Vzpomínky pamětníků na vyhnání Čechů z pohraničí 1938
Vzpomínky pamětníků na vyhnání Čechů z pohraničí 1938
Úvodem
Když jsme se před několika lety pokusili obnovit činnost místní organizace Kruhu vyhnaných z pohraničí v roce 1938 v Plzni, věděli jsme, že to nebude lehké. Organizace zde totiž již dříve byla ustavena, pracovala ale krátkou dobu. Ukázalo se, že zde – na západě Čech je pro leckoho málo žádoucí.
A tak po určité době jsme se pustili do práce s cílem obnovit její činnost. Navazovali jsme kontakty v Plzni i jejím okolí. Určitou vzpruhou byla skutečnost, že zájem lidí neuhasl. Asi po půlročním úsilí se konala ustavující schůze. Velmi nám pomohl oblastní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu (přístřeší nám poskytuje i nadále).
Jako novopečený předseda jsem si byl vědom, že kromě jiných důležitých úkolů je -dním z těch, kde nelze smlouvat s časem – podchytit vzpomínky žijících účastníků na onen neblahý čas, kdy se svými rodiči či s příbuznými museli opustit své domovy a to často nakvap a hledat bezpečí, přístřeší a pomoc ve vnitrozemí.
Zásluhou péče pražského vedení Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí byl již dříve vydán soubor vzpomínek těchto pamětníků. Z různých důvodů zdaleka ne všech. Proto jsme se pokusili apelovat na další pamětníky. Opětně jsme u řady z nich dosud nepochodili. Dílčích výsledků jsme dosáhli. Myslím si, že bude správně, aby i ony tiskem vešly na světlo světa.
Současná doba Kruhu občanů ČR vyhnaných z pohraničí v roce 1938 i dalším vlasteneckým organizacím příliš nepřeje. Studený vichr z druhé strany Bavor sílí, stejně jako lži, provokace a arogance pražského „velvyslanectví sudetoněmeckého landsmanšaftu“ v čele s odrodilým Čechem, panem P. Bartonem. A nejen to! I někteří naši politici, poslanci, senátoři, o novinářích ani nemluvě, ztrácí historickou paměť a dokonce i někteří z nich se nestydí k přepisování či k falšování dějin snížit.
Tyto vzpomínky pamětníků, nechť mladším generacím, zvláště mládeži, připomenou, jak se k nám znacizovaní henleinovci a zfanatizovaní příhraniční občané Československé republiky německé národnosti chovali, jak si představovali nastolení „nového pořádku“ a postupně uplatňovanou genocidu českého národa.
Historie však není nikdy jen černobílá. Psát jen o dobrých Češích a zlých Němcích , nebo naopak, znamená mrzačit historii. Byly totiž tisíce příhraničních Němců, zejména sociální demokraté a komunisté, kteří v době předmnichovské a po ní bránily i se zbraní v ruce republiku a její demokratické zřízení proti totalitárnímu nacismu. Jejich osudy byly začasté tragické, koncentrační tábory, popravy. Vážíme si jejich památky. Byli to věrní občané ČSR německé národnosti. pro které bylo Československo jejich jedinou a skutečnou vlastí. Kdo je vinen jejich vraždami, kdo odpovídá za to, že téměř 200 000 příhraničních Němců padlo na frontách druhé světové války v uniformách nejen wehrmachtu, ale i SS, ve službách gestapa a SD? Je na Němcích samých, také i na landsmanšaftu, aby na tyto otázky poskytli pravdivou odpověď. O osudech Němců, věrných republice, podává svědectví např. útlá brožurka „Povstání henleinovských ordnerů v září 1938 na Sokolovsku“, jejímž autorem je Jiří John. Proto považuji za nadbytečné, abych se touto problematikou dále zabýval. Doporučuji však všem, aby si ji přečetli.
Josef Sedlák
