České národní listy

Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945 4

( Výňatky z knihy  Františka Nedbalka, editor Václav Kural, Univerzita J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2005)

Transport 39 vagónů s politickými vězni, muži, ženami i dětmi, oblečenými v lehkých vězeňských šatech a většinou bosých, přejel hranice  u Chuchelné a pak přes Boletce, Štěpánkovice a Kravaře 20.1.1945 přijel do Velkých Hoštic, kde zůstal jeden den stát. Stráže otevřely dveře a pustily vězně ven, aby se zahřáli, ale jakmile ti vyskočili ven, byli postříleni „pro pokus o útěk“. Několik vězňů se skutečně o útěk pokusilo, byli však dopadeni stráží SS a příslušníky wehrmachtu, kteří u nádraží měli své opravářské dílny…(str.49)

Tento pochod smrti několika stovek vězňů z KT Osvětim překročil v lednu 1945 naši hranici nedaleko Sudic. Trasa pochodu je poznamenána hroby ubitých vězňů. U Hněvošic  se jich několik chtělo napít z louže u příkopu. Byli ubíjeni tak, že museli položit hlavu na patník a stráže jim lebku úderem přilby rozbily, nebo jim šlápnutím boty na šiji zlomily vaz. Tak skončilo 13 vězňů mezi Hněvošicemi a dvorem Arnoštov. Zahrabat je museli občané Oldříškova, dodnes se neví, kde. Dále šli na Slušovice, Pusté Jakartice a pak do Opavy Kateřinek, kde 26.1.1945 se naskytl obyvatelům hrozný pohled, když za velkého mrazu, vězni procházeli zdejšími ulicemi. Byli na smrt vyhublí, chatrně oblečeni, někteří jako koně ve sněhu táhli těžké káry a vozy, zapřažení po 6 do selských vozů a po 3 do dodávkových kar s různým nářadím. Byli to Poláci, Angličané a Francouzi, prý odborníci na odstraňování min. Nesměli od obyvatelstva přijmout žádné jídlo, ani občerstvení. Kolem nich šly vypasené stráže SS, které každého z vězňů, pakliže padl únavou nebo vysílením, na místě samopalem zastřelily a nechaly ležet. Tuto surovost odsuzovali i místní slušní Němci, kteří se pak tím více  obávali odvety. Hroby obětí jsou v Opavě a bylo v nich pohřbeno 27 vězňů… (s. 48-49)

Vzpomínka Rudolfa Rybky: „17.1.1945 bylo slyšet hřmění sovětského dělostřelectva. Asi v 16 hodin jsme nastoupili pochod směrem ke Gliwicím a kdo vystoupil z řady či uklouzl, byl zastřelen nebo ubit. V poledne přišla zastávka v oplocené cihelně za mrazu -20 stupňů. V Gliwicích jsme byli nahnáni do jedné z pěti poboček KT Osvětim. Třetí den bez jídla a pití, museli jsme běžet mezi dvěma řadami SS, kteří vybírali, kdo půjde dál. Mnoho neprošlo – na ně čekala smrt a na ty šťastnější 10 dkg chleba. Kolem čtvrté hodiny ranní nastalo nové třídění a odstřelování. Pak byli nahnáni přes protržený elektrický plot na železniční tovární násep do uhláků po 100 až 130 osobách. Jelo se přes zastávky Rybník, Svinov“ – o tom, co se zde dělo, vypráví kupř. kronika obce Dolní Lhota, o. Opava: „Naši dělníci, kteří chodili do práce ráno a odpoledne z práce z Ostravy a Vítkovic, viděli z mostu nad kolejemi ve Svinově, jak na nádraží, kde právě zastavil vlak s vězni KT Osvětim, v otevřených vagónech byli namačkáni jako dřevo těsně na sebe. Nešťastníci prosili o chleba a jídlo, někteří dělníci jim házeli dolů, co měli právě u sebe, ale stráže u vlaku hned sahali po zbrani. Mnoho vězňů umíralo, živí vyhazovali mrtvoly podél trati, železničáři je potom odváželi.“

V Lipníku nad Bečvou poslali lidé vězňům pár kbelíků vody a chléb. Stráže SS vodu vylily, chléb si nechaly a nic adresátům nedaly. Lidi zahnaly pažbami pušek, jeden dělník s odvahou vězňům házel alespoň do vozů sníh. Dále pak jeli směrem Hranice, Přerov, Brno, Vídeň. Ve vagóně po sedmi dnech jízdy zbylo jen 63 vězňů a při jízdě Rakouskem vezli sebou 3 vagóny plné mrtvol do KT Dora.  (str.49-50)

Ondrej Šafárik z Turčianského Martina vzpomíná:

„Dne 5.4.1945 jsem byl s 52 kamarády transportován přes Přerov  do Norimberka.  Transport ve vězeňských vozech byl střežen příslušníky SS. Věděli jsme, co nás čeká jako Slováky – bojovníky proti fašismu a účastníky SNP, a proto jsme hledali všechny možné způsoby k útěku.  V Přerově se nám dostalo obětavé a příkladné pomoci od železničářů a občanů. Nejdříve byli umlčeni SS, kteří nás střežili tím, že byli štědře obdarováni uzeninami, cigaretami a alkoholem. Pak jsme dostali od železničářů  nějaké nástroje – řeznickou sekeru, nože apod., s nimiž se nám zdařil útěk v železniční stanici Střeň, odkud jsme se vrátili do Přerova a na Přerovsko, kde nám pomohli dostat se na Slovensko, a tam jsme mohli pokračovat v boji proti fašismu.“ (str. 54)