České národní listy

Z pohádek tisíce a jedné noci sudetoněmeckého landsmanšaftu

„Tak prý budeme mít pomník. V Plzni, připomínající čtvrt milionu lidí, kteří byli po Mnichovu vyhnáni ze Sudet do vnitrozemí. Nu dobrá, pomníků není nikdy dost, a vzhledem k poměrně vysokému tempu jejich strhávání a umisťování ve zvláštních, náhradních lokacích, jež zovou lapidária a představují materialisovanou formu komunisty tak vděčně traktovaného "smetiště dějin", je pro zachování konstantní, kulturně relevantní míry zapomníkovanosti území státu potřebí vztyčovat pomníky nové a nové. Potud tedy se záměrem souhlasím.

Zvláštností toho plzeňského je drobnost: událost, již pomník hodlá memoralisovat, se nikdy nestala…

Pomník obětem vyhnání, jež nebylo, má nicméně svůj protipol, jež jeho plánované vztyčení činí politicky citlivějším, totiž neexistenci pomníku události, která se skutečně stala – poválečného vyhnání a genocidia sudetských Němců. Kdyby takový pomník existoval, hleděl bych na plzeňskou iniciativu smířlivěji, jako na lehce bizarní projekt, na jehož konci bude monstrum, jež naši vnuci budou jednou ukazovat svému potomstvu a vyprávět mu k tomu příběh o lži, kterou si jejich dědové vytvořili, aby sami před sebou ospravedlnili zločiny svých předků.

Neexistence a momentální nemožnost zřízení pomníku skutečného vyhnání je tím, co i mne nutí postavit se na stranu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku, jež, zcela právem, záměr kritizuje, oprávněně připomínajíc, že lidé, kteří opouštěli před 75 lety Sudety, tam předtím přišli jako nechtění emisaři státu, jenž se k podstatné části vlastního území začal chovat jako ke kolonii a k podstatné části vlastního obyvatelstva jako k nepříteli – a v r. 1938 na to doplatil…

Až bude postaven důstojný pomník obětem této druhé události, postavme pomník i "obětem" té první.“ (Tomáš Pecina, Pomník, Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku)

***