”kdy už valná část proudu překročila rakouské hranice." Z citovaného záznamu vyplývá, že ZNV 30. května 1945 rozhodoval o vystěhování Němců z Brna po konzultaci s ministrem vnitra a škpt. Pokorný jel urychleně do Mikulova, aby zastavil živelný převod transferu přes rakouskou hranici.
Mezitím také jednal s vládními činiteli bezpečnostní referent ZNV Karel Smítal, jistě ne bez součinnosti s Pokorným, dost možná, že navštívili i ministra vnitra spolu. Z telegramu, který přišel Smítalovi 1. 6. 1945, vyjímáme pro jeho závažnost obsáhlejší pasáž: ”Ministerstvo vnitra vzalo Vaši zprávu o usneseni k provedení neprodleného odsunu Němců z Brna se souhlasem na vědomí. Ministerstvo vnitra považuje za účelné, aby v akci bylo i nadále pokračováno: evakuované osoby buďtež s přihlédnutím k místním poměrům rozptýleny v internačních táborech, a pokud nebudou vydány další pokyny o odsunu německých obyvatel z území republiky, budiž Němců použito k nutným pracím, zejména zemědělským. Za ministra plk. Bartík."
O přesídlení brněnských Němců na venkov referovalo téhož dne ministerstvo vnitra předsednictvu vlády. Za důležitou motivaci evakuace považovalo zcela oprávněně zmírnění bytové a zásobovací kalamity ve válkou těžce postiženém městě, ”takže předložený požadavek lze za daných okolností považovati za oprávněný." Současně ministerstvo vnitra požádalo ministerstvo výživy k provedení takových opatření, aby nastalo ”zmírnění nynějšího stavu." Z citovaného je zřejmé, že ministr Nosek nepovažoval brněnskou akci za odsun v mezinárodním pojetí, nýbrž jednoznačně za vnitropolitickou záležitost řešící hlubokou mnohostrannou krizi města Brna.
Německé vysídlení bylo i mimo Brno chápáno nejenom jako preventivní opatření proti dalšímu vyostřování národnostních konfliktů, ale i jako nouzové řešení krizové bytové a zásobovací situace. Německé obyvatelstvo mělo po celou dobu okupace nadlepšené potravinové i ošacovací příděly, žilo v luxusnějších domech a bytech, z velké části zabavených po zlikvidovaném židovském obyvatelstvu. Není divu, že místní revoluční národní výbory, těžce obstarávající potravu pro své občany, nezahrnovaly do své zásobovací péče Němce a současně požadovaly jejich soustředění do menších bytových prostor. Přestěhování Němců na venkov, kde přes všechny válečné důsledky byly přece jen příznivější podmínky obživy a česko-německé vztahy umírněnější, bylo i pro ně relativně ohleduplnějším záměrem. Koncepce státních a bezpečnostních úřadů se však dostala do rozporu s živelnými snahami, které převážily.
Dvě rozdílná pojetí německého transferu také vysvětlují, proč představitelé města s před stihem neinformovali o vystěhovalecké akci zplnomocněnce Rakouské republiky dr. V. Figdora, který nepochybně při nástupu do funkce navštívil i primátora města, takže o sobě navzájem věděli. Byla-li koncepce vysídlení zpočátku pojata jako vnitřní záležitost, nebylo takového jednání zapotřebí. Sám dr. Figdor bude ze své funkce intervenovat teprve tehdy, až hranice jeho země bude odsunem skutečně ohrožena.
Zatímco 1. června vedla vládní místa čilou korespondenci o událostech v Brně navzájem, Praha jednala s Brnem a škpt. Pokorný byl na cestě do Mikulova, krizová situace přešla z Brna na Pohořelicko. Brněnskou občanskou atmosféru vcelku reálně vystihuje poznámka pplk. Ing. Sameše pro ministra Noska: ”Po odchodu 25 000 Němců nastalo v Brně velké uvolnění." Bylo to skutečně tak. Bez nadsázky.
12
Nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích
V ranních hodinách 31. května dorazily první hloučky vypovězenou do Pohořelic, třítisícového města přibližně v polovině cesty z Brna do Mikulova, které nelehce překonávalo důsledky okupace a nedávných frontových bojů. Během dne přicházeli další, k večeru počet příchozích asi sedmkrát převýšil původní městské obyvatelstvo. Transport předem nikdo neohlásil, takže přišel do naprosto nepřipraveného prostředí. Ostatně sami organizátoři nepředpokládali ve městě nic víc, než krátký odpočinek před druhou etapou cesty
Podle vyjádření místní stanice Národní bezpečnostní stráže se podařilo do 23. hodiny umístit všechny pod střechu. Nejvíce Němců bylo umístěno do barákového tábora na okraji města zřízeného okupanty pro zahraniční dělníky, především Poláky, nahnané sem na nucené práce. Jiní našli přístřeší v prázdných obilních skladech, postavených rovněž za války k uskladnění nucených obilních dodávek od rolníků. Účastníci transportu zaplnili školu, sokolovnu, selské stodoly a ti nejšťastnější, kteří našli pochopení u místního obyvatelstva, ubytovali se v soukromých bytech. Přijmout někoho do bytu nikdo nenařídil, ale také tomu nebylo bráněno: záviselo to pouze na vzájemné dohodě a teprve až později byl pořízen soupis osob žijících v soukromí. Tuto výhodu měl ovšem jen malý zlomek transportu. Po upozornění, že některé unavené osoby dosud nedošly a odpočívají před městem po příkopech, byla provedena obhlídka pochodové trasy a nemohoucí přivezeni koňskými potahy do města. Nemáme dochované zprávy o tom, že by z cesty přivezli někoho mrtvého.
Po rušné a chaotické noci, v níž na spánek zbylo jen velmi málo, poznamenávala 1. červen usilovná snaha městské správy, stanice NBS a přítomných představitelů NV města Brna o překonání hlavních nesnází a snížení neúnosné koncentrace lidí ve městě. Především vybrali téměř deset tisíc osob schopných dalšího pochodu a vyvedli je na mikulovskou silnici směrem k rakouské hranici. Postavení Němců v transportu se nijak nelišilo od jeho předchozí etapy, měnil se pouze jejich doprovod. Příslušníci závodních stráží už během noci považovali své poslání za splněné a odcházeli zpět do Brna. V první červnový den jich mělo být v Pohořelicích už jenom asi 90. Namísto nich nastupovaly narychlo povolávané další části 1. výcvikové korouhve 3. vojenského okruhu československé armády ze Znojma pod velením majora jezdectva a někdejšího ruského legionáře Viléma Pistoriuse.
Vojáci postupně vtiskli situaci řád a vyloučili možné excesy. Pro doprovod vystěhovanců volili zvláštní metodu. Po celé trase až k rakouské hranici rozmístili v kilometrových rozestupech své hlídky. Německé občany rozpočítali po stovkách a každou stovku svěřili pod dozor vždy jen jednomu vojákovi. Ten ji doprovodil o kilometr dál ke stanovišti následující stráže, kde ji předal jinému vojákovi a sám se vrátil na své původní místo, aby převzal a převedl další stočlenný útvar o jeden kilometr dál. Tímto kyvadlovým způsobem, kilometr po kilometru, byli vysídlenci doprovázeni až k hraničnímu přechodu.
Přesun probíhal bezkonfliktně, vojáci na nějakém terorizování Němců neměli zájem a Němci sami už dostatečně poznali, že jakákoliv forma odporu je bezúčelná. V důsledku prohrané války a probíhající revoluce ztratili své dřívější privilegované postavení a publikované programové dokumenty pro poválečnou dobu, ať už byly domácí či zahraniční provenience, jim žádnou perspektivu na podkladě statu quo pochopení a dostane se jim nejnutnější pomoci, většina jich z nezbytnosti hranici přešla. Cestou tu a tam došlo k pokusům o útěk z transportu, avšak v otevřeném terénu mezi Pohořelicemi a Mikulovem k tomu nebyly příznivé podmínky. Teprve v mikulovských ulicích se ti, kteří nechtěli do Rakouska, obratně vytráceli a v několika následujících dnech vyčkávali v polích a vinicích mezí Mikulovem a státní hranicí, jak se věci vyvinou. Nakonec i většina z nich odešla za hraniční čáru.
Jihomoravská státní hranice byla z obou stran kontrolována jen velice sporadicky. Hlavní autoritou byl pouze malý oddíl Rudé armády usídlený v bývalé rakouské celnici, ale ten pouze zajišťoval průjezdy vlastních vojenských kolon a do civilních záležitostí nezasahoval. Hranice byla z obou stran volně průchodná a ti, kteří nechtěli z různých důvodů volit cestu po silnici, přecházeli na obě strany polními cestami. Tuto možnost využívali někteří němečtí rolníci k nelegálnímu přepravování zemědělského inventáře a někdy i dobytka na smluvená místa za hranicí. Po přechodu hlavního vysídlovacího proudu bylo na rakouské straně složeno několik mrtvých. Těžko zjistit, jestli zemřeli ještě na moravském území a byli svými přáteli přeneseni přes hranici, či zemřeli už v Rakousku.
Nasměrování vysídlovaci akce do Rakouska přimělo dr. V. Figdora nejenom k intervenci u prof. Františka Loubala na ZNV v Brně. Ještě v průběhu 31. května, kdy druhá fáze pochodu ještě nezačala, vyhledal také velitele vojenské záštity majora Pistoriuse a zdůraznil mu, zda si uvědomuje, do jaké míry jsou vskutku odsunováni rakouští občané a nejde-li hlavně o československé občany německé národnosti. Současně upozorňoval, že repatriace Rakušanů má být projednávána v Praze až ve dnech 5. - 7. června. Podobně jako už předtím na ZNV pohrozil i nyní vykázáním 400. 000 Čechů z Vídně a vyslovil politování nad vypuzováním Němců do zcela vypleněné země.
Rakouské pohraniční orgány prozatím nečinily překážky při vstupu Němců na rakouské území. Jako reakce na jejich příchod zavládly v místech kolem silnice do Vídně i ve Vídni samé silné protičeské nálady a nechyběly ani protestní letákové akce. Úřady prozatímní vlády dlouho zvažovaly, nemají-li vrátit Němce zpět na Moravu, protože vesměs nevyhovovali jak po stránce státní příslušnosti, protože ji nemohli prokázat ke dni 27. dubna 1945, kdy vznikla prozatímní státní správa, tak k nově konstituované rakouské národnosti. K tomuto kroku nedošlo, odmítány však byly osoby neovládající německý jazyk. Toto stanovisko, jak dále uvidíme, podstatným způsobem ovlivnilo poměry v Pohořelicích.
Ústup od původní koncepce přesídlení a vyhoštění Němců do Rakouska navodily nepříjemnou situaci i pro ministra Noska a přiměly ho k pozměnění předchozích stanovisek. Po referátu gen. Bartíka o událostech na jihu Moravy vyjádřil své stanovisko slovy: ”Bylo by záhodno vyžádati si též stanovisko ministra zahraničních věcí, neboť otázka dotýká se sféry zahraničně politické, zejména našeho vztahu k Rakousku. Dle mého názoru nemohlo by míti Rakousko žádných námitek, kdyby šlo o odsun jen rakouských státních občanů, ačkoliv i zde v zájmu našich dobrých styků s Rakouskem bylo by vhodno, aby tato záležitost byla předem diplomatickou cestou dohodnuta. Z hlediska státně bezpečnostního jest takový poloorganizovaný odsun Němců nežádoucí proto, poněvadž neposkytuje dosti času, aby byli odděleni a vybráni ti Němci, kteří se dopustili válečných i jiných zločinů". Nakonec ministerstvo vnitra požádalo Moravskoslezský ZNV o zastavení odsunu, bohužel pozdě, neboť už polovina lidí byla mimo ČSR. Na dotaz, jak naložit s téměř 10 000 dalšími v Pohořelicích, přišla nová telegrafická, instrukce: nepřipustit návrat vysídlených Němců ani za té okolnosti, že by Rakousko provedlo svou vyhrůžku o vyhnání Čechů. Z druhé poloviny transferu měli být Rakušané vyňati a zbývající lidé rozmístěni po vesnicích.
Primátor Matula ihned po příjezdu do Pohořelic navázal na svou předchozí činnost v Rajhradě a podle svého zvážení umožňoval osobám s nevyhraněnými důvody pro vysídlení návrat do Brna. Metoda individuálního šetřeni byla zdlouhavá a nepřinesla do nepřehledných poměrů žádné ulehčení. Bylo třeba rozhodnějšího kroku.
Z hlediska mezinárodního bylo prvořadé uvolnění Rakušanů. Prokazatelné zjišťování rakouské státní příslušnosti naráželo na nedostatek dokladů a o konstituování zvláštní rakouské národnosti, odlišné od německé, nevěděla v té době ani většina skutečných Rakušanů žijících u nás. Jediný pokrok spočíval v hromadném uvolnění všech, kdo nějakým způsobem prokazovali anebo prohlašovali našeho jižního souseda za místo svého narození, za místo dřívějšího svého pobytu, případně nynějšího bydliště příbuzných a pod. Ti všichni byli propuštěni, přestože některé přednesené důvody byly jen chabě podloženy. Rakušané se rozešli, někteří zamířili neznámo kam, snad do Rakouska, většina z nich odešla zpět do Brna.
Současně byl vrácen zpět větší počet osob se sporným určením národnosti. Staniční kniha NBS v Pohořelicích poznamenává k datu 3.6.1945: ”Kolem 14 hodin bylo odsunuto asi 2 000 Němců zpět do Brna, kteří optují pro ČSR." V 9. schůzi rady ZNV referoval o tomtéž její předseda F. Loubal: ”Asi 2 500 (Němců - pozn. V. Ž.) se vrací do Brna, poněvadž se na ně vystěhování ve smyslu usnesení Zemského národního výboru nevztahovalo." Rada ZNV zdůvodnila své rozhodnutí poukazem na 7. bod svých směrnic o nakládání s Němci ze dne 20. května 1945, podle něhož měli být z mimořádných opatření vyňati Češi a Češky ze smíšených manželství, jakož i jejich děti, pokud byly původně evidovány jako Češi, Židé a vůbec všechny osoby protihitlerovského smýšlení a perzekvované pro konkrétní antifašistickou činnost. Podobně jako každé jiné ustanovení tohoto druhu, také směrnice ZNV nemohly táhnout přesnou rozhraničovací čáru mezi stoupenci a odpůrci okupantů. S odstupem padesáti let je stále ještě možné najít příklady, kdy z ustanovení o Němcích byli v Pohořelicích shovívavě vyňati rodinní příslušníci vyšších důstojníků SS, funkcionářů okupačního aparátu a členů NSDAP, o jejichž činnosti museli rodinní příslušnici vědět.
V intencích koncepce o rozptýlení vysídleného obyvatelstva do jihomoravských vesnic odešlo do okolí 943 osob (Drnholec 213, Branišovice 74, Cvrčovice 165, Odrovice lil, Troskotovice 30, Malešovice 158, Loděnice 114, Jiřice 51, Vlasatice 27). Zakrátko nacházíme i jiné skupiny dislokované do blízkých vesnic, např. do Damnice, na statek J. Kulhána v Suchohrdlích a jinam. Odchod do vesnic nebyl lidem přikazován, odcházeli tam po vlastním uvážení a také podle toho, jakou jim tamější rolníci mohli poskytnout práci a životní zajištění. V každém případě byl pobyt ve vesnicích příznivější než v táboře a většina vysídlenou tam zůstala až do tzv. řádného odsunu. Spadali do pravomoci místních národních výborů nebo správních komisí, pohořelický tábor je vedl pouze evidenčně. Bohužel i do vesnic zasáhla epidemie úplavice, a pokud tam někdo zemřel, byl pochován podle místních zvyklostí a možností na příslušném hřbitově.
První dny strávené vypovězenci v Pohořelicích byly kruté. Nebylo na čem spát, chyběla základní hygienická zařízení, léky a zdravotnický materiál, zásobování vázlo na nejnuznější úrovni. Malé město nedisponovalo velkými objekty a vyvařovnami vhodnými pro ubytování velkého počtu lidí a i ty skrovné válečné zásoby potravin vzaly za své při přechodu fronty. Vysídlenci tento stav znali, a proto není divu, že jimi zmítalo napětí, nejistota a obavy nejenom z budoucnosti, ale i z nejbližších dní. Po stránce bezpečnostní staniční kniha NBS sice uvádí, že 1. června ”pořádek nebyl porušen" a následující den hodnotí obdobně: ”při střežení lágru po strance bezpečnosti nebyla závada", ovšem uvnitř panoval značný nepokoj.
Při překonávání neblahé situace, bez příkazu a instrukcí shora, převzali iniciativu příslušníci místní stanice NBS, jejímž prozatímním velitelem byl strážmistr Bedřich Koubek a přítomní vojáci majora Pistoriuse. Na statcích a v zemědělských usedlostech zabavili pařáky na brambory, takže už v poledne 1. června obdrželi evakuanti alespoň vařené brambory ”v přiměřeném množství dle přání". Jakmile v několika dnech vznikla táborová správa, dala majoru Pistoriovi na vědomi, že byl pouze velitelem strážného doprovodu pochodového proudu a nenáleží mu žádná pravomoc z titulu vedoucího tábora. Přesto jeho rozvážné a rozhodné jednáni ve dnech 1. - 3. června, jímž překonal nejtíživější stadium v životě vystěhovalců, zaslouží jednoznačného uznáni.
Zprávy o tom, že transfer neproběhl podle ideálních představ a zadrhl se v Pohořelicích, vyvolaly v Brně rozporuplnou odezvu. Drtivá většina Brňanů ho považovala za tvrdou, ale spravedlivou odplatu za iredentistické a velezrádné počínání Němců vůči Československu i Česko-Slovensku a za podíl na genocidní politice vůči Čechům i jiným blízkým národům. Rada ZNV na své schůzi 5. června dala volný průchod názoru, že přes všechny komplikace bylo dosaženo úspěchu, ”tj. očisty Brna od německého živlu." Téměř shodným způsobem hodnotil ve svých pamětech vysídlení Němců primátor V. Matula. Bezpochyby o věci jednala vedení politických stran a velkých společenských organizací. O jejich názorech však prozatím mnoho nevíme.
K pozoruhodnému střetu o smyslu a provedení transferu došlo v sekretariátu KSČ. Došlé zprávy o nedorozumění s Rakouskem a o krizovém stavu v Pohořelicích velice pobouřily Otto Šlinga, pověřeného prozatímním vedením stranického sekretariátu. Po celou válku žil v Anglii v blízkosti naší zahraniční politické emigrace, znal perfektně několik světových jazyků a do Brna přijel přes Moskvu ve zvláštní skupině hned po přechodu fronty. Z jihomoravských politiků měl tehdy bezpochyby nejlepší mezinárodně politický rozhled a nejurčitější představy o budoucí komunistické politice. Co všechno se 1. června na sekretariátě odehrálo, lze zrekonstruovat jen s obtížemi. Jisté je, že Šling podrobil vysídlovací akci tvrdé kritice. Dne 8. června 1995 odvysílala Česká televize dokumentární pořad brněnského studia ”... a průvod Němců šel." Jeden z pamětníků v pořadu vysvětloval, jak s průvodem Němců přijel někam na jižní Moravu O. Šling, vystoupil z auta a halasně projevoval své uspokojení nad jeho průběhem. Tato scéna neodpovídá historické skutečnosti, Šling se v odsunu neangažoval. Je s podivem, proč si tak závažné svědecké vyjádřeni tvůrci dokumentu neověřili.
Tehdejší střetnutí mezi brněnskými komunisty navzájem do jisté míry zrcadli deník Rovnost. V pondělí 5. června 1945 otiskl nebývalé obsáhlý úvodník pod názvem Nový život v novém státě. Podepsán byl značkou ”P" (=František Píšek) a datován 2. červnem 1945. Autor v něm nejprve považoval za vhodné rekapitulovat oficiální dokumenty a projevy, pokud se v nich jednalo o německé otázce v ČSR. V tom samozřejmě netkví jeho originálnost. Nekonformní byly pohledy na právě provedený transfer: ”... vyskytly se horké hlavy, které chtěly vyhnat všechny Němce bez rozdílu a naráz za hranice a nepřihlížely při tom ani k tomu, zdali jsou to hranice říšské nebo rakouské, zdali tím nevzniknou mezinárodní komplikace, anebo nezvýší-li se tím potíže zásobovací, dopravní, bezpečnostní, zdravotní a jiné." V další části Píškův úvodník navazoval na myšlenky vyslovené v Rovnosti v hlavní den vysídlovací akce 31. května 1945. Tehdy Voloďa Spurný nazval svůj úvodník ”Nejen Němci..." a zdůraznil v něm, že hlavní konflikt doby nelze chápat ani tak v rozporu mezi nacionalitami, jako především jako boj mezi fašismem a antifašismem. Oba autoři shodně interpretovali německou otázku v propojení na eliminaci dědictví domácího fašismu a kolaborace. Františku Píškoví nelze nedat za pravdu i po půl století: ”Bylo by těžkou chybou vybíjet svoji nenávist jenom na Němcích. Spravedlivá odplata musí stihnout všechny odrodilce. Je nutno dobře se poohlédnout všude, zdali se tato sorta bezcharakterních a bezpáteřných lidí již dnes netlačí na teplá místa, zdali právě ti, co dnes nejvíce křičí Němci ven, sami mezi ně nepatří." A závěrem k těmto slovům dodával: ”Je tedy německý problém mnohem širší a jeho řešení nespočívá jen v prostém vyhnání všech Němců bez rozdílu za hranice." Tato slova, protikladná jednostrannému nacionálnímu pohledu, rozvířila značně brněnskou ideovou hladinu a měla svůj vliv i na urychlení konsolidace v pohořelickém táboře.
K hlubší analýze odsunu se po několika dnech sekretariát KSČ v Brně vrátil, protože ústředí v Praze požadovalo obšírnější zprávu o brněnských událostech. Soustředěním podkladů pověřil O. Šling Louise Nissela, německého antifašistu z Mikulova. Ten si přibral na pomoc svého přítele, člena antifašistické komise při okresní správní komisi v Mikulově, rovněž Němce, Willy Kapustu. Oba v roce 1938 sloužili v místní jednotce Republikanischewehr, která v zářijových dnech 1938 neohroženě vystoupila na obranu Československa a jen zázrakem přežili nacistická vězení. Nyní se společně vydali po stopách brněnského transferu, jezdili po vesnicích a zjišťovali až do podrobností, jak dalece ovlivnil život v obcích, bylo-li při zacházení s Němci použito násilí a jestli byl někdo při tom zabit či zastřelen.
Z Nisselovy závěrečné zprávy vyplývalo, že vystěhovaní si nejčastěji stěžovali na obtížnou cestu, zdravotní potíže, na nespravedlivé zařazení mezi Němce, zejména ti, co při sčítání v roce 1930 uváděli českou národnost a k její změně byli morálně-politicky přinuceni nacistickými národnostními zájmy. Dále zpráva pojednávala o komplikacích, které na válkou těžce postiženém jihu Moravy způsobil nečekaný příliv tisíců vypovězených Němců a podle pamětnického svědectví kritizovala i nesprávnou orientaci akce na přechod do Rakouska. Neuváděla však žádný případ násilností, na jejichž následky by býval tehdy někdo zemřel, anebo že by došlo k zastřelení účastníka pochodu. Autentický text prozatím neznáme, dosavadní pátrání v archivních fondech KSČ vyzněla negativně, takže spoléháme na vyjádření přímých účastníků. Význam zprávy také nespočívá ani tak v jejím obsahu, obdobná svědectví uvádějí totiž i jiné prameny, jako ve způsobu její přípravy na prozatímním sekretariátu strany v Brně.
