Žádné hrady, zámky, ani panství  Německému řádu!

„Podlé okradení Německého řádu, konečně už zrušme Benešovy dekrety", požaduje Jan Ziegler.

 26. 8. 18:48

Důvod je jasný. Tato mimořádná právní norma pojmenovaná podle druhého československého prezidenta byla pod často vymyšlenou záminkou kolaborace s nacisty zneužívána proti nepohodlným lidem a institucím.“

"Benešovy dekrety je potřeba revidovat. V pohraničí Němce potřebujeme",

požaduje Jiří CB Benýšek, 9. 8. 14:46

(Oba dva články jsou v příloze následujícího textu)

V souvislosti církevními restitucemi, které se týkají i některých řádů, jsme byli mile překvapeni představiteli některých z nich. Jeden veřejně slíbil, že ty, kteří brzdí restituce, zfackuje, až budou mít tváře červené. Mluva druhého nám připomínala češtinu v sudetoněmeckém podání. Jak krásně jsme si přitom mohli zavzpomínat na doby osvícené vlády R. Heydricha nebo lidumila K.H. Franka a na protektorát, který podle kolaborantských historiků byl téměř rájem na zemi. Jen ti Češi to nechtěli přiznat.

Ať jsme již o různých řádech u nás slyšeli, či nikoliv, musíme přiznat, že ten Německý je ze všech řádů ten nejřádovitější.

K minulosti Německého řádu

Řádu německých rytířů, dnes Řád bratří a sester u Panny Marie v Jeruzalémě, měl, a to musíme uznat, slavnou minulost. Podílel se na vyvraždění, asimilaci a zániku celých národů, jako pobaltských Prusů, Žmudínů a Jadžvigů, a v boji na život a na smrt téměř zničil křesťanskou polsko-litevskou unii, jíž zachránilo vítězství v bitvě u Grunwaldu v roce 1410. Tam na polské straně bojovaly i některé české houfce, v nichž byl tehdy ještě mladý zeman, Jan Žižka z Trocnova. Na české území se podruhé (poprvé v roce 1204) dostal s pomocí levných nákupů z pobělohorských konfiskací celých panství Bruntál v roce 1621 a panství Sovinec v roce 1624.

Mluvčí německého řádů, vikář Metoděj Hofmann, v Právu tvrdil mírně řečeno nepravdivě, že německý řád se stal obětí komunistické totality. Ve skutečnosti byl jeho majetek jako majetek "Němců, Maďaru, fašistů, kolaborantů a zrádců" zkonfiskován na základě Benešových dekretů č. 12/1945 a č. 108/1945. Tyto dekrety podle právního posudku akademika Viktora Knappa, objednaného přitom řádem, platily samy o sobě "ex lege".

Na webu německý řád mírně řečeno nepravdivě tvrdí, že byl v přátelských vztazích s první čs. republikou a jejími prezidenty. Ve skutečnosti lze tyto vztahy označit přinejmenším za napjaté, neboť na řádový majetek jako habsburský hned po roce 1918 vyhlásilo Československo konfiskaci, z níž se řád zachránil pouze odstoupením velmistra Evžena Habsburského v roce 1923.

Více než desetiletí až do roku 1936 vedl řád s Československem soudní spor o svůj majetek před Mezinárodním soudem v Haagu. Na témže webu argumentuje řád některými svými kněžími v nacistických koncentračních táborech, kde ale zřejmě nebyli za odbojovou činnost, ale jako příslušníci katolické církve, kterou nacistický stát rovněž pronásledoval. Tamtéž dokonce nepravdivě tvrdí, že v době sudetské krize byl velmistr Schälzky politickým protivníkem Konráda Henleina!

Poslední předválečný velmistr Robert Schälzky (1882-1956) se podle tehdejšího českého tisku od svého nastoupení v březnu 1936 vyznačoval nekompromisním němectvím, vylučováním českých dětí z řádových německých škol a dokonce neuznáváním státní moci a jejího představitele okresního hejtmana v Bruntále (Národní politika, 19.4.1936).

Od března 1938 současně poslanec Robert Schälzky s celou svou Německou křesťansko-sociální stranou vstoupil do Henleinovy Sudetoněmecké strany a jím vedený Národní spolek německých katolíků na sjezdu v Moravském Šternberku 23.-24. 4. 1938 přivítal anšlus Rakouska a vytvoření Velkoněmecka.

Podle svědectví okresního hejtmana Jana Brothánka, nedávno publikovaného, 1. května 1938 velmistr Schälzky nacistickým pozdravem na balkoně bruntáského zámku pozdravil prvomájový henleinovský průvod.

Podle téhož svědectví v září 1938 v době sudetoněmeckého povstání proti republice, kdy na našem území padlo celkem 110 čs. vojáků, četníků, příslušníků finanční stráže a jednotek SOS (Stráže obrany státu) nalezli čs. vojáci ve velmistrově sídle ve sklepení bruntálského zámku ukryté pašované zbraně z Německa pro sudetoněmecký freikorps.

Po záboru čs. pohraničí bezprávní Mnichovskou dohodou velmistr SchäIzky nejenže sloužil děkovnou mši za vysvobození sudetských Němců, ale dokonce osobně v Bruntále 7. října 1938 přivítal A. Hitlera a téhož dne na slavnostním shromáždění v bruntálském zámku umožnil vystoupit říšskému maršálu Hermannu Göringovi, generálu letectva Studentovi a místnímu vedoucímu SdP Josefu Meierovi (Freudenthalen, Ländchen 18, 1939, str. 3 a 79). .

Po překvapivém rozpuštění německého řádu 22.10.1938 se velmistr Schälzky obrátil o pomoc a znovuobnovení řádu Memorandem o národní činnosti německého řádu na Henleina 6. 11. 1938, dále na Göringa 18. 12. 1938 a na Hitlera 23. 1. 1939.

Ještě v petici německých katolíků z 21. 4. 1940 (vše Zemský archív v Opavě) adresované Henleinovi a žádající obnovení německého řádu, se zdůrazňuje u řádových kněží a sester nezdolná věrnost německému národu. V petici je dále možné se dočíst, že sestry a kněží utrpěli mnohá záští od Čechů, a také upozornění, že řádové sestry, jež se samy nazvaly „Henleinovými sestrami", již dříve podporovaly Henleinovo hnutí.

Lze ještě upozornit, že řádový majetek v Československu byl již jednou zřejmě vyrovnán a zaplacen, v rámci státního vyrovnání mezi Československem a Rakouskem v roce 1974. Že o tento majetek ( o čtyři hrady a zámky a 13 500 ha lesů) představitelé německého řádu se sídlem ve Vídni tak usilují, není divu, v samotném Rakousku vlastní pouze 700 ha, v Německu po konfiskaci jejich majetku v čele s řádovým sídlem Mergentheim v letech 1801 a 1809 nic a rovněž v Polsku jim jejich bývalé řádové sídlo Malbork nepatří.

K těmto všem skutečnostem a proti restitučnímu nároku německého řádu se rovněž vyjádřila petice 44 moravských a slezských historiků v čele s několika univerzitními profesory a docenty otištěná v Moravskoslezském dni 31.5.1997.

Nejnověji lze za licoměrný označit přístup k řádu a jeho restituci české katolické církve, jež rozhodnutí ponechává na českých soudech, ale na druhé straně již sama předala německému řádu 18 farností včele s Bouzovem a Bruntálem!

( „Německý řád podporoval Henleina i Hitlera“, autor Jiří Jurok, historik, Právo 7.1.2014, připravil J. Kovář)

Příloha

1) "Podlé okradení Německého řádu, konečně už zrušme Benešovy dekrety",požaduje Jan Ziegler.

Foto: Michal Bjalek, licence: https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.en

Hrad Bouzov - sídlo Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě

26. 8. 18:48

Důvod je jasný. Tato mimořádná právní norma pojmenovaná podle druhého československého prezidenta byla pod často vymyšlenou záminkou kolaborace s nacisty zneužívána proti nepohodlným lidem a institucím.

Článek

Jejich poslední obětí se nedávno stal Řád bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě známý též jako Německý řád, ještě dříve Řád německých rytířů. Tomu Ústavní soud zamítl restituci majetku, který mu byl protiprávně odebrán právě na základě Benešových dekretů. Jedná se mimo jiné o hrady Bouzov a Sovinec, lázně Karlova Studánka a 13 500 hektarů lesů, polí a rybníků. Je smutné, že české soudy neumí dát jasně najevo, že dekrety prezidenta republiky v mnoha případech způsobily bezpráví, a adorují jej jak Indové posvátné krávy.

Doplnil bych, že hrad Bouzov patřil řádu Německých rytířů (původní název dnešního Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě) od roku 1696, kdy jej rytíři koupili od starého moravského šlechtického rodu Podstatských z Prusinovic. Čili se jej nezmocnili po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, z čehož bývají také obviňováni, že se lacino zmocnili konfiskované protestantského majetku. Řád se také zasadil koncem 19. století zásadní neogotickou přestavbu hradu, do níž rytíři investoval (nejvíce tehdejší velmistr, arcivévoda Evžen Habsburský) 20 000 000 zlatých, což v současných cenách odpovídá více než 6 miliardám korun českých.

Řád rovněž vlastnil Karlovu Studánku a především zásluhou tehdejšího velmistra Maxmiliána Františka Habsburského, syna císařovny Marie Terezie, zde na konci 18. století vznikly proslulé lázně. Ty pomáhají lidem v léčbě nemoci plicních a dýchacích cest.

Chápu, že se mnohým lidem při vyslovení němečtí rytíři zatmí před očima a představí si husity, kteří bojovali s křižáky. Jenomže to je výrazem nevzdělanosti, do které nás uvrhli komunisté. Nelze dávat dohromady křížové výpravy a rytířské řády, mezi něž patřili též Němečtí rytíři. Ti byli založeni v roce 1190 v Akkonu v tehdejším Jeruzalémském království jako špitální řád a jejich úkolem bylo pečovat o poutníky putující do Svaté země. Na začátku 13. století je český král Přemysl Otakar I. povolal do svých zemí a poskytl jim zvláštní ochranu. Tento řád tedy existoval už dvě století před vypuknutím husitských bouří a jeho hlavní posláním nebylo bojovat s přívrženci kalicha.

Po II. světové válce však mnozí Češi považovali členy řádu za zrádce Československa a požadovali jejich razantní potrestání včetně zabavení řádového majetku. A nejednalo se jenom o komunisty. Tento postup podporovala například i Milada Horáková. Přitom tito lidé řádu křivdili. Od doby, kdy se Hitler dostal v Německu k moci, řádoví členové vystupovali rozhodně antinacisticky a stáli pevně na pozicích Československé republiky. Vedení řádu mimo jiné poskytlo miliony korun na výstavbu čs. pohraničních opevnění a umožnilo budování palebných průseků ve svých lesích. Některé své objekty pak dalo k bezplatnému užívání československé armádě.

Po záboru Sudet hitlerovským Německem v říjnu 1938 byl řád za jeho protinacistické postoje v únoru 1939 nacistickým režimem zrušen a jeho majetek zkonfiskován. Velmistr řádu Robert Schälzky byl opakovaně vyslýchán gestapem a internován v domácím vězení. Člen řádu páter Heribert Kluger zemřel v koncentračním táboře Dachau, sestra Irmgard pak v koncentračním táboře Osvětim. Jiní členové řádu byly nacisty vězněni a někteří se v roce 1944 zapojili do atentátu na Adolfa Hitlera. Ani tyto prokazatelné antinacistické postoje však nezabránily v roce 1945 novým křivdám, kdy řádový majetek pro změnu zabavilo obnovené Československo.

V případě Německého řádu došlo k prokazatelnému zneužití Benešových dekretů, jelikož ty se neměly týkat osob německé národnosti, které se aktivně zapojily do protinacistického odboje. To řádoví členové splňovali a navíc je otázkou, zda jimi měly být trestány i církevní řády a kongregace, které jsou nadnárodní.

Bohužel, tuto obrovskou nespravedlnost nyní potvrdil i Ústavní soud, když odmítl stížnost řádu proti rozsudkům obecných soudů, které mu odmítly vydat zpátky ukradený majetek. Právě s alibistickým odvoláním na Benešovy dekrety. A jimi rovněž argumentovala i naše nejvyšší soudní instance. Senát Ústavního soudu v čele s předsedou Tomášem Lichovníkem ve svém nálezu uvedl, že k převedení řádového majetku na stát došlo před únorem 1948, i když připouští, že Benešovy dekrety byly už dříve zneužívány. „Tento fakt, spolu s průběhem tehdejšího poválečného restitučního procesu – definitivně zmařeného totalitní mocí – svědčí o tom, že nedemokratické prvky byly přítomny v jednání orgánů veřejné moci Československé republiky ještě před 25. 2. 1948,“ uvádí se v nálezu Ústavního soudu.

Odlišené stanovisko pak vyjádřil soudce David Uhlíř, podle kterého mělo být řádovým stížnostem vyhověno a všechna jimi napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena. „Ústavní soud … sdílí právní názor stěžovatelky potud, že se konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. na předmětné pozemky (a lze tu hovořit o hradním areálu šířeji) v té formě, jak bylo deklarováno dostupnou konfiskační vyhláškou, nevztahovala. …poválečný mechanismus nápravy případných pochybení z konfiskací a posléze nápravy alespoň majetkových křivd vzniklých potenciálním restituentům, odvozujícím své nároky z období nacistické okupace, zůstal nedovršen,“ píše ve své oponentuře soudce Uhlíř.

Toto však není jediný případ zneužití Benešových dekretů. Doplatil na ně i knížecí rod Lichtenštejnů, kterému Československo ukradlo jeho panství na jižní Moravě mezi nimi Lednici a Valtice. Problém je, že české soudy se Benešových dekretů bojí, a mají strach naplno říci, že v těch a těch kauzách došlo k jejich zneužití, a tudíž neplatí. Tím ovšem akorát dávají zelenou předchozím křivdám, a to je špatně. V podstatě tak rezignovaly na spravedlnost. Jako řešení se nabízí razantní a zásadní krok, zrušení tzv. Benešových dekretů, které jsou v současné době ostudou českého právního řádu.

https://medium.seznam.cz/clanek/jan-ziegler-podle-okradeni-nemeckeho-radu-konecne-uz-zrusme-benesovy-dekrety-18770?utm_campaign=abtest229_zmenseni_velkych_entit_varC&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=blogy.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=1

Odkazy:

https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2023/2-3447-21_AN___disent.pdf

2) Benešovy dekrety je potřeba revidovat. V pohraničí Němce potřebujeme,

9. 8. 14:46

Beneš udělal po druhé světové válce velkou chybu, která ale prošla jen díky kontextu dané doby.

 Článek

Odsun sudetských Němců je v pohraničí patrný dodnes. Nebýt Hitlera a radikalizace Němců, žily by tyto národy v míru a v klidu. Zároveň v přátelském souladu a úžasném soupeření, díky kterému mělo prvorepublikové Československo jedno z nejlepších školství na světě.

Na základě Benešových dekretů se zestátňovalo. Prezident už byl vážně nemocný. Hrálo se o zachování demokracie a Beneš byl pod tlakem komunistů. Když byl Masaryk vyhozen z okna, Beneše to zlomilo a dělal velké ústupky. Nicméně Beneš se už z Anglie vracel velmi unaven. Je dost možné, že už prezidentem být nechtěl. Ale jeho jméno v zahraničí a potřeba obnovy československé státnosti si ho vyžadovaly. Velkým omylem také byl zákaz Agrární strany, díky kterému se lépe prosazovali komunisti na venkově. V rámci dekretů se zabavoval majetek a upevňovala komunistická moc. Beneš posloužil jen jako fíkový list pro komunistické řádění. Kdyby byl při síle a Československo nebylo Západem dáno jako reparace Sovětskému svazu. Jednal by určitě jinak.

Potomci sudetských Němců by mohli snáze získat české občanství a tím by mohlo dojít ke skutečnému historickému smíření. Křivd se dopouštěli nejenom Němci, ale i Češi.

V současné době jsou dekrety velké téma a dokázaly rozhodnout jedny prezidentské volby a díky tomu jsme měli 10 let ostudy na hradě. Šíří se nám tu úmyslné nepřesnosti.

Například slovanství, které je mýtus šířený z Ruska. V dnešní době potřebujeme evropanství a opravdový respekt mezi národy. Podle některých genetických odborníků jsou Češi voříšci Evropy a díky tomu nejspíš máme tak hezké ženy. Údajně jsme trošku Slované, ale zároveň i Keltové a samozřejmě i Němci, Židé a další národnosti. V každém případě dva z našich nejbližších sousedů jsou německy mluvící země a historicky jsme úzce propojeni. Karel IV. byl dokonce císař svaté říše římské, čili formálně vládl všem německým zemím. Hodně přehnaně je to skoro jako kdyby Petr Pavel byl německý a český prezident zároveň. A ano, až takto byly naše země propojeny.

Přemysl Otakar II. pozval Němce do českého pohraničí, kde byly pralesy a divočina. Němci ho zvelebili, lesy vyklučili a zařídili svá hospodářství. Českého krále respektovali, platili mu daně. V té době definice národa nebyla jako dnes. Lidé se ztotožňovali spíše s panovníkem a s místem kde žijí. To přetrvalo například až do první republiky v Českých Budějovicích, kde si místní lidé říkali Budvajzři a určovali se podle toho, že jsou obyvatelé Českých Budějovic. Zároveň mnoho mladých německy mluvících Čechoslováků během mobilizace v roce '38 uposlechlo mobilizačního příkazu a pak ze srdce plakali, když jim bylo znemožněno bránit Československo.

Další obyvatelé znamenají více daní do rozpočtu. Navíc v pohraničí je velká nezaměstnanost a s tím spojené společenské problémy a vyloučené lokality. Šikovní a podnikaví lidé jsou vždycky vítáni. Vytváří pracovní místa. Příklady táhnou. A oni by dávali dobrý příklad místním, kteří zde nemají kolikrát ani kořeny. Jen jejich rodiče nebo prarodiče tam byli komunisty dosídleni. Proto je v těchto lokalitách tak velká prostituce a alkoholismus. Proto třeba Most má vyloučené lokality. Tam v podstatě celé město padlo za oběť těžbě uhlí a ztratilo tak svou historickou kontinuitu. Zároveň by se lidé více učili německy a díky tomu by měli možnost si jít přivydělat do Německa a nebo Rakouska, potenciálně Švýcarska. Cestování otevírá obzory a některým by určitě pomohlo vytáhnout nohy ze svého zarděného rybníčku.

Česko německá spolupráce může fungovat jako Škoda auto. Jedna z mála devadesátkových privatizací, která se podařila. Zkusme se zamyslet, jak by Škoda auto vypadala dnes a zda by vůbec existovala. Jedna možnost je, že by si jí koupil nějaký devadesátkový šíbr a přivedl by jí na buben. A nebo by jí koupil někdo šikovný a podařilo by se mu v konkurenci se západními vozy obstát a škodovka by byla vlastněna českým kapitálem a do státního rozpočtu by proudilo více peněz než teď. Spíše by ale proběhla první varianta a my bychom vzpomínali na to, jak jsme měli kdysi úspěšnou automobilku. Podobně jako dnes vzpomínáme na motorky Jawa a nebo na osobní Tatrovky. Škoda auto je zkrátka důkaz, že spolupráce s Němci nám jednoduše jde a je potřeba jí rozvíjet. Nutno ale podotknout, že u škodovky se privatizace podařila i díky osobnímu angažmá několika férových Němců, kteří opravdu dodrželi dohodu s českou vládou, že ze škodovky nebude jen montovna. Druhý potenciální kupec byl Renault, který chtěl v Boleslavi montovat model Twingo.

Poznámka autora:

Netvrdím, že mám ve všem absolutní pravdu. I já se mohu v něčem mýlit. Ale cílem článku je otevřít diskuzi o otázce pohraničí a jeho sociálních problémech. Když se podíváte na volební mapy, tak největší podpora extremistů a populistů je právě v pohraničí. Historické křivdy a nevyrovnání se s minulostí nás straší i desítky let po odsunu Němců. Jako by duše lidí, které tam po generace žili, chtěli dojít smíru a netrpělivě čekali, až dojde k přátelskému a férovému podání rukou mezi představiteli české republiky a představiteli sudetských Němců. Nestrkejme hlavu do písku před problémy minulosti a naplno začněme spolupracovat s německými zeměmi, jako se tak dělo za Přemysla Otakara II. a i za Karla IV.

Poznámka ČNL

Autoři uvedených článků z neznalosti nebo úmyslně používají termín "Benešovy dekrety", ač zřejmě ví, nebo měli by vědět, že správný termín je "dekrety prezidenta republiky".

Na dekretální normotvorbě se podílel nejen prezident republiky, ale celá řada ústavních subjektů, např. londýnská čs. vláda, Státní rada, Právní komise, na Slovensku pak nová čs. vláda, Slovenská národní rada a její odborné orgány. V Praze pak především čs. vláda a její odborné instituce.

Stačí, když se podíváte na nějaký dekret prezidenta, který byl přijat již v poválečné době. Jsou na něm podpisy ministrů, předsedů politických stran, poslanců. Tyto dekrety byly přijímány  se souhlasem všech našich ústavních orgánů. Mají tedy daleko od tzv. Benešových dekretů. Tento název je hrubou, zpravidla vědomou deformací celého procesu dekretální normotvorby. 

Proč bychom měli tedy revidovat nebo rušit dekrety prezidenta republiky? Nejlitějšími odpůrci dekretů prezidenta republiky byli a jsou tzv. sudetští Němci a dokonce i někteří němečtí ústavní činitelé, především bavorští. Bavorská vláda v r. 1991 objednala u prof. dr. Felixe Ermacory juristické dobrozdání o "Sudetoněmeckých otázkách". V něm pan prof. Ermacora říká, že "Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit" , a vše dojednat  zainteresovanými stranami.

 Od této doby začíná organizované "sudetoněmecké křížové tažení proti Benešovým dekretům". Můžeme rozlišit jeho dvě etapy. Pro první z nich je příznačné, že bojem proti dekretům se zabývá tzv. sudetoněmecký landsmanšaft se značnou  podporou zvláště bavorských politiků, zejména Horsta Seehofera, bavorského premiéra a patrona "sudetských Němců", který později se stal spolkovým ministrem vnitra. V této fázi je "český garmanofilní a sudetomilný živel"  spíše "ozdobou" SL, než nějakou významnou samostatnou politickou  silou.

 V druhé etapě tohoto zápasu se však formuje česká pátá kolona, a to od doby, kdy premiérem české vlády se stal B. Sobotka. Nabývá na síle a dostává se do kondice, díky vládě v čele s P. Fialou, kdy se již může stát  stranou, která by byla schopná se sudetoněmeckým landsmanšaftem a jeho německými příznivci dojednat " změny nebo zrušení dekretů prezidenta republiky."

 Zatím jeho prvními trubadory jsou  novináři, kteří se angažují, aby dekrety prezidenta republiky nebyli "překážkou urovnání vztahů se SL". Bude jich stále více. Přidruží se k nim postupně řada nám dobře známých českých politiků, ústavních činitelů. Již dnes mají většinu v Poslanecké sněmovně PČR a v Senátu, ve vládě a souzní s nimi zřejmě i prezident republiky, který nedávno jmenovat několik soudců Ústavního soudu ČR.

 Divadelní jeviště je již připraveno. Protidekretální strana se  předvádí a zkouší své síly, kam až dosáhnou, co zmůžou. Čeští vlastenci však v současnosti nejsou organizovanou silou, která by mohla zabránit chystaným státním změnám, spočívajícímu ve zrušení dekretů prezidenta republiky. Následky tohoto kroku by byly dalekosáhlé. Lze je alespoň zhruba domyslet.

 Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. (Sborník Česko–německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí Praha 1998. str. 27).

Stavíme se zásadně proti jakýmkoliv úpravám dekretů prezidenta republiky či dokonce proti jejich zrušení. Téma dekretů se bude ozývat četněji. Jejich zachování je v našem státně-národním zájmu.

Připravil Dr. O. Tuleškov