České národní listy

Zapomenuté pohraničí 8

Jan Kouřil, Josef Bartoš, Jaroslava Čajová

V té době bylo třeba ukázat sílu, aby vznikl strach. Projevilo se to nápo­rem na zemědělce, který počal 17. února 1943. Toho dne zrána strhl se po­plach po vesnici: "Zabírají grunty!" Přijely tři skupiny nacistů. Jedna zapo­čala u M. Wiedermana č. 89, druhá u J. Krestýna č. 98 (Solovský) a třetí u V. Hejného č. 30. Týž den stačili zabrat ještě usedlosti V. Ungra 135, Jos. Straku 185, J. Petříka 168, F. Axmana 90, B. Hönigschmieda 92, F. Lachnita 104 (Pešat) a A. Sonntága 152. U všech zapsán živý i mrtvý in­ventář, zakázáno volné disponování s majetkem a usazen v Šumvaldě správce nad zabranými statky - ihned nazvaný dráb.

Zabírání statků zdůvodněno až večer v hostinci - prý pro malé dodávky. Bylo to nepravdivé. Všeobecný úsudek zněl: nacisté chtějí nahlédnout jak do malého, tak i do středního a velkého hospodářství, kolik mohou vynést - a pomalu počítat s plánovaným stěhováním Čechů. Vždyť nedalecí Němci-horáci se nemohli dočkat, až přijdou dolů, jak jim slibováno na schůzích i plakátech. Obilí od zabraných mimo dávek pro lidskou výživu odvezeno. Pro drůbež a dobytek nic nepočítáno.

V tomto napjatém ovzduší byli 26. února o 4 hodině ráno odvezeni do koncentračního tábora k vyhlazení židovští manželé Hekschovi, toho času bytem na č. 105. Po čtyři léta byli u nás jako za větrem, ale i na ně došlo, jako na miliony jejich souvěrců. "Nejsme teď na řadě my?", znělo často mezi námi.

V únoru 1943 na místo komisaře Maitnera přišel k nám Kunnert. Maitner chránil přídělce v minulém roce, měl za to zle od bauernführera Schenka. V zimě se zúčastnil rodinné oslavy v horním mlýně. Na udání přijel landrát a zakázal mu jakýkoliv styk s Čechy. Předseda nacistické par­taje poštmistr Renner se přičinil, aby Maitner byl povolán do armády. Uničovský starosta Kunnert byl blízkým přítelem Henleina. Tak jsme měli nad sebou vybranou společnost.

Řeč komisaře Kunnerta a bauernführera Schenka 13. března u Blaháků byla řečí největšího vraha národa K. H. Franka. Samé výhrůžky a výstrahy. Prý jsme měli radost ze Stalingradu, to prý se již nikdy nebude opakovat. Když zajdou oni, tak i my s nimi atd. Přes hodinu trvalo ujišťování o jejich síle a nebojácnosti.

1. května přijeli první Tyroláci k prohlídce zabraných gruntů. Bez vědo­mí majitelů si usedlosti prohlédli a ve dvoře podepsali přejímací listinu. Na druhý den přijeli znovu a dali se u "svého" gruntu fotografovat. To již byli zabraní majitelé přesvědčeni, že se budou brzy stěhovat.

U Hänigschmiedů se mezi sebou pohádalo více zájemců (pro pěkný obytný dům). Přesto, že měli zakázáno s našimi mluvit, přece po straně ně­jaká domluva byla. Oni, že prý byli několik let v lágru, že optovali z jižních Tyrol a teď jsou jim přidělovány statky židů. Brzy, že se přistěhují.

Týž den dostal Jan Brachtl č. 245 výpověď z usedlosti tzv. "myslivny", z přídělů z r. 1925, a do 24 hodin se musel vystěhovat. Nedávno před tím na schůzi nás nacisté strašili, jak se máme varovat bolševismu, že kdyby nás ovládli, tak nás budou stěhovat. Na V. Ungra měli zvlášť spadeno. Musel do dvora odvést kobylu s hříbětem i krávy a zastájili mu do chléva k ošetřování jalovice, aby neměl mléka pro několik dětí. Ze zabraných stat­ků museli vlastníci káčat zanést po šesti do dvora jako za dob roboty. Co bylo tehdy pláče, proklínání a různých dohadů o budoucnosti. A to byl teprve počátek osidlovací akce.

20. května 1943 přijeli uničovští Němci zabavovat byty pro vystěhovalce z Německa. Každou volnou místnost v obci označili "pro poškozené bom­bardováním". 7. června vystěhovalci přijeli v počtu přes 100 osob, žen, dětí, starců. U Blaháků na sále je přivítal komisař Kunnert. Dost rozumně je upozornil, že u nás není město, ani hotely, aby si nečinili velikých nároků. Zajisté pověst o jejich náročnosti přiměla komisaře k upozornění.

Však již druhý den ukázaly některé lidově nazývané "bombeschädigtky" svoji skromnost. U P. jim dali na stůl chléb s mlékem. Ihned si šly stěžovat na obecní úřad na špatnou obsluhu a že jsou tam malá okna. U H. zase, že jsou moc velká okna. Chléb a mléko že je pro ně jídlo ponižující, ony že jsou zvyklé na lepší. Že na těchto usedlostech (zabraných) byl správcem "dráb", tento se na ně zle osopil, že pohrdnout chlebem a mlékem je sabo­táž a že je pošle zpět do Reichu. Oni se totiž Němci mezi sebou rádi ne­měli. Říšští svalovali vinu na Sudetské a zase naopak, že vznikla válka.

Již druhý den jich přišlo několik na obecní úřad, že chtějí zpět do Říše. Vystěhovalky se prý špatně vyspaly, jsou od slamníků otlačené atd. Mnohé ale byly rozumné a nečinily si velkých nároků, uznávaly, že je u nás pěkný kraj a bezpečněji než v Reichu.

    Dle jejich vyprávění prožily tyto rodiny hotové peklo. Někteří přišli (starci) s opálenými vlasy a jinými příznaky od bombardování.

    Politicky byli dvojích názorů. Jedni věřili, že to Německo zaručeně vy­hraje, druzí, zvláště ženy, chtěli mír i za cenu kapitulace.

15. června přijela tři auta asi s 15 osobami znovu prohlížet zabrané grunty. Z těch, co přišli minule, si to někteří rozmysleli a po informaci od zabraných majitelů ztratili zájem. Proto osidlovací společnost hledala nové zájemce. Lze si představit, jaká byla nálada k práci a jaké to bylo ner­vové napětí. Jedni očekávali, kdy je vyženou - druzí, kdy budou zabráni.

Týž čas uzavřena živnost řeznická F. Honiga č. 83, předtím F. Hejného č. 94 a jiných živnostníků.

28. června časně zrána znova rozruch po obci. Němci vozili nábytek ­mnohdy červotočivé harampádí - z nádraží do dvora. Dráb obcházeje za­brané se ironicky ptal "Was ist neues?" a u rychty vyčkával povozy. Ještě dopoledne si z lidí utahoval, že prý Tyroláci přijeli na práci do dvora. Ale v poledne přišel oznámit Axmanům č. 90, Wiedermanům 89 a Sonntágům na bývalém mlýně, že se musí zítřejšího dne, 29. června, vystěhovat. Že toto předvídali, stěhovali již předtím za noci okolo humen k známým do­sud nezabraným, co se dalo odvézt - nábytek, šatstvo, dřevo, uhlí atd. Též se u nich ubytovali. To vše ale nestačilo.

30. června přijela ze Šumperka komise složená z členů gestapa (tajná státní policie), pracovního úřadu, osidlovací společnosti a správce Nitsche z Loučky a nařídila: Mladí majitelé statků, včera vyhnaní, se musí ihned vystěhovat s rodinou z obce - buď do Reichu, Protektorátu neb na jiný okres v Sudetenlandě. Ve vlastním okrese zůstat nesmí. Výměnkáři mohou jít s nimi, nebo se přestěhují do tehdejšího chudobince (hrobárna - u dvo­ra). Čeleď zůstane na místě, často to byli členové rodiny.

Nedá se vylíčit nastalé zděšení u těchto a ostatních obyvatel obce. To bylo ve středu v 16 hodin a příští den již měli postižení hlásit na "arbeit­samtu" (pracovním úřadě) ve Šternberku, kam se rozhodli vystěhovat. Co teď? Mladí rolníci se týž den štvali na kolech hledat umístění. Axman do Rudy, kde mu bratranec slíbil zaměstnání, J. Wiederman do Žerotína a Sonntág do Moravičan.

Příští den, když přišli na "arbeitsamt", byli překvapeni jednak tím, že tam již seděl správce Nitsche (zvaný běs), od něhož nebylo lze čekati nic dobrého (ač tehdy byl úplně bez řeči), a zase naopak, jak jednal správce úřadu Dr. Kleiner. Tento snad ze soucitu i z obav z budoucna odsoudil uči­něné násilné jednání (vždyť ještě nevědí, zda válku vyhrají), povolil Axmanovi a Sonntágovi vystěhování tam, kde si je sehnali. Axman zůstal později v Šumvaldě a J. Wiedermanovi zaopatřil zaměstnání a byt ve Šternberku (na vlastním okrese).

Než co se nestalo! Starosta Německé Rudy dal Axmanovi vědět, že si nepřeje Čecha v obci. Ten jel příští den znovu do Šternberka. Správce Dr. Kleiner jej ujišťoval, že starosta musí svolit, ale nakonec uznal, že by mohl škodit jemu i příbuznému, a zaopatřil mu zaměstnání i byt (na pile) též ve Šternberku.

   Smutná byla tehdy oslava cyrilometodějská v neděli 4. července (svátek 5. 7. byl zrušen). Při naplněném kostele při zpěvu "...dědictví otců zacho­vej nám Pane" nebylo oka suchého. Taková byla nálada v obci přede žněmi 1943.

Tyroláci dle jejich vyprávění byli na tom tak jako naši, kteří jim byli nu­ceni udělat místo. Od roku 1918 byli připojeni k Itálii a jako Němci proná­sledováni zase Italy. Nedávnou smlouvou Hitlera s Mussolinim dostali možnost optovat pro Německo. Němci jich zase upotřebili k poněmčeni českých obcí v Sudetech. Někteří věřili, že po válce odjedou zase do svých Tyrol, že to bude zase bývalé Rakousko. Říkali, že oni byli v téže situaci, jako jsou nyní naši zabraní a že vědí, jaké to bylo, když sami byli pronásle­dováni Italy. Pozdější čas ale ukázal, že někteří zapomněli.

V červenci bylo zemědělcům odebráno 13 koní do války, mimo první dávku v září 1939, kdy vzali 40 koní s ohledy na plemennou knihu. Teď již ohled nebrali. U odvodu brali bezohledně jak Čechům, tak Němcům. I ko­byla od hříběte byla dobrá.

V srpnu byl zabaven statek D. Šenka 72, hostinec a obchod J. Krestýna 142 a rodinný domek J. Šenka 250 pro příslušnost majitelů k Protektorátu.

27. srpna 1943 pokračováno s osidlovací akcí. Pro změnu napřed zabrány 4 grunty v Troubelicích. V sobotu 28. srpna brzy zrána přijely do obce tři komise. První zahájila zabírání na horním konci u M. Kouřila 190, dru­há uprostřed u F. Pospíšila a třetí u F. Konečného 106. Nastalo všeobecné mínění, že bude zabrána celá vesnice. V komisi byli zastoupeni: Brachtl, správce dvora, Schenk, vůdce sedláků z Horní Sukolomi, Nitsche, vrchní správce z Dlouhé Loučky, okresní vůdce sedláků Kühnel z Brníčka, tři pí­sařky a šest jiných.

Jak prohnaně si vedli!

     Na horním konci po zabrání hospodářství M. Kouřila jeli dolů po obci a u F. Blažka 43 se dotazovali, kde bydlí u Nevěřilů 32. Blažek byl najisto uklidněn, že k němu již nepřijdou. Co se ale stalo! Od Nevěřilů šli nazpět zabrat statek užaslého Blažka. Zabrali tehdy celkem 9 statků. Mimo uve­dených byli zabráni: J. Šenk č. 65, F. Housírek 66, F. Hejný 99, B. Maixner 10. Ihned v pondělí přijeli Tyroláci s deštníky prohlížet zabrané usedlosti. 7. září vyhnána ze statku rodina Lachnitova č. 104  a 8. září Hönigschmiedova.

Týž den ohlášena velká událost - kapitulace Itálie. 9. září přišli do dvo­ra 4 cizí četníci, snad hlídat stohy a stodoly, neboť na Šumpersku jich ně­kolik shořelo s nevymláceným obilím. Vjel velký strach do mocipánů u nás. Břevenečtí byli v pohotovosti. Ve dne v noci chodili kolem humen, prý hledat ty paliče, by jim něco podob­ného nenapadlo též u nás.

Na četnickou stanici bylo povoláno 10 rukojmí: R. Plhák 3, J. Brachtl 28, F. Šenk 19, J. Hejný 38, F. Vepřík 49, B. Hnilička 57, L. Kyselý 64, Old. Maitner, obchodník 73, J. Kouřil 86 a F. Smékal 96. Zde jim bylo sdě­leno, že každý ručí za určitou část obce, zvlášť ale za přistěhovalé Tyroláky. Zkrátka, nikde nesmí hořet, jinak že budou stíháni gestapem. Po mnoho dní se hlídkovalo s pomoci jiných na jednotlivých úsecích. Po obci byla samá hlídka - hasičská, četnická, z břeveneckých a rukojmí. Naštěstí u nás nehořelo a poplašení nacisté nemohli zavírat.

20. září se zastřelil na četnické stanici německý vojáček - zběh. Hledal zde maminku z Berlína mezi uprchlíky před bombardováním. Mladičký sy­nek německého lékaře - důstojníka. Četníkům se nechtělo v neděli jet s ním k německým úřadům, proto ho zavřeli do četnické kanceláře. On tam ale vypáčil skříň se zbraněmi a před příchodem četníků se zastřelil. Četnický strážmistr Hornitschek měl proto zle, neboť mocipáni to poklá­dali za ostudu v české obci.

Osudy zabraných: Když si nová vrchnost uráčí, naporoučí a zabraní musí odvádět do dvora a na zámek do Loučky to, co se této zalíbí. V. Unger, držitel 8 slepic, na rozkaz drába musel okamžitě dvě odnést do dvora, další dvě prodat do sběrny a peníze odvést také do dvora. F. Pospíšil musel poslat dvě slepice do Loučky.

Čeledín na kole je vezoucí byl zle vyšetřován, že přivezl jednu uduše­nou. Slepice s kuřaty, husy i s housaty byly častými nucenými dodávkami vrchnosti a ukázkou nového spravedlivého řádu, jak nám byl stále přede­stírán tiskem a rozhlasem.

Prohlídky zabraných usedlostí houfy Tyroláků a jiných Němců byly čas­to prováděny za účasti nové vrchnosti. Přišli na grunt bez optání, bez po­zdravu. Vlezli do světnic, do komor, ofotografovali a aniž by se omluvili, šli zase do dalšího zabraného domu. Kdy přijedou se nastěhovat neřekli, a tak lidé žili v neustálém hrozném vypětí nervů. Po krátkém čase, navnadivše své známé, přijeli znova s nimi a historie se stále opakovala.

27. října byla vyhnána ze statku rodina Krestýnova č. 98 s důvodem již známým. Ráno přišel dráb s nařízením do večera se vystěhovat. Chtěli oni do chalupy po rodičích. K tomu ale museli mít svolení od milostpána vrchního správce Nitsche z Loučky. Dráb hlídal při stěhování, aby neod­vezli více, než bytové zařízení. Nepomohlo nic, že byl rolník J. Krestýn těž­ce nemocen. Však také právě 14 dní po vystěhování zemřel.“

Pozn. red. Mezi publikacemi, které jsme vydali, máme např. Vyhnání Čechů z pohraničí 1938, část. I. – VIII., Soužití Čechů a Němců na Znojemsku, část I. – IV. Text o životě Čechů v Němci zabraném pohraničí jsme dosud postrádali. O tom, jak těžce se Čechům v „Sudetech“ žilo, co vše s nimi „naši bývalí spoluobčané německé národnosti“ dělali, např. systematické vyhánění z rodových gruntů, velmi dobře vypovídá titul „Zapomenuté pohraničí“. Čtěte jej, prosíme, velmi pozorně. Dostanete tak i odpovědi na nejrůznější lživá tvrzení tzv. sudetských Němců nebo jejich českých pomahačů.

Co všechno naši lidé museli zakusit, obětovat, abychom se opět mohli stát svobodnou a demokratickou Československou republikou, obnovenou v původních hranicích, zbavenou nám převážně hluboce nepřátelské německé menšiny, se můžete v uvedené publikaci dočíst.